thesis - Theses

3.2.3 Biologicky aktivní koordinační sloučeniny mědi
Měďnaté komplexy mají velký potenciál v medicíně, kde mohou nahrazovat v současné
době hojně užívané komplexy platiny. Nejčastějším komplexem platiny je cisplatina, jejíž
nevýhodou je poměrně vysoká nefrotoxicita a rezistence mnoha rakovinných buněk vůči
tomuto kancerostatiku [11]. Zmíněné nevýhody je teoreticky možné odstranit právě
použitím komplexů mědi, proto je tato problematika v posledních letech detailně studovaná
[12]. Měď je pro tělo méně toxická než platina a poskytuje široké spektrum bioaktivity.
Protinádorová aktivita prvních koordinačních sloučenin mědi byla publikována počátkem
šedesátých let, jednalo se o koordinační sloučeniny mědi s thiosemikarbazony [13] a od té
doby stále roste zájem o studium této problematiky. Biologicky aktivní koordinační
sloučeniny mědi můžeme rozdělit podle dvou základních kritérií. Prvním kritériem jsou
ligandy tvořící koordinační sloučeniny s mědí, druhým kritériem je oblast klinického
využití koordinačních sloučenin mědi.
Mezi často používané ligandy pro syntézy koordinačních sloučenin mědi patří
thiosemikarbazony; Schiffovy báze; imidazoly, benzimidazoly, pyrazoly a triazoly;
fenanthroliny a bipyridiny; fosfiny a chinolony. Specifickou skupinou koordinačních
sloučenin mědi s potenciální biologickou aktivitou jsou již zmiňované mixed–ligand
komplexy (tj. komplexy mědi s více než jedním druhem ligandu).
Koordinační sloučeniny mědi mohou být protinádorově aktivní, mikrobiologicky aktivní
nebo mohou vykazovat jinou formou fyziologického účinku.
3.2.3.1 Thiosemikarbazonové komplexy mědi
První zmínky o protinádorových účincích měďnatých komplexů pochází z roku 1960, kdy
byla sledována cytotoxicita koordinačních sloučenin mědi s thiosemikarbazony [14, 15].
Mechanismus účinku thiosemikarbazonů spočívá v inhibici ribonukleotiddifosfát
reduktázy.
9