You also want an ePaper? Increase the reach of your titles
YUMPU automatically turns print PDFs into web optimized ePapers that Google loves.
UNIVERZITA PALACKÉHO<br />
PEDAGOGICKÁ FAKULTA<br />
Katedra výtvarné výchovy<br />
Kristína Hasíková<br />
Učitelství výtvarné výchovy pro SŠ a ZUŠ<br />
DIPLOMOVÁ PRÁCE<br />
Strachy ze tmy<br />
Fenomén strachu a úzkosti v umění, lidské společnosti<br />
a v životě jednotlivce<br />
Vedoucí práce: doc. Petr Jochmann<br />
Olomouc 2011<br />
1
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně, pouze za pomoci uvedených<br />
zdrojů.<br />
V Olomouci dne 25. 6. 2011<br />
_______________________________<br />
2
Děkuji doc. Petru Jochmannovi za odborné vedení diplomové práce a poskytování cenných rad,<br />
a také mým blízkým za pomoc a podporu.<br />
3
OBSAH<br />
ÚVOD<br />
1. O záludnostech lidské duše<br />
1. 1 O duši……………………………………………………………………………………………………..9<br />
1. 2 O komplexech………………………………………………………………………………………..14<br />
1. 3 O strachu………………………………………………………………………………………………16<br />
1. 4 O úzkosti……………………………………………………………………………………………….18<br />
1. 5 O stavech rozšířeného vědomí a psychických chorobách………………………..21<br />
2. O úzkosti a strachu v umění<br />
2. 1 Počátky umění……………………………………………………………………………………..24<br />
2. 2 Zrození mýtu……………………………………………………………………………………….25<br />
2. 3 Úzkost středověku………………………………………………………………………………26<br />
2. 4 Novověk……………………………………………………………………………………………...29<br />
2. 5 Úzkost v umění 18. a 19. Století……………………………………………………………34<br />
2. 6 Počátky moderního umění…………………………………………………………………..39<br />
2. 7 Nové cesty výtvarného sebevyjádření………………………………………………….41<br />
3. Úzkost v českém umění druhé poloviny 20. století.............................45<br />
4. Cesta k Černým obrazům…………………………………………………………………53<br />
5. Pedagogická praxe.............................................................................................................61<br />
Závěr………………………………………………………………………………………………………….67<br />
Seznam použité literatury…………………………………………………………………..68<br />
Seznam vyobrazení...............................................................................................70<br />
Anotace………………………………………………………………………………………………………………74<br />
4
Úvod<br />
Výběr tématu pro mě představoval asi nejzásadnější problém celé práce. V hlavě mi kolovalo<br />
několik nápadů, ale nemohla jsem se rozhodnout, kterému dát přednost. Jediná věc mi<br />
byla od začátku jasná. Bude to o mě. Zní to možná trochu sebestředně, ale domnívám se, že<br />
„pravdivá“ tvorba se vždycky do značné míry vztahuje k osobě autora. A přesně taková díla<br />
mě vždycky přitahovala. Introvertní, intimní, hledající, objevující, autentická.<br />
Téma sebepoznání skrze výtvarnou tvorbu není ničím novým. Můžeme se s ním setkat<br />
v dějinách umění. V arteterapii se zkoumání lidského nitra děje právě dešifrováním grafických<br />
prací či trojrozměrných objektů pacienta. Danou problematikou se v průběhu 20. století<br />
podrobněji zabývala například hlubinná psychologie. Stále více pozornosti se také dostává<br />
problematice art brut. Lidské podvědomí potažmo nevědomí je ovšem stále ještě málo probádanou<br />
oblastí lidské psychiky. Kladu si otázku, zda je vůbec možné v této oblasti dojít ke<br />
komplexnějšímu poznání. I kdyby tomu tak bylo, lidský jedinec bude dál „tápat<br />
v temnotách“. Zorientování se ve svém vnitřním světě je vždy otázkou individuálního úsilí<br />
a tato zkušenost je nepřenosná. I psychoterapeuti případně duchovní učitelé nám mohou být<br />
pouze jakýmisi průvodci na této cestě.<br />
Název práce „Strachy ze tmy“ mě napadl v době, kdy jsem byla do jisté míry otrokem<br />
vlastního strachu a potýkala jsem se se silnými úzkostmi. Stejný název nese animovaný<br />
film, v originále Peur(s) du noir. Souvislost mezi filmem a mou prací je jedině taková, že<br />
obojí se vztahuje k tématu strachu, film jsem doposud neviděla. Téma strachu je pro mě<br />
natolik zásadní, že se stalo ústředním tématem práce. Nevysvětlitelná úzkost mě přivedla<br />
na cestu odkrývání vrstev mé osobnosti potažmo osobnosti člověka obecně.<br />
Existuje řada způsobů, jak vědomě navázat kontakt s hlubšími vrstvami naší osobnosti.<br />
V žádném případě nechci nadhodnocovat roli výtvarného vyjádření v tomto procesu.<br />
Nicméně věřím, že nedílnou součástí tvorby je projekce nevědomých struktur, symbolické<br />
znázorňování nevědomých obsahů. Když maluji, vznikají mi pod rukama obrazy jen<br />
částečně závislé na mém záměru. Postavy se postupně osamostatňují a začínají žít vlastním<br />
životem. Dialog vedený s vlastním výtvorem je pro mě asi nejzajímavější fází tvorby.<br />
Teprve tady se často dozvídám, proč obraz vzniknul, co a proč je jeho obsahem. Tvorba<br />
je pro mě nepřetržitým objevováním.<br />
5
V úvodu bych chtěla upozornit na častý výskyt některých zprofanovaných výrazů<br />
v textu, například slova duše nebo duchovní, která mohou působit poněkud okřídleně.<br />
Nenašla jsem však vhodnějších výrazů, kterými bych popsala některé své myšlenky. Nerada<br />
bych, aby čtenář hledal v textu cosi úžasného, výjimečného nebo snad až nadpřirozeného,<br />
protože takto není v žádném případě míněný. Píšu pouze o věcech, jež vnímám<br />
jako zcela běžné a přirozené, řekla bych až prosté. Možná jim někteří lidé pouze nevěnují<br />
přílišnou pozornost.<br />
6
„Umělci si ostatně sami uvědomili, a zdaleka ne jako poslední, jaké závažnosti nabývá v jejich<br />
tvorbě nejskrytější část jich samých, část unikající průzkumům jejich vlastního vědomí. Skutečně,<br />
vztahy, jež jsou mezi našimi vizuálními představami a našimi nejzákladnějšími pudovými<br />
pohnutkami, nejsou objevem psychoanalytiků. Dokázali ovšem vědecky, že pravda, kterou<br />
lze v symbolické formě vyčíst z přeludů našich snů, je mnohem autentičtější než pravda,<br />
na jakou si činí nároky naše myšlenky.“ 1<br />
______________________________<br />
1 HUYGHE, René. Řeč obrazů ve světle psychologie umění. 1. vydání. Praha: Odeon, 1973. 311 s. Kapitola<br />
VIII. : Nevědomí a temné pudy, 134. s.<br />
7
TEORETICKÁ ČÁST<br />
8
1. O záludnostech lidské duše<br />
1. 2 O duši<br />
Sebepoznávání je nepostradatelným, celoživotním procesem na cestě hledání podstaty<br />
lidského života. Je vůbec možné smysl či podstatu lidského bytí odhalit, pochopit?<br />
A jak poznám, že se tak stalo? Čeká na konci cesty smíření, harmonie, klid? Má tato cesta<br />
vůbec nějaký konec? Je možné pochopit smysl lidské existence rozumem či se uskutečňuje<br />
formou vhledu či splynutí a mohou nás k němu dovést duchovní cvičení? A má vůbec<br />
naše existence nějaký vyšší rozměr? Řada otázek, na které si zřejmě nikdy nebudu<br />
schopna odpovědět. Nevím, zda existence člověka na této planetě má nějaký vyšší smysl<br />
a není to pro mě ani podstatné. Věřím však, že každý člověk má možnost prožít smysluplný<br />
život. Synonymem smysluplného života je pro mě vnitřní naplnění a harmonie.<br />
A kde naplnění a harmonii hledat? Předpokládám, že důležitým krokem na této cestě je<br />
snaha o porozumění sobě samému. Objevováním psychologie a psychoterapie, ale i východní<br />
filozofie se přede mnou počaly otevírat dveře do světa, jejž jsem dříve jen tušila,<br />
a jímž jsou hlubiny lidské duše. Studium lidské duše je posláním psychologie. Jak podotýká<br />
C. G. Jung: „…psyché, která je objektem vědeckého pozorování a posuzování, je současně<br />
subjektem, totiž prostředky, kterými taková pozorování provádíme. Hrozba takového<br />
začarovaného bludného kruhu mě přinutila k obzvláštní opatrnosti a relativismu.“ 1<br />
Je otázkou, jak daleko se lidé mohou v oblasti poznání lidské duše dostat, ale z hlediska<br />
vlastního života shledávám užitečným, tuto cestu nastoupit.<br />
V této kapitole se budu držet učení C. G. Junga a pokusím se stručně nastínit jeho pojetí<br />
lidské duše. Jung je pro mě velmi silný autor, jelikož se pokouší vědecky doložit některé<br />
mé domněnky a tušení, vztahující se k vlastnímu vnitřnímu prožívání. Je pozoruhodné,<br />
že přináší nemalé množství poznatků o fungování lidské duše, které mají být využity<br />
v procesu harmonizace lidské bytosti. Současně si vážím toho, že neznevažuje poznání<br />
našich dávných předků, kteří sice nebyli v mnoha ohledech tak daleko, jako je naše civilizace,<br />
na druhou stranu žili v kontaktu s přírodou, více věřili vlastní intuici a instinktům,<br />
a mohli tak možná lépe porozumět přírodním procesům a principům fungování<br />
světa, potažmo vesmíru, ale i lidské duše, která se přírodním zákonům nevymyká.<br />
______________________________<br />
1 JUNG, Carl Gustav. Analytická psychologie. 2. vydání. Praha: Academia, 1993. 205 s.<br />
Přednáška první: 17. s.<br />
9
Můžu říci, že Jung je mi pomocníkem a průvodcem na mé cestě, i když pouze formou<br />
vlastní interpretace jeho textů.<br />
Jung dělí, jak sám říká, „psýché“ na vědomí a nevědomí. Udává, že jedna třetina až<br />
jedna polovina lidského života je strávena ve stavu nevědomí. Rané dětství je nevědomé,<br />
spánek je nevědomý a je sporné, jak jasné je naše vědomí. Vědomý stav spočívá v uvědomnění<br />
„já jsem“ a nemáme žádné absolutní kritérium, které by určovalo, zda máme<br />
úplný prožitek „já“ nebo ne. Jung se k problematice vyjadřuje takto: „Může být, že naše<br />
uvědomění „já“ je stále ještě neúplné a lidé v budoucnosti budou vědět mnohem více<br />
o tom, co znamená já pro člověka.“ 1 Vědomí je dle Junga jen jakýsi povrch na obrovské<br />
oblasti nevědomí, o které nic nevíme, neznáme její rozsah ani podstatu. Vědomí je značně<br />
omezeno, v daném okamžiku může podržet jen několik simultánních obsahů. Zbytek<br />
je v té době nevědomý.<br />
Oblast nevědomí je dle Junga stále souvislá a obrovská, kdežto oblast vědomí je<br />
omezené pole okamžitého pohledu. Naše vědomé já je ovlivňováno jednak podněty<br />
z okolního světa, Jung je nazývá ektopsychická fakta, jednak na něj působí naše nevědomí<br />
– endopsychická fakta. Nevědomí dále dělí na osobní nevědomí a kolektivní nevědomí.<br />
Řada autorů Jungův předpoklad kolektivního nevědomí nesdílí. Například Sigmund<br />
Freud ve svém pojetí duše kolektivní aspekt odmítal.<br />
Osobní nevědomí obsahuje materiál jednoznačně osobního původu, získaný nebo<br />
vyprodukovaný j ednotlivcem. Mnoho lidí umí s těmito obsahy pracovat. Objevují se<br />
ve snech, představách či projekcích. Kolektivní nevědomí zahrnuje obsahy neznámého<br />
původu, které nejsou individuálně získané.<br />
Kolektivní nevědomí má dle Junga mytologický charakter a je pro lidstvo společné.<br />
Jedná se o jakési kolektivní vzory, které Jung nazval archetypy. Představují archaickou<br />
vrstvu ve vývoji lidského vědomí. Sny nebo fantazie nám umožňují setkávat se<br />
s archetypy. Jung se k nevědomým obsahům svých pacientů dostával také prostřednictvím<br />
aktivní imaginace. 2 K významným archetypům řadil Jung archetyp bytostného já,<br />
který představuje centrum, střed pole vědomí. Já je subjektem všech aktů vědomí, uspořádává<br />
vědomou mysl a je prostředníkem mezi vědomím a nevědomím.<br />
______________________________<br />
1 JUNG, Carl Gustav. Analytická psychologie. 2. vydání. Praha: Academia, 1993. 205 s. ISBN 80-<br />
200-0480-7. Přednáška první, 18. s.<br />
2 Tamtéž<br />
10
Jakýmsi protipólem bytostného já je stín, který v sobě zahrnuje všechny méněcenné,<br />
primitivní a živočišné vlastnosti a vytěsněné obsahy. Archetyp persony představuje společenskou<br />
masku. Nevědomou stránkou persony je anima nebo animus. Muži mají<br />
v nevědomí obsažený ženský protipól - anima, ženy naopak mužský - animus. Každé<br />
osobnosti náleží také archetyp dítěte, jež v člověku probouzí naději, povzbuzuje, aby<br />
začal znovu. Respektovat dítě v sobě je základem schopnosti porozumět dětem. 3<br />
V umění byl od pradávna velmi často zpodobňován archetyp hrdiny, jehož úkolem bylo<br />
překonávání překážek, obtížných úkolů, či boj s drakem, obludou, monstrem.<br />
Tyto archetypické obrazy jsou produkty kolektivního nevědomí a promlouvají<br />
k člověku ve snech a fantaziích. Dle Junga je možné, najít v nich hlubší význam či poselství<br />
pro jedince, což dokládá na řadě případů, kdy na základě rozkódování archetypických<br />
obrazů svých pacientů předpověděl jejich další vývoj, a mnohokrát jim pomohl vyřešit<br />
osobní problém. S kolektivním nevědomím máme být v kontaktu, snažit se mu naslouchat,<br />
když k nám promlouvá ve snech, umění, intuici, meditaci apod. Nemůžeme se<br />
mu však poddávat. V případě, že je ponecháno samo sobě, může být jeho aktivace velmi<br />
destruktivní, u jedince může propuknout psychóza. Osobně je mi tento výklad vzniku<br />
psychózy mnohem bližší, nežli stanovisko současné medicíny, které klade do popředí<br />
fiziologii člověka. Primární příčinu vzniku takovýchto onemocnění připisuje abnormalitám<br />
neurochemie a neuroanatomie mozku. Nadřazuje tedy tělo duši. Velmi blízký je mi<br />
názor Junga, který předpokládá, že zřejmě není jedno nadřazené druhému, nýbrž funguje<br />
kontinuálně a celistvě. Logicky vše, co se projeví na těle, projeví se i na duši.<br />
Otázkou nevědomí jsem se začala zabývat dávno předtím, než jsem objevila Junga.<br />
Toužila jsem prozkoumat skrytá zákoutí vlastní duše, tušila jsem, že je možné překročit<br />
práh vědomí a dostat se dál. Někteří lidé zkoumají hlubiny oceánů, pozorují svět<br />
mikroorganismů, objevují vesmír, jiní touží poznat krajinu své duše. Každá cesta do neznáma<br />
s sebou nese vidinu nového poznání, ale také riziko. Nikdy nevíme, jaká úskalí<br />
nás v neprobádaných oblastech nečekají. Z vlastní zkušenosti můžu říci, že klesání<br />
do hlubin nevědomí provází mnoho nástrah. Člověk má často tendenci vybudovat si<br />
______________________________<br />
3 ŘÍČAN, Pavel. Psychologie. 3. vydání. Praha: Portál, 2009. 300 s. ISBN 978-80-7367-560-8<br />
11
jakési neměnné a stabilní „já“, které zřejmě představuje jakousi jistotu a trvalou hodnotu<br />
v nejistém světě. Nic takového, jako stálé a pevné „já“ neexistuje. „Já“ je nepřetržitý proces<br />
a proměna. Je velmi problematické neulpívat na jednotlivostech a přirozeně plynout.<br />
Také mě svádělo, vytvořit si obraz „já“, který měl odpovídat vlastním představám o mě.<br />
Prožila jsem ale několikrát stav, kdy se „já“ roztříštilo, netušila jsem, kým jsem, co je<br />
dobré a co špatné, jako by zmizely šablony, pomocí kterých jsem dříve vyhodnocovala<br />
a zpracovávala informace. Najednou chyběly návody a musela jsem se vše učit znovu.<br />
Jako bych se znovu narodila. Tento stav jsem prožila po požití halucinogenů asi<br />
v sedmnácti letech, a pak až po dvacátém roce, kdy jsem procházela psychicky složitým<br />
obdobím, které vyústilo v intenzivní úzkost. Zpětně tuto událost vnímám jako fázi oproštění.<br />
Potřebovala jsem se odpoutat od věcí, na které jsem byla příliš fixovaná, abych<br />
mohla jít dál. Nevědomí se začalo ozývat tak hlasitě, že už ho nebylo dále možné přehlížet.<br />
Rozhodla jsem se navázat kontakt s nevědomím. Chtěla jsem ukončit válku mezi vědomím<br />
a nevědomím. Jung se ke vztahu vědomí a nevědomí vyjádřil takto: „Pokud sahá<br />
naše dosavadní zkušenost, můžeme vyslovit tvrzení, že nevědomé pochody jsou v kompenzačním<br />
vztahu k vědomí. Používám výslovně výrazu „kompenzační“ a nikoli slova<br />
„kontrastující“, poněvadž vědomé a nevědomé pochody nejsou nutně vzájemně v protikladu,<br />
nýbrž se vzájemně doplňují v celek, v úplné bytostné Já. Podle této definice je to,<br />
co nazýváme bytostným Já, veličina nadřazená vědomému já. Zahrnuje nejen vědomou,<br />
ale i nevědomou psýché, a je tedy tak říkajíc osobností, kterou jsme také.“ 1<br />
Dlouhou dobu jsem se pokoušela bojovat s vlastním stínem v domnění, že se jedná<br />
o jakousi temnou sílu, která má být překonána. Ovšem přestože se po každém urputném<br />
boji zdálo, že nepřítel je přemožen, objevil se znovu a v mnohem záludnější a lstivější<br />
formě. Zkusila jsem tedy jiný způsob. Ignoraci. Člověk musí vynaložit mnoho energie,<br />
aby z vědomí vytěsnil nežádoucí obsahy. Teprve na pokraji vyčerpání mi došlo, že jediný<br />
způsob je cesta přijetí. Bolestné prožitky pro člověka nepřestavují pouze újmu. Silné úzkosti<br />
a deprese nemusí nutně znamenat degradaci. Otevírání duše bývá často provázeno<br />
______________________________<br />
1 JUNG, Carl Gustav. Analytická psychologie. 2. vydání. Praha: Academia, 1993. 205 s.<br />
ISBN 80-200-0480-7.<br />
2<br />
KELLER, J. - NOVOTNÝ, P. Úvod do filozofie, sociologie a psychologie. 1. vydání. Liberec:<br />
Dialog, 2008. 224 s. ISBN 978-80-86761-81-7.<br />
3<br />
JUNG, Carl Gustav. Analytická psychologie. 2. vydání. Praha: Academia, 1993. 205 s.<br />
ISBN 80-200-0480-7.<br />
12
nelibými prožitky. Ocitnout se tváří v tvář vlastnímu stínu je nelehká událost. Považuji<br />
za nezbytné, projít touto fází na cestě duchovního růstu. Zpětně vnímám své úzkostné<br />
příhody za velmi užitečné v tom smyslu, že jsem mohla zřetelně spatřit problém, který<br />
se ve mně odehrával. Vnitřní rozpor už dospěl příliš daleko, což se muselo navenek projevit<br />
silnou úzkostí. Byla mi tak dána možnost, pokusit se o vyřešení vnitřního konfliktu<br />
a nastolení harmonie duše a těla.<br />
13
1. 2 O komplexech<br />
Za zdroje psychických potíží, například neuróz, bývají považovány psychické konflikty,<br />
protichůdná přání, tendence, potřeby a motivy nebo frustrace. Za těchto podmínek<br />
vznikají komplexy, které Jung označuje za shluky asociací, psychologické obrazy, které<br />
mají bolestivý, traumatický nebo velmi citově zabarvený charakter. Komplexy mají se<br />
svou danou energií tendenci utvářet malé osobnosti. Mají určitý druh těla a narušují<br />
fyziologické pochody jedince. Umí zasahovat do našeho vědomí a ovlivňovat naše chování.<br />
Umí narušit původní úmysl člověka, který pak reaguje jinak nebo v rozporu se záměrem.<br />
Komplexy mají tendenci jednat, jakoby disponovaly určitým množstvím vůle. Za jistých okolností<br />
se komplexy stávají viditelnými a slyšitelnými. Dochází k personifikaci komplexů, která<br />
může být patologickou. Například ve snech nebo uměleckých dílech se mohou komplexy zjevovat<br />
v personifikované formě a člověku se někdy podaří dosáhnou toho, že se stávají viditelnými<br />
i v bdělém stavu a nemusí být vždy nutně patologickým stavem. 1 V případě, kdy jedinec<br />
nedokáže rozlišit, že se nejedná o reálnou skutečnost vnějšího světa, nýbrž pouze o jakési<br />
vizualizace vnitřních obsahů, ocitá se v psychotickém stavu.<br />
V psychologii našeho nevědomí existuje mnoho postav nebo bytostí. Jednota našeho vědomí<br />
je iluze. Člověk se mnohdy ocitá ve stavu rozpolcenosti a odehrává vnitřní boj<br />
s vetřelcem, jímž je ve skutečnosti rovněž on sám. Je obtížné přijmout tuto skutečnost. Prošla<br />
jsem dlouhým obdobím vnitřních rozporů, pokoušela jsem se střídavě ztotožnit vždy<br />
s jednou osobou, jejíž existenci jsem si ve svém vnitřním světě zřetelně uvědomovala. Vždy<br />
se ale objevily další, které zastávaly odlišná stanoviska a vystupovaly proti mně. Jednou jsem<br />
se cítila jako stará žena, slabá, unavená, racionální a ovládající své pudy. V zápětí jsem se<br />
proměnila v dítě, které oplývalo energií, hravostí, zvědavostí a bez zábran realizovalo své<br />
touhy. Nerozuměla jsem této rozpolcenosti a považovala ji za cosi chorobného. Chybělo mi<br />
pevné centrum, byla jsem dezorientovaná. Vytvořila jsem konflikt mezi odlišnými vnitřními<br />
osobnostmi a domnívala se, že jednota spočívá v rozhodnutí se pro jednu z nich. Teď věřím,<br />
že harmonie může člověk dosáhnout jedině nastolením míru, přijetím všech. Harmonie nespočívá<br />
v jednostranné čistotě, dobrotě, lásce, kráse, aktivitě, a nevím čeho všeho, co běžný<br />
člověk považuje za synonyma spokojeného žití, ale v jednotě dobra a zla, lásky<br />
______________________________<br />
1 JUNG, Carl Gustav. Analytická psychologie. 2. vydání. Praha: Academia, 1993. 205 s.<br />
ISBN 80-200-0480-7.<br />
14
a nenávisti, černé a bílé, jak zobrazuje symbol taoismu jin jang. Protiklady harmonizují krajnosti.<br />
U sebe, ale i řady dalších lidí, kteří se rozhodli na sobě pracovat, jsem pozorovala, jak<br />
se ze všech sil snaží popřít v sobě nežádoucí temné síly a rozvíjet bezvýhradně dobro. Pokud<br />
ignorujeme vlastní temnou stránku, dáváme jí tak možnost nekontrolovaně fungovat a růst.<br />
Jung v této souvislosti uvádí: „Naštěstí není pochyb, že člověk jako celek je méně dobrý, než<br />
jak si sebe představuje nebo jaký si přeje být. Každého doprovází „stín“, a o co méně je tento<br />
stín vtělen do vědomého života jedince, tím je černější a hutnější. Když si svou méněcennost<br />
uvědomujeme, máme vždy šanci ji korigovat. Dotýká se také stále jiných zájmů, takže se<br />
ustavičně mění. Jestliže ji však vytěsníme a izolujeme z vědomí, pak ji nekorigujeme nikdy.“ 1<br />
______________________________<br />
1<br />
JUNG, Carl Gustav. Člověk a duše. 1. vydání. Praha: Academia. 1995. 265 s. ISBN 80-200-0543-9.<br />
Kapitola: Mezi dobrem a zlem, s. 181<br />
15
1. 3 O strachu<br />
Strach je psychogenní reakce na hrozící nebezpečí. Může jedince připravit na složité konfliktní<br />
a zátěžové situace, mobilizovat duševní a fyzické síly potřebné k řešení problému. Na<br />
druhou stranu mohou být odpovědi na nebezpečné situace nevhodné, neúčelné, nepřiměřené<br />
a ve svém důsledku ohrožující bezpečí a zdraví jedince. Psychogenní reakce se u jedinců<br />
projevuje individuálně, někdy zcela opačně. U někoho může vyvolat zčervenání, u jiného<br />
zblednutí, jsou známy případy, kdy je strachová reakce doprovázena oslabením některých<br />
metabolických a fyziologických funkcí, dochází k útlumu, jindy naopak k nadměrné aktivitě,<br />
neklidu, panice, pobíhání, neúčelným pohybům. Strach bývá často doprovázen zrychleným<br />
dýcháním, bušením srdce, zvýšením krevního tlaku, někdy nevolností. Strachové reakce jsou<br />
silně vázány na kvalitativní vlastnosti osobnosti. 1<br />
Rozlišujeme strach atavistický, který je vrozený, a naučený. Všechny formy vrozeného<br />
strachu jsou adaptivním zařízením, zvyšují pravděpodobnost přežití jedince, umožňují mu<br />
vyhnout se bolesti a zranění. Silné emoce připravují ve chvíli naléhavé potřeby organismus<br />
na intenzivní aktivitu. Vrozené formy strachu jsou tedy obranným instinktem. Další formy<br />
strachu se objevují až po určitém dozrání mozku. Po období nediskriminované otevřenosti,<br />
která je typická pro ranou fázi života vyšších druhů živočichů, se objevuje strach<br />
z neznámého, nedůvěra. Vlivem procesu učení, ale také napodobováním chování matky se<br />
však nedůvěra zužuje a omezuje jen na podněty skutečně nebezpečné. 1<br />
Kolem pátého roku se u dětí objevuje strach ze tmy. Je podmíněn rozvojem fantazie, jež<br />
dává dítěti představu o všech možných nebezpečích, jež se mohou skrývat ve tmě. 2 Strach ze<br />
tmy většinou s rostoucím věkem slábne díky ujišťování rodičů, že obávat se přízraků, strašidel,<br />
duchů a nadpřirozených bytostí je bezpředmětné. Dítě postupně vplouvá do racionálního<br />
světa dospělých a svět fantazie slábne. Řada dospělých si ale strach ze tmy nese z dětství.<br />
Příčiny strachu mohou být různé a řešení problému závisí vždy na jednotlivci.<br />
Strach hraje v životě jedince i existenci lidstva nepochybně důležitou roli. Strach může<br />
být důležitou hybnou silou, která nutí společnost k činnosti a vývoji. Strach motivoval<br />
______________________________<br />
1 DRVOTA, Stanislav. Úzkost a strach. 1. vydání. Praha: Avicenum, 1971. 275 s.<br />
2 Tamtéž<br />
16
člověka k učinění řady objevů a užitečných vynálezů. Strach z nemoci nás nutí hledat<br />
účinný lék, ohrožení přírodními živly nás vede k budování přehrad a hrází, stavění<br />
budov odolných vůči zemětřesení, řešení protipožárních opatření apod.<br />
Na druhou stranu strach může člověka činit nebezpečným sobě i svému okolí.<br />
V mezních situacích jedinec mnohdy ztrácí sebekontrolu a reaguje neadekvátně<br />
na vzniklou situaci. Známe mnoho případů, kdy člověk ze strachu před smrtí či bolestí<br />
podvedl nebo zradil bližního. Této schopnosti strachu ochromit a oslabit jedince, nebo<br />
možná spíše neschopnosti člověka strachu čelit, je využíváno při manipulaci. Manipulací<br />
je označována snaha o ovlivňování myšlení jedné či více osob. Snaha v lidech navodit či<br />
udržet pocity strachu a ohrožení je mocnou zbraní manipulátora. Takovýchto prostředků<br />
využívají totalitní režimy, ale do značné míry i politické systémy, které se snaží být<br />
demokratické, nebo se tak tváří, některé náboženské systémy a sekty, ale i současná média,<br />
šoubyznys a marketingové společnosti. Stejně tak mnozí jednotlivci se pokoušejí<br />
těžit z jiných. Manipulace strachem využívají rodiče ve snaze vychovávat děti – zastrašují<br />
trestem, pohádkovými bytostmi apod., učitelé ve školách – žáci a studenti se často učí<br />
ve strachu z trestu či špatné známky, páry v partnerských vztazích a další. Manipulace je<br />
všudypřítomným prvkem společenského života. Samozřejmě člověk žije do jisté míry na<br />
úkor jiných a je obtížné nastavit únosnou hranici.<br />
Strach tedy může být jak aktivizující, motivační a tvůrčí silou, tak silou devastující<br />
a ochromující. Zásadní úlohu hraje vždy přístup jednotlivce. Člověk se nesmí nechat<br />
strachem ovládat. Strach by se neměl stát chorobným. Touha po novém a neznámém by<br />
měla být vždy silnější než strach. Na druhé straně zvědavost beze strachu vede<br />
k hazardování se životem. 1<br />
______________________________<br />
1 PROKOPIUS, V. - ŠULISTA, P. Tvořivá síla strachu. 1. vydání. Praha: Triton, 2007. 119 s.<br />
ISBN 978-80-7254-982-5<br />
17
1. 4 O úzkosti<br />
Strach je předmětný a my s tímto předmětem můžeme bojovat. Úzkost takto předmětná<br />
není. Prožíváme ji jako čekání na nebezpečí, které není jasně stanovené. Proto ji<br />
snášíme hůře než strach. 1 Úzkostné stavy v mírné formě zažívá občas každý. Problémem<br />
se stávají, pokud se jejich četnost zvyšuje, intenzita narůstá, nebo se váží na konkrétní<br />
situaci, kdy se pak objevují pravidelně a mohou vést k vyhýbavému chování úzkostného<br />
jedince. Kromě tísnivého, nepříjemného pocitu bývá úzkost provázena fyziologickými<br />
symptomy stejně jako strach. Nejčastějšími psychickými příznaky jsou závratě, mdloby,<br />
neklid, strach. K fyzickým projevům řadíme zrychlený tep, pocení, třes, vnitřní chvění,<br />
obtížné dýchání, bolest a tíseň na hrudi, břišní nevolnost, pocit slabosti v končetinách,<br />
návaly horka nebo chladu, pocity mravenčení nebo znecitlivění. Pokud se úzkostný jedinec<br />
dostává do situace, kdy není schopen svou úzkost zvládat, ovlivňuje více či méně<br />
jeho život, mluvíme o úzkostné poruše. Úzkostnými poruchami rozumíme fobie, panické<br />
poruchy, generalizované úzkostné poruchy, obsedantně kompulzivní poruchy a úzkostné<br />
reakce na závažný stres. 2<br />
Panický strach může mít člověk z čehokoliv, například z ostrých předmětů, ze zvířat,<br />
hmyzu, pavouků, výšek, nemoci, smrti apod. Velmi častá je agorafobie neboli strach<br />
z otevřených či přelidněných prostor, hojně se vyskytuje také klaustrofobie - strach<br />
z uzavřených nebo omezených prostor. Jedinec se sociální fobií zase trpí nepříjemnými<br />
pocity v kontaktu s lidmi a snaží se těmto situacím vyhnout.<br />
Jiným druhem úzkosti je panická porucha, pro kterou jsou typické velmi silné záchvaty<br />
úzkosti, které se nepředvídatelně opakují. Dotyčný se často cítí být ohrožen na<br />
životě a má strach ze ztráty kontroly nebo zešílení. Často se v klidových fázích obává<br />
nových záchvatů, má tedy strach ze strachu. Stavy panické úzkosti bývají doprovázeny<br />
četnými tělesnými symptomy, takže si dotyčný velmi často myslí, že onemocněl nějakou<br />
smrtelnou chorobou. 3<br />
Člověk trpící generalizovanou úzkostnou poruchou prožívá úzkosti, které nejsou vázané<br />
na žádnou konkrétní situaci. Dotyčného neustále trápí obavy, že něco není<br />
______________________________<br />
1 PROKOPIUS, V. - ŠULISTA, P. Tvořivá síla strachu. 1. vydání. Praha: Triton, 2007. 119 s.<br />
ISBN 978-80-7254-982-5<br />
2 Dostupné z: http://www.uzkost.cz<br />
3 Tamtéž<br />
18
v pořádku a neustále se stresuje. Bývá rovněž doprovázena řadou tělesných obtíží. Objevuje<br />
se nejen jako samostatný problém, ale i jako součást řady dalších psychických poruch,<br />
např. psychotických poruch, poruch nálady, příjmu potravy, u závislostí apod.<br />
Obsedantně kompulsivní porucha je charakterizována nutkavými myšlenkami, které<br />
navozují úzkost a nepohodu, kterou se dotyčný snaží kompenzovat různými rituály. Tyto<br />
myšlenky jsou jedincem vnímány jako jeho vlastní, nikdo mu je nevnucuje, přitom však<br />
odporují vlastním zájmům nebo potřebám. Jedinec se snaží myšlenky ignorovat, ale nedaří<br />
se mu to. Tato porucha bývá pro člověka často velmi trýznivá a může ho izolovat od<br />
společnosti. 1<br />
Po traumatizujícím zážitku se může objevit posttraumatická stresová porucha,<br />
dotyčný má v takovém případě problémy se vzpomínkami na nepříjemnou událost, která<br />
se může vracet ve snech a fantaziích a je opětovně prožívána. Často dochází k vyhýbavému<br />
chování, poruchám spánku, poruchám soustředění a dalším. 2<br />
Úzkostné poruchy můžeme shrnout slovem neurózy. Neuróza je duševní porucha, při<br />
které pacient trpí pocity tísně, neklidu, úzkosti, avšak nezpůsobuje organické změny<br />
mozku. Psychózy naopak takovéto organické změny způsobují. Jsou viditelné na neurologickém<br />
vyšetření mozku. Jung vidí počátek vzniku psychotického onemocnění ve fascinaci<br />
nevědomými obsahy, jimiž je jedinec postupně pohlcován. Psychózy jsou stavy, při<br />
kterých dochází ke změnám vnímání vnějšího i vlastního vnitřního světa. Vzhledem<br />
k tomu, že lidské vnímání je velmi subjektivní a zkreslené, těžko můžeme říci, že pro<br />
psychózu je typické zkreslené vnímání „objektivní“ reality. Nicméně vnímání je velmi<br />
odlišné od vnímání tzv. duševně zdravých lidí.<br />
Normalita je relativní a těžko uchopitelný pojem, za normální bývá často považováno<br />
to, co je nejvíce časté a průměrné. K některým odchylkám je však společnost tolerantní,<br />
například k nadprůměrně inteligentním nebo nadaným jedincům, k jiným už tolik ne,<br />
například sociálně nepřizpůsobiví jedinci nebo lidé s psychotickým onemocněním<br />
pro společnost normální nejsou. Na druhou stranu, když propukne pandemie, nemoc<br />
také není normálním stavem, přestože se týká majority. Mám dojem, že současné obecné<br />
pojetí pojmu normalita je úzce spjato s tím, co je lidstvu pohodlné a užitečné. Když se<br />
______________________________<br />
1 Dostupné z: http://www.uzkost.cz<br />
2 Dostupné z: http://www.uzkost.cz<br />
19
nám něco nehodí, je nám nepohodlné či nepříjemné, není to normální. Co se týká duševního<br />
zdraví jedince, máme určitá hlediska, dle kterých ho posuzujeme. Za kritéria psychické<br />
normality považujeme: efektivní kontakt s realitou, adekvátní pocit jistoty, rozumný<br />
stupeň sebevhledu, integrace osobnosti, realistické životní cíle, schopnost učit se<br />
ze zkušeností, přiměřená spontaneita a emocionalita, schopnost uspokojovat požadavky<br />
skupiny spojené s určitým stupněm schopnosti emancipovat se od skupiny a adekvátní potřeby<br />
se schopností uspokojovat je přijatelným způsobem. 1 Zde se už nejedná o normu, ale spíše<br />
ideál, ke kterému by lidé měli v ideálním případě směřovat.<br />
______________________________<br />
1 Dostupné z : http://www.portal.cz/scripts/detail.php?id=21153<br />
20
1. 5 O stavech rozšířeného vědomí a psychických chorobách<br />
V historii byly některé formy úzkosti a psychotické stavy považovány za posednutí<br />
ďáblem, démonem či zlými duchy. Přírodní národy a mnozí léčitelé doposud s touto<br />
myšlenkou pracují. Vymýtání ďábla nebo démonů se děje prostřednictvím obřadů a rituálů,<br />
přírodních léčiv, odříkáváním magických formulí a podobně. Můžeme také pozorovat<br />
značné rozdíly v posuzování psychického zdraví u různých kultur. Projevy, které<br />
mnohdy považujeme za nežádoucí až patologické, mohou být v odlišném kulturním prostředí<br />
naopak vnímány jako náznak duchovního růstu, otevírání duše nebo rozšiřování<br />
vědomí. Přírodní národy využívají halucinogenů, aby dosáhly stavu rozšířeného vědomí,<br />
který se mnohdy velmi podobá psychóze. Mimořádné stavy vědomí a mystické zážitky<br />
bývají někdy zaměňovány s psychickou poruchou. Hledáním křehké hranice mezi mystikou<br />
a šílenstvím se zabývá Jan Benda ve své práci Mystika a schizofrenie. Řada psychologů<br />
včetně C. G. Junga se ve svém výzkumu zabývala mystikou i náboženstvím a jeho<br />
vlivem na psychiku člověka. Ukázalo se, že opomíjení duchovního aspektu lidské existence<br />
a potřeby transcendence vede k frustraci. Odtržením od duchovních tradic člověk<br />
dospěl až do fáze beznaděje, vnitřní prázdnoty, dezorientace. Zdá se, že směřování<br />
k transcendenci je člověku imanentní. S otázkou duchovního rozměru lidské existence<br />
pracuje transpersonální psychologie, která v sobě integrovala poznatky nejmodernější<br />
fyziky, psychedelie a esoterických nauk. 2<br />
C. G. Jung považoval náboženství za terapeutický systém. Dospěl k závěru, že člověk je<br />
přirozeně náboženský a odchýlením se od této základní povahy spěje k neuróze.<br />
Mystickými zážitky se zabýval také jeden z hlavních představitelů humanistické psychologie<br />
Abraham Maslow. Domníval se, že mystická zkušenost je podstatou každého<br />
velkého náboženství. Tato zkušenost je podle něj totožná v každé době a kultuře, liší se<br />
pouze transkripce. Jazyk, kterým je nám tato zkušenost zprostředkována, odpovídá době,<br />
místu a kultuře. Maslow definoval 25 znaků mystické zkušenosti, která představuje<br />
pouze krátký zážitek, ovšem podstatně měnící následný život jedince. Pro vrcholné zážitky<br />
je charakteristické chápání vesmíru jako sjednoceného a smysluplného celku. Typická<br />
je ztráta schopnosti orientace v čase a prostoru. Objevuje se odosobnění. Dříve<br />
byly tyto zážitky považovány za nadpřirozené, Maslow však usiloval o to, aby se<br />
______________________________<br />
1 BENDA, Jan. Mystika a schizofrenie. 1. Vydání. Ústí nad Labem: Jan Benda, 2007. 80 s.<br />
ISBN 978-80-254-0367-9<br />
21
od takového chápání, ve skutečnosti běžných a reálných zážitků, upustilo. Mystika bývá<br />
často zaměňována s okultismem, magií a esoterikou. Mystika je praktická nauka o spojení<br />
člověka s něčím jeho přesahujícím, což bývá nazýváno absolutnem, bohem, universem<br />
a jinými výrazy. Mystik jde na cestě hledání boha vždy vlastní cestou, vyhýbá se rituálům<br />
a předpisům. Mystické zážitky mohou a nemusí být spjaty s náboženstvím, někdy se objevují<br />
naprosto spontánně, jindy jsou výsledkem dlouhodobé a intenzivní činnosti. Můžeme<br />
je nalézt ve všech dobách a kulturách. K charakteristikám mystického zážitku můžeme<br />
řadit vědomí jednoty, vnitřní pokoj, nečasovost a neprostorovost, paradoxnost,<br />
nesdělitelnost. V rámci mystické cesty se ovšem mohou objevovat i prožitky úzkosti,<br />
utrpení a beznaděje. 1<br />
První fází mystického zážitku je probuzení Self, tedy „pravého Já“, která se vyznačuje<br />
náhlou změnou vědomí, novým pohledem na svět, zaplavením euforickými pocity. Mohou<br />
se objevovat vize. Této fázi obvykle předchází nelibé pocity, rozčarování, vnitřní<br />
rozkol. Poté přichází období očišťování, kdy si jedinec ve zvýšené míře uvědomuje<br />
vlastní omezenost a nedokonalost. Jung by tuto fázi nazval konfrontací s vlastním stínem.<br />
Mystik se v této fázi zbavuje pýchy, sobectví, ulpývání, egocentrismu. Z této fáze<br />
přechází do období, jež trvá zpravidla mnoho let a objevují se zde hlasy, vize, extatické<br />
stavy. Zahrnuje stavy inspirativní a plné blaženosti. 3 Vize mystika je odlišná od halucinací<br />
objevujících se u některých druhů psychických onemocnění. Vize má krátké trvání<br />
a mnohdy symbolický obsah a mystik je schopen ji adekvátně interpretovat. Vize se však<br />
někdy podobají příznakům duševní choroby. Slyšení hlasů, vidiny postav mohou být považovány<br />
za halucinace, avšak mystik je schopen se nad tyto vize povznést, neulpývat na<br />
nich, nevěnuje jim přílišnou pozornost. Psychotik oproti tomu svým vizím plně důvěřuje,<br />
identifikuje se s nimi.<br />
Po období vesměs příjemném se někteří mystici dostanou ještě dále, a to do fáze, která<br />
bývá nazývána temnou nocí ducha. Jedná se opět o očistnou periodu, která je negací<br />
předcházející extatické fáze. Mystik se ještě potřebuje zbavit vlastní vůle, posledních<br />
zbytků sebevědomí, žádosti. Přichází deprese, vyprahlost, beznaděj, období hluboké<br />
______________________________<br />
1 BENDA, Jan. Mystika a schizofrenie. 1. Vydání. Ústí nad Labem: Jan Benda, 2007. 80 s.<br />
ISBN 978-80-254-0367-9<br />
2 Tamtéž<br />
3 Tamtéž<br />
22
olesti a utrpení, ale také proměny. Mystik se odcizuje svému okolí i sám sobě. Vyvrcholením<br />
fáze je mystická smrt, kdy se jedinec zříká sám sebe a zcela se odevzdává bohu.<br />
Vrcholnou mystickou fází je sjednocení.<br />
Zážitky mystiků jsou nám zprostředkovány v řadě historických textů, například v bibli,<br />
ve výpovědích současných duchovních učitelů různých částí světa, ale také v umění.<br />
Známým českým mystikem – umělcem je například Josef Váchal.<br />
Psychóza má některé aspekty mystického zážitku, avšak prepsychotická osobnost<br />
pracuje s vlastními prožitky odlišným způsobem. Dle Junga je psychóza způsobena narušením<br />
rovnováhy vědomé a nevědomé složky lidské bytosti, kdy nevědomé elementy<br />
násilným a nesrozumitelným způsobem pronikají do vzdorujícího vědomí. Duševně nevyrovnaný<br />
člověk bojuje proti svému nevědomí, jež má ve vztahu k vědomí kompenzační<br />
charakter. Nevědomé se v takovémto případě prosazuje násilím, jednotlivec je vystaven<br />
vnitřnímu konfliktu, který se projevuje vtíravými a nesrozumitelnými myšlenkami,<br />
náladami, někdy také halucinacemi. Podle Junga se vědomím odmítané psychické obsahy<br />
seskupují do fragmentů a odtrhávají se od vědomého celku. Původní subjekt se rozpadá<br />
do více subjektů. Tímto způsobem může vzniknout schizofrenie. Nevědomí začíná produkovat<br />
archetypální obrazy, s nimiž se jedinec identifikuje. 1 Mystik během svého duchovního<br />
zrání také prochází fázemi, kdy jeho nevědomí vytváří archetypální obrazy,<br />
avšak zásadní rozdíl mezi schizofrenikem a mystikem spočívá ve způsobu zacházení<br />
s archetypy a projevy nevědomí. Mystik se s projekcemi vlastního nevědomí nikdy neidentifikuje<br />
do takové míry jako schizofrenik. Mystik se dokáže s komplikovanou vnitřní<br />
situací vypořádat a každá taková zkušenost jej posiluje a posouvá dál, kdežto schizofrenik<br />
se utápí v hlubinách vlastního nevědomí.<br />
______________________________<br />
1 JUNG, Carl Gustav. Analytická psychologie. 2. vydání. Praha: Academia, 1993. 205 s.<br />
ISBN 80-200-0480-7.<br />
23
2. O úzkosti a strachu v umění<br />
2. 1. Počátky umění<br />
Počátky umění jsou kladeny do období před 30 000 lety. Interpretací jeskynních maleb se<br />
zabývala řada osobností a s jejich výzkumem se objevilo několik teorií o významu maleb.<br />
Nejzažitější je asi předpoklad, že jeskynní vyobrazení souvisí s loveckou magií. Na konci 80.<br />
let 20. století však přišel profesor kognitivní archeologie David Lewis-Williams s teorií šamanismu.<br />
Malby by v takovémto případě měly vzniknout za změněného stavu vědomí, který<br />
bývá provázen halucinacemi. Jak dokazují psychologické studie, první fáze změněného stavu<br />
vědomí bývá doprovázena vidinami geometrických obrazců, tzv. entopických fenoménů. Vyobrazení<br />
tohoto charakteru se z dob paleolitu dochovalo velké množství a pro archeology<br />
byly především záhadou. 1 Ve druhé fázi změněného stavu vědomí se jedinec snaží těmto<br />
entropickým fenoménům porozumět tím, že je přepracovává do podob věcí známých<br />
z každodenního života. Ve třetí fázi se objevují např. theriantropní zobrazení, která jsou<br />
v paleolitickém umění také k nalezení, např. Čaroděj z Les Troi Frères. Vodítkem při snaze<br />
porozumět paleolitickému umění nám snad může být i srovnání s uměním přírodních národů,<br />
kteří si do značné míry zachovali původní způsob života až do doby současné.<br />
Čaroděj z Les Trois Fréres Lescaux, 13 000 až 15 000 př. n. l.<br />
Je tedy otázkou, zda vznik umění či symbolického obrazného vyjádření člověka do jisté míry<br />
nesouvisel s užíváním přírodních halucinogenů. Mezi technikami schopnými vyvolat extatický<br />
stav představují halucinogenní látky jeden z nejstarších původních šamanských přístupů<br />
vedle například potních chýší, hladovek, rytmických pohybů a zvuků apod.<br />
______________________________<br />
Dostupné z: http://www.advojka.cz/archiv/2008/6/patrani-po-pocatcich-umeni<br />
24
2. 2 Zrození mýtu<br />
Theriantropní zobrazení se objevuje napříč uměním a z psychologického hlediska je doposud<br />
zvíře symbolem animálně instinktivní stránky života. V dějinách lidstva je patrná tendence<br />
tuto animální složku naší osobnosti ovládnout či zkrotit. Svár rozumu a pudových pohnutek<br />
je zřejmě nekonečným tématem na cestě člověka. Vyobrazení souboje člověka se zvířecí příšerou<br />
nacházíme už ve starověkém umění. Hrdina se pouští do boje se zvířecími symboly zla.<br />
Proti člověku stojí zvíře, netvor, symbol zlých vášní a animální stránky člověka. 1 Řecká mytologie<br />
zahrnuje množství příběhů, které snad vznikaly za účelem objasnění původu a fungování<br />
světa. Vysvětlují chování jednotlivců i osudy celých národů, podávají vysvětlení přírodních<br />
sil, popisují vznik a zánik lidského života. V mýtech jsou obsaženy vzpomínky, tradice a zvyky<br />
dané kultury. 2 Dramatické výjevy zde nejsou výjimkou, příběhy jsou naplněné bolestí, smrtí,<br />
úzkostí a strachem. V mýtických představách se mrtví stali stíny a živořili v temném a nebezpečném<br />
podsvětí, kterému vládl Hádes. Ještě hrozivější než Hádova říše byl Tartaros, nejhlubší<br />
místo podsvětí. V těchto hlubinách kořenil svět v podobě strašlivého chaosu, který<br />
kdysi vládl všude. Tartaros byl jakousi obdobou křesťanského pekla, kam se po smrti dostávali<br />
nejzavrženější lidé. Proniknout do podsvětí se však podařilo i několika smrtelníkům, například<br />
Héraklovi, Orfeovi, který toužil osvobodit svou Eurydiku nebo Odysseovi.<br />
Jung, který věřil, že archetypy mají mytologický charakter, spatřoval v sestupu do podsvětí<br />
či jeskyně symboliku osobního vnoření do nejhlubších vrstev našeho nevědomí. K určitým<br />
obrazům, které byly dle Junga produktem vrstvy duše, kterou nazval kolektivním nevědomím,<br />
nacházel analogie v mytologii. Jung byl přesvědčen o existenci mytologických vzorců<br />
v nevědomí. Při výkladu snů odděloval tento mytologický materiál od osobních nebo individuálních<br />
obsahů a pokoušel se ho dále interpretovat hledáním historických paralel a prostřednictvím<br />
konfrontace s mytologickými odkazy. Podstatu mytologických struktur<br />
v nevědomí člověka spatřoval v postupném historickém vývoji lidské duše. Jung uvádí, že:<br />
„Naše nevědomí – stejně jako naše tělo – je skladištěm reliktů a vzpomínek z minulosti.“ 3<br />
______________________________<br />
1 DRVOTA, Stanislav. Úzkost a strach. 1. vydání. Praha: Avicenum, 1971. 275 s.<br />
2 DOMMERMUTH – GUDRICH, Gerold. Nejznámější mýty. 50 klasických mýtů antického Řecka.<br />
1. vydání. Praha: Slovart, 2004. 311 s. ISBN 80-7209-579-X<br />
3<br />
JUNG, Carl Gustav. Analytická psychologie. 2. vydání. Praha: Academia, 1993. 205 s.<br />
ISBN 80-200-0480-7.<br />
25
Nejhlubší oblastí duše je dle Junga vrstva, kde člověk přestává být rozlišitelným jedincem.<br />
Řecké mýty se nám dochovaly především v řecké literatuře, bohové a hrdinové řecké mytologie<br />
jsou rovněž ztvárněni na řadě antických artefaktů, např. keramice. Římané na Řeckou<br />
mytologii navázali. Po zániku západořímské říše antická mytologie dočasně ztratila na významu,<br />
aby ji o tisíc let později mohlo znovu objevit umění renesance.<br />
Etruský kalich z červené keramiky, Héraklés bojuje s hydrou, asi 525 př. n. l.<br />
Aiás zabíjející trojského vězně<br />
před Charunem – bohem podsvětí<br />
5. 3 Úzkost středověku<br />
Ranně středověké umění v Evropě sloužilo z velké části církvi a šíření křesťanství. Objevují<br />
se však i odkazy na antickou kulturu. Doba Karla Velikého představuje první příklad<br />
znovuzrození antické kultury. Mimo náboženské tematiky se zde můžeme setkat i s náměty<br />
světskými. Už v raném středověku měla církev silný vliv, vlastnila rozsáhlé statky<br />
v Evropě, vrcholný středověk byl obdobím mocenského rozmachu církve, která si chtěla<br />
zajistit nedotknutelnost a vymanit se ze světské moci. V 11. století vyhlásil papež Urban<br />
II. na církevním sněmu v Clermontu svatou válku za osvobození Svaté země z rukou<br />
nevěřících. Církev se tak stává ofenzívní institucí, upevňující svůj vliv křížovými<br />
výpravami. 1 Ve 13. století nabyla církev mocenského vrcholu a stala se nadnárodní<br />
______________________________<br />
1 MRÁZ, Bohumír. Dějiny výtvarné kultury 1. 2. Vydání. Praha: Idea servis, 2001. 209 s.<br />
ISBN 80-85970-37-6<br />
26
centralizovanou organizací. Umění románského slohu 11. a 12. století sloužilo především<br />
k propagaci náboženské ideologie. Církev byla hlavním odběratelem, ale i výrobcem<br />
umění. Církev předepisovala obsah i formu umění. Byla odváděna pozornost od pozemského<br />
života, smyslem existence měl být život posmrtný, který však závisel na kvalitě<br />
života na zemi. Umění připomínalo křesťanské ctnosti a hrozilo věčným a děsivým<br />
peklem. Už před křesťanstvím předpokládala některá náboženství místo, kam se po smrti<br />
uchylují duše mrtvých. V antice neslo podsvětí název podle svého vládce, tedy Hádés.<br />
O místě utrpení se mluví také v Koránu. Ve Sterém zákoně je zmiňován „příbytek mrtvých“.<br />
1<br />
Ve středověku vzniklo mnoho popisů pekla. Jak v románském tak i později v gotickém<br />
umění byla věřícímu neustále připomínána ukrutnost a nemilosrdnost pekelného ohně.<br />
Peklo ovšem nahánělo strach i v následujících staletích. Ústřední postavou pekla je Ďábel,<br />
satan nebo Lucifer. Bývá zobrazován jako tvor blízký člověku, avšak se zvířecími<br />
Hans Memling, triptych Poslední soud, 1467 - 1471<br />
______________________________<br />
1 ECO, Umberto. Dějiny ošklivosti. 1. vydání. Praha: Argo, 2007. 455 s. ISBN 978-80-7203-893-0.<br />
27
ysy jako je srst, ocas, rohy, drápy, kopyta apod. I u nekřesťanských kultur bývají popisováni<br />
démoni, obludy či ďáblové, kteří trestají provinilce nebo naopak představují pro<br />
člověka pokušení v podobě krásné ženy. V Egyptě požírala provinilce v zásvětí obluda<br />
Ammut, která měla rysy krokodýla, lva a hrocha, v mezopotamské kultuře se objevují<br />
bytosti s dravčími rysy. V islámu existuje ďábel zvaný Šajtán, který rovněž nese zvířecí<br />
atributy, ale také svůdci, démoni ghúla, beroucí na sebe podobu krásných žen.<br />
V knize Genesis ďábel pokouší Evu v podobě hada. V Bibli můžeme rovněž najít zmínku<br />
o Lilit, ženském netvoru, která byla první ženou Adama, načež se proměnila v démona.<br />
Nový zákon ďábla nepopisuje, setkáváme se s ním však nepřímo v pokušení Ježíše a jiných,<br />
nebo bývá vyháněn z těl posedlých. 1 V literatuře i výtvarném umění středověku<br />
bývá ďábel líčen jako nestvůra se zvířecími rysy. Setkáváme se však i s příběhy, kdy se<br />
člověk, ve své bezmezné touze, upíše ďáblu. 2<br />
Iluminace ze 13. století. Řecký kněz Theofil uzavírá<br />
smlouvu s ďáblem. Podle staré legendy byl sesazenému<br />
knězi znovu vrácen jeho úřad, když prodal<br />
duši ďáblovi a zapřel Krista a Pannu Marii.<br />
Stránka z knihy Codex Gigas,<br />
13. Století.Obsahuje 320 pergapergamenových<br />
folií o průměrném<br />
formátu 890 x 490 mm.<br />
Úzkost středověkého křesťana na sebe brala formu strachu ze smrti a posmrtného utrpení.<br />
Smrt ve středověkém umění nabývá personifikované podoby. Nejznámější zpodobnění<br />
smrti představuje kostra s kosou. Pomíjivost byla zdůrazňována zpochybňováním<br />
významu pozemského života, vyzdvihováním chatrnosti těla<br />
______________________________<br />
1 ECO, Umberto. Dějiny ošklivosti. 1. vydání. Praha: Argo, 2007. 455 s. ISBN 978-80-7203-893-0.<br />
2 Tamtéž<br />
28
a nestálosti materiálního světa. Paradoxem bylo, že nastal velký rozkol mezi křesťanskou<br />
ideologií a propagandou a reálným životem církevních představitelů.<br />
V období 13. století, kdy západní, střední a částečně jižní Evropu ovládl gotický sloh,<br />
získala církev hegemonii nad mocí světskou i papežskou. Současně však narůstal odpor<br />
proti rostoucímu bohatství církve a s ním spojenému úpadku náboženského života.<br />
Objevilo se lidové kacířství, církví krutě pronásledované a byly zakládány nové klášterní<br />
řády, jejichž členové měli žít v chudobě, pouze z almužen.<br />
Středověký křesťanský člověk se rovněž obával magie a čarodějnictví. Tato tematika je<br />
ve středověkém umění rovněž hojně zobrazovaná a na významu získala v období potírání<br />
kacířství. Za dílo ďáblovo či výsledek okultních praktik čarodějnic mohla církev označovat<br />
vše, co jí zrovna nebylo k duhu.<br />
5. 4 Období novověku<br />
Počátek novověku je epochou reformace, ochabování moci církve, ekonomického, kulturního,<br />
vědeckého a společenského vývoje. Zrodil se nový názor na svět. Středem pozornosti<br />
člověka už neměl být posmrtný život, nýbrž život pozemský. Když se Evropa<br />
rozdělila na dvě části – katolickou a reformační, rozhodli se papežové bojovat proti kacířství<br />
a kolem poloviny 16. Století byl vyhlášen program protireformace. Počalo období<br />
mocenských bojů a pronásledování.<br />
Na počátku 15. století se ve Florencii zrodilo renesanční umění. Renesanční umělci<br />
ve svých dílech hledali harmonii ve vyvážené formě i obsahu, vnitřní klid, úměrnost.<br />
Snažili se zobrazovat skutečnost realisticky a bez nadsázek. Velkou inspirací bylo antické<br />
umění. Přestože umění stále z velké části sloužilo církvi, setkáváme se zde se světskou<br />
tematikou hojněji než v předchozích obdobích. Oblíbené jsou i mytologické náměty,<br />
alegorická a historická témata. Italská estetika se v 16. století šířila Evropou. Postoj ke<br />
světu byl mnohem důvěřivější a přívětivější, než tomu bylo v období předchozím. Přesto<br />
se ale objevil proud pochyb, zoufalství a úzkosti, jenž vyvrcholil ke konci renesance.<br />
Jedním z malířů, který nikdy zcela nepřijal estetické principy renesance, byl současníkem<br />
italských raně renesančních malířů Botticelliho či Filippina Lippiho, Hieronymus<br />
Bosch. Bosch nikdy nepřijal formy italské renesance, jeho tvorba je silně individualistická.<br />
Křesťanské umění přineslo specifickou formu úzkosti, jíž je úzkost z hříchu. Boschovo<br />
umění je touto úzkostí svrchovaně naplněno. Dramatické a alegorické, nesoucí v sobě<br />
náboženská a mravní poučení, takové jsou Boschovy obrazy.<br />
29
Hieronymus Bosch - Zahrada pozemských<br />
rozkoší – detail, 1503 - 1504 1490 - 1500<br />
Hieronymus Bosch - Loď bláznů,<br />
Malíř se pokoušel nastavit zrcadlo středověké společnosti. Zobrazoval jakési snové vize,<br />
surrealisticky laděné kompozice přeplněné postavami trpícími, řvoucími, zmítajícími se,<br />
bizardní kompozice hříchu, pošetilosti, šílenství a smrti. Boschovo dílo je stínem středověké<br />
společnosti. Nemilosrdně se pouští do kritiky obyčejných lidí stejně tak mnichů<br />
a církve. Boschovo dílo vykazuje komplikovanou symboliku a je velmi obtížně srozumitelné.<br />
C. G. Jung Hieronyma Bosche označuje za „mistra nestvůrnosti a objevitele nevědomého“.<br />
1<br />
Tizian - Apollo a Marsyas, mezi 1550 až 1576<br />
Obraz představuje jeden ze dvou Tizianových<br />
originálů v českých sbírkách, a je tak jednou<br />
z nejcennějších památek starého evropského umění<br />
na našem území. Dílo je uloženo v archivu zámku v<br />
Kroměříži. Autor jej namaloval na konci svého života.<br />
Zachycuje zde mytologický příběh satyra Marsya,<br />
který vyzval boha Apollona k hudebnímu souboji.<br />
Apollon se svou lyrou zvítězil a dal Marsya stáhnout<br />
z kůže.<br />
30
Bolestí, utrpením a úzkostí jsou naplněny nejen zpodobení pekelných muk, ale také<br />
obrazy s motivy posledního soudu a ukřižování. Příkladem ukřižování je střední tabule<br />
Isenheimského oltáře od německého renesančního malíře známého pod pseudonymem<br />
Matthias Grűnewald. Střední tabuli oltáře dominuje těžké kostnaté tělo Krista vyjadřující<br />
utrpení a hrůzu ze smrti. Pozadí tvoří ponurá, potemnělá krajina. Gesta a výrazy zúčastněných<br />
zračí hluboký zármutek. V obraze je kladen důraz na expresivní zachycení duševního<br />
rozpoložení postav, čemuž dopomáhá i posun od čistě realistického zobrazení<br />
k barevné i tvarové nadsázce. Podobných principů zobrazení využívá umění manýrismu.<br />
Dochází k narušení harmonického ideálu krásy, umění tíhne k výrazu a deformaci.<br />
Matthias Grűnewald, Ukřižování – střední deska retáblu v klášteře řádu sv. Antonína<br />
v Isenheimu, asi 1915<br />
______________________________<br />
1 http://ografologii.blogspot.com/2009/08/hieronymus-bosch.html<br />
31
Umělci se přenesli přes vznešenost a harmonickou dokonalost k osobitějšímu stylu. Díla<br />
jsou výrazově silnější, kontrastnější, vyjadřující vnitřní pnutí. Manýrismus se odvrátil od<br />
reality a prosazoval prvořadost umění. Uchyloval se k násilí i grotesce, které rozvíjel zveličováním.<br />
Manýrismus vznikl v době silných nepokojů, což zřejmě přispělo k posílení<br />
jeho orientace. 1 V umění manýrismu se můžeme setkat s dramatickými scénami plnými<br />
sváru a napětí. Objevuje se mimo jiné i sebevražedná tématika. Lucas Cranach byl silně<br />
zaujat příběhem Lukrécie, která byla ženou římského císaře Tarquinia Conlatina. Zabila<br />
se poté, co byla zneuctěna synem posledního římského krále etruského původu, Sextem<br />
Tarquiniem. Smrt Lukrécie je častým uměleckým námětem.<br />
El Greco, Laokón, 1610<br />
Lucas Cranach, Sebevražda<br />
Lukrécie, 1529<br />
Cranach na toto téma namaloval několik obrazů. Manýrismus svou dramatičností a nadsázkou<br />
představuje plynulý přechod od renesance k umění baroku.<br />
V barokním umění nacházela oporu církev v období protireformace. Země, ve kterých<br />
v období 17. století docházelo k upevňování feudalismu a rekatolizaci, nabýval barokní<br />
sloh radikálního, patetického a iluzorního charakteru. Umění chtělo přivábit diváka<br />
dramatickou nádherou a sugestivními prostředky, útočilo na jeho emoce. Barok se<br />
______________________________<br />
1KOLEKTIV AUTORŮ. Světové dějiny umění. Larousse. Praha: Agentura cesty, 1996. 784 s. ISBN<br />
8O-7181-055-X<br />
32
oprostil od renesanční touhy po harmonii, klidu a rovnováze. Disharmonie, iracionalismus,<br />
dynamismus a nadsázka jsou charakteristiky barokního jazyka období protireformace.<br />
V barokním umění byla na jedné straně zpodobňována extáze duší blažených<br />
na druhé straně i hrůza duší zavržených. Nezřídka však umění sklouzávalo k populárnosti,<br />
patosu a banální tematice, na druhé straně ke zobrazování hrůz v podobě mučení. 1<br />
Za jednoho z prvních barokních malířů bývá považován Caravaggio. Proslavil se náboženskými<br />
obrazy, v nichž nešetřil sugestivními prostředky, jež naplnily jeho dílo dramatičností<br />
a napětím. Zesíleného dojmu umělec dosahoval dynamickým kompozičním rozvržením,<br />
šerosvitem, sugestivní tematikou, ale i naturalismem. Aby dosáhl maximálního<br />
realismu, hledal své modely často v ulicích, modelkou pro jeho obraz Smrt Panny Marie<br />
pro karmelitánský kostel Santa Maria della Scala byla vyhledávaná prostitutka. Řada<br />
umělců Caravaggiův realismus neakceptovala, mnozí jím pohrdali a považovali jej za<br />
kacíře. Caravaggio určil na přelomu 16. a 17. století směr, jímž se vydala řada barokních<br />
malířů. Vliv Caravaggiova šerosvitu je vidět v dílech Rubense, Vermeera, Rembrandta,<br />
Velázqueze i Ribery.<br />
Caravaggio, Judith zabíjí Holoferna, 1612 – 1613<br />
Jacques Blanchart, Smrt Lukrécie,<br />
1. polovina 17. století<br />
Konec 18. století byl obdobím osvícenství, které prosazovalo víru v rozum a schopnosti<br />
člověka. Pozice církve byla opět otřesena, člověk se počal vzdalovat bohu a zájem<br />
o náboženskou víru ochaboval. Středem zájmu se stalo světské vzdělání.<br />
______________________________<br />
1 DRVOTA, Stanislav. Úzkost a strach. 1. vydání. Praha: Avicenum, 1971. 275 s.<br />
33
5. 5 Úzkost v umění 18. a 19. století<br />
Na konci 18. století proběhla první fáze průmyslové revoluce. Osvícenský racionalismus<br />
ovšem nebyl jediným duchovním proudem doby. 18. století bylo rovněž kolébkou romantismu,<br />
který stál v opozici proti osvícenským myšlenkám. Někteří romantici se<br />
ve svých myšlenkách a dílech uchylovali do historie a k národní minulosti. Středem<br />
zájmu jiných se stala příroda. Například německý filozof Immanuel Kant ve svém kritickém<br />
období podrobil možnosti rozumu kritice. Definoval „věc o sobě“, která patrně existuje,<br />
avšak naším rozumem je uchopitelná pouze zprostředkovaně, pomocí smyslů, které<br />
vnímají působení věcí, nikoli však věci samé, tak jak existují sami o sobě. 1 Jean Jacques<br />
Rousseau zase osvícencům namítal, že jednostranně zaměřená rozumová kultura kazí<br />
lidskou přirozenost. Rousseau bojoval za svobodu a rovnost všech lidí a stal se duchovním<br />
otcem Francouzské revoluce. Svým dílem počal epochu romantismu. 2 V opozici proti<br />
racionalizujícím tendencím stojí dílo Francisca de Goyi. Jeho dílo otevírá na přelomu<br />
18. a 19. století dveře modernímu umění. Přestože byl Goya velkou část života španělským<br />
dvorním malířem a musel naplňovat očekávání svých objednavatelů, vznikla v jeho<br />
dílně řada pozoruhodných a ve své době svérázných děl. V roce 1792 následkem onemocnění<br />
přišel o sluch a jeho život se tím velmi změnil. Goya se obrátil do sebe a začal se<br />
více věnovat osobní tvorbě a vyjádřil se v tom smyslu, že práce na zakázku mu nikdy<br />
nedovolila využít vlastní fantazie. Tak vzniklo jedenáct drobných rytin s názvem Capricos<br />
- Rozmary, které však záhy ze strachu před inkvizicí stáhl. Často zobrazovaným námětem<br />
jsou zde noční můry a výjevy kritizující či vysmívající se soudobé společnosti.<br />
V roce 1808 vypukla ve Španělsku občanská válka, která trvala pět let. Přinesla s sebou<br />
jako všechny války nezměrnou bídu a utrpení. Goyovou reakcí na nesmyslnost a zrůdnost<br />
války byl cyklus leptů Hrůzy války, v nich zachytil běsnění, bestiálnost a šílenství<br />
své doby. V roce 1819 se Goya přestěhoval do Andalusie, kde koupil domek. Královským<br />
dvorem byl již zapomenut, jeho zdravotní stav se stále zhoršoval. Odsunul se tedy do<br />
ústraní, kde se i nadále věnoval tvorbě. Na zdech svého domu vytvořil cyklus čtrnácti<br />
______________________________<br />
1 STÖRIG, Hans Joachim. Stručné dějiny filozofie. 3. Vydání. Praha: Zvon, 1993. 559 s.<br />
ISBN 80-7113-058-3<br />
2 Dostupné z: http://www.spisovatele.cz/jean-jacques-rousseau<br />
3 Dostupné z: http://www.artmuseum.cz/umelec.php?art_id=442<br />
34
Francisco Goya, Caprichos, cyklus leptů, 1792<br />
„Černých maleb“, které představují jedno z nejtajemnějších období jeho tvorby. Goya se<br />
stále více snášel do temných hlubin své duše a jeho negativní pohled na svět se umocňoval.<br />
Černé obrazy jsou dokladem Goyova hlubokého utrpení a beznaděje. Chybí zde<br />
prvek útěchy, člověk je ponechán napospas úzkosti a temnotě. Goyova tvorba je cenným<br />
historickým dokladem, obrazem starého Španělska v období válečných nepokojů, inkvizice.<br />
V obraze Kolos, známým také pod názvem obr, Goya zpodobnil válku jako giganta,<br />
Francisco de Goya, Saturn požírá<br />
své děti, 1820 – 1822<br />
Francesco de Goya, Kolos, kolem 1810, olej na plátně,<br />
116 x 105 cm, Madrid, Museo del Prado<br />
35
který kráčí krajinou a zanechává za sebou lidský křik a bolest. Obr je zde jakýmsi přízrakem,<br />
který lidstvo vyvolalo či probudilo svými ukrutnými činy. Povstal nad krajinou<br />
a lidstvo mu teď splácí daň za svou krutost, hloupost, marnivost. Samo se zde nabízí přirovnání<br />
k Jungově teorii kolektivního nevědomí, které je dle jeho názoru sídlem neosobních<br />
sil, které se mohou v davu kumulovat, sílit a působit pak na člověka ve smyslu kolektivní<br />
hysterie. Jedinec se tak stává zuřivým a nebezpečným. Jung praví: „ … Když se<br />
však lidé nahromadí a stane se z nich dav, rozpoutají se dynamismy kolektivního člověka<br />
– bestie či démoni, jež leží a spí v každém jedinci do chvíle, než se z něho stane částice<br />
masy. Člověk v mase klesá nevědomě na nižší morální a intelektuální úroveň, která tu<br />
pod prahem vědomí stále je. Tady je nevědomí vždy připraveno urvat se z řetězu, jakmile<br />
se vytvoří masa, která ho podpoří a vyláká.“ 1 Goyův obraz Kolos pro mě představuje<br />
obrazné ztvárnění této Jungovy myšlenky. Zdá se, jako by jeho obr zpodobňoval tuto<br />
démonickou sílu, která povstala z nevědomí. Zrůda dosáhla gigantických rozměrů a stává<br />
se nezkrotitelnou.<br />
I ve tvorbě některých romantiků můžeme nalézt potemnělé obrazy naplněné zlými<br />
předtuchami, nejistotou, strachem a úzkostí. Ve tvorbě romantika Caspara Davida Friedricha<br />
se setkáváme s motivem ponuré, nelibé krajiny, vyvolávající v člověku obavy<br />
a sklíčenost. K průkopníkům romantismu patřil francouzský malíř Théodore Géricault.<br />
G. D. Friedrich, Mnich u moře, 1809, Kříž a katedrála v horách, 1813<br />
______________________________<br />
1 JUNG, Carl Gustav. Člověk a duše. 1. vydání. Praha: Academia. 1995. 265 s. ISBN 80-200-0543-9.<br />
Kapitola: Jednotlivec a společnost, str. 125.<br />
36
Obdivoval barokní umění a Michelangela. Jeho dramatické kompozice vzbuzují v diváku<br />
silné emoce. Nejznámějším dílem autora se stal obraz Prám Medusy, který byl inspirován<br />
skutečným příběhem. Roku 1816 se potopila fregata Medusa, sto čtyřicet devět cestujících<br />
nehodu přežilo a všichni společně pluli na voru. Pouze patnáct lidí plavbu přežilo<br />
a byli zachráněni. 1<br />
Theódore Géricault, Prám Medusy, 1818 – 19<br />
Proti romantismu vystoupil ve čtyřicátých letech 19. století realismus, umělecký směr,<br />
který požadoval objektivní přístup ke skutečnosti na rozdíl od subjektivního přístupu<br />
romantismu. Svou pozornost zaměřili realisté na přítomnost. Ve 2. polovině 19. století<br />
se vedle realismu počal rozvíjet impresionismus, zachycující prchavý dojem okamžiku.<br />
Impresionisté opovrhovali soudobým akademismem a vnesli do světa umění odlehčení,<br />
a uvolnění jak formální tak obsahové. Jakoby se umělci potřebovali opět nadechnout<br />
čerstvého vzduchu po období tíživého historismu na jedné straně a upjatého materialismu<br />
na straně druhé. V polovině osmdesátých let se z řad francouzských umělců začaly<br />
ozývat hlasy kriticky hodnotící impresionismus. Východiska impresionismu měla být<br />
______________________________<br />
1 JOHANNSEN, Ralf. Slavné obrazy. 50 nejvýznamnějších maleb dějin umění. 1. vydání. Praha: Slovart,<br />
2004. 287 s. ISBN 80-7209-639-7<br />
37
překonána v dílech postimpresionistů, kteří hledali pro uměleckou tvorbu pevnější základnu,<br />
než je zrakový vjem. Do rámce postimpresionistické tvorby můžeme zahrnout<br />
dílo Paula Gaugina, Vincenta vah Gogha, Paula Cézanna, ale i tvorbu symbolistů. Symbolismus<br />
se zformoval koncem 19. století ve Francii a zahrnoval celou generaci umělců.<br />
Symbolisté představovali jakýsi protipól realistickým a naturalistickým tendencím. Díla<br />
symbolistů měla být zaplněna obrazy a znaky, které v sobě nesly hluboké duchovní poselství.<br />
Symbolisté tíhli k tématice mytologické, snění, smrti a pomíjivosti. Každé dílo<br />
mělo být nositelem ideje. Symbolista dává ve svém díle nahlédnout do nevědomých hlubin<br />
své duše. Otevírá svůj svět fantazie a snu, jež se zdá být mnohdy iracionální, pln skrytých<br />
poselství, metafor a jinotajů. Umělci usilovali o zobrazení nevědomých, skrytých<br />
obsahů. Dle Junga je symbol průmětem archetypu. Symbol má formu, která vychází<br />
z kultury, ve které vzniká, současně však odkazuje k univerzálnímu nadčasovému archetypu.<br />
Symbol je nositelem idejí, ale současně působí i na emoce a nevědomí lidí. Jung<br />
tvrdí, že symbol je primitivním projevem nevědomí, ale i ideou, která odpovídá nejvyššímu<br />
tušení vědomí. 1<br />
Arnold Böcklin, Ostrov mrtvých, 1883<br />
______________________________<br />
1 JUNG, Carl Gustav. Duše moderního člověka. 2. vydání. Brno: Atlantis, 1994. 380 s.<br />
ISBN 80-7108-213-9, 201.<br />
38
5. 6 Počátky moderního umění<br />
Koncem 19. století se rovněž začal formovat směr především malířský a to expresionismus.<br />
Expresivní tendence však můžeme nalézt v dílech umělců mnohem dříve. Pod pojmem<br />
expresionismus zahrnujeme díla formálně mnohdy velmi rozdílná. Spojujícím<br />
znakem je silná emoční náplň, která má divákovi poskytnout možnost pocítit či prožít<br />
emoce autora. 1 Nezřídka se tvorba stala umělci prostředkem ventilace tíživých stavů a<br />
prožitků, emocí strachu a úzkosti. Dílo bylo reakcí na soudobé skličující poměry nebo<br />
intimní výpovědí zrcadlící autorův vnitřní svět. Jedním z průkopníků expresionistického<br />
hnutí byl norský malíř a grafik Edward Munch, jehož dílo je odrazem nelehkého mnohdy<br />
bolestného života autora. Ztráta matky a sestry v období raného dětství poznamenala<br />
umělcův život i tvorbu. Munch se prostřednictvím svých obrazů vyrovnával s osobním<br />
utrpením. Otec mu údajně nepřetržitě připomínal smrt jeho matky, což někdy hraničilo<br />
až s obsesí. Smrt se tak stala každodenní součástí jeho života. Hans Jӕger, spisovatel<br />
a anarchista, s nímž se Munch seznámil za dob studií v Oslu, hlásal například myšlenku,<br />
že sebevražda je jedinou cestou ke svobodě. Munch později prohlásil, že Jӕger zásadním<br />
způsobem ovlivnil jeho životní filozofii. 2 Život pro Muncha představoval cosi tíživého<br />
Edward Munch - Puberta, 1895 Edward Munch - Červená a bílá, 1895<br />
______________________________<br />
1 PIJOAN, José. Dějiny umění 9. 1. vydání. Praha: Odeon, 1983. 334 s.<br />
2 Dostupné z: http://www.artmuseum.cz/umelec.php?art_id=611<br />
39
a neúnosného, často uvažoval o sebevraždě. V jeho obrazech se pojí úzkost se smrtí<br />
a sexualitou. Hluboký zármutek a bolest, jež umělce sužovaly celý život, však umožnily<br />
vzniknout působivému a rozsáhlému dílu 1008 maleb, 15391 grafických listů, 4443 kreseb<br />
a akvarelů a šesti soch, která nám po více než sto letech připomínají nelehký úděl<br />
člověka. K expresionismu se přiklonil také Ernst Ludwig Kirchner, jeden ze zakladatelů<br />
skupiny Die Brűcke, původně architekt. Kirchner podobně jako Munch neunesl tíhu<br />
vlastního života. V letech 1914 až 1915 sloužil v armádě, odkud byl uvolněn pro celkové<br />
tělesné a psychické zhroucení. Kirchner nedokázal netknutě přihlížet lidskému utrpení,<br />
nikdy se nevyrovnal s ztrátou hodnot a pokrytectvím společnosti. O svých pocitech se<br />
vyjádřil takto: „Největším mým břemenem je tlak války a zvyšující se povrchnost lidí.<br />
Připadá mi to jako krvavý karneval.“ 2 Umělcovo psychické naladění se pochopitelně<br />
značně projevilo v jeho malířské práci. Napětí, tvarová deformace a vystupňovaná barevnost<br />
napovídají o Kirchnerově existenciální tísni. Témata lidského utrpení, krutosti,<br />
hrůzy a absurdity války, představovala ve století dvou světových válek snahu o vyrovnání<br />
se s nepříznivými událostmi doby. První světová válka a následná společenská<br />
situace hluboce poznamenaly dílo Maxe Beckmanna. Stejně jako Kirchner byl po roce na<br />
frontě uvolněn pro psychické zhroucení. Beckmanovy kompozice znázorňují násilí, hromadné<br />
vraždění, výjevy s hladovějícími, ale také pokrytectví a požitkům se oddávající<br />
lidi. Beckmann, stejně jako řada umělců před ním i po něm, nastavoval zrcadlo soudobé<br />
společnosti.<br />
K úzkosti z ničivých orgií lidstva, jež je v umění meziválečném a poválečném často přítomna,<br />
se pochopitelně přidružily i obavy z technického pokroku, který s sebou přinesl<br />
Otto Dix – Z války, 1924 Max Beckmann – Noc, 1918 - 1919<br />
40
nová rizika. Vývoj zbraní dal lidstvu dokonalejší prostředky k uskutečňování krveprolití.<br />
Jedinec se stal součástí masy, s níž bylo manipulováno a nakládáno dle často nečistých<br />
a zištných záměrů nejmocnějších.<br />
5. 7 Nové cesty výtvarného sebevyjádření<br />
Svérázným způsobem se s hrůzami první světové války vyrovnávali dadaisté, kteří<br />
pohrdali civilizací, jež připustila hromadné ničení. Vystupovali proti tradicím, bořili konvence,<br />
provokovali a pobuřovali. Napadali veškerá schémata, na jejichž základě fungovala<br />
společnost. Umělci komentovali absurditu války absurdním uměním. Dadaistické obrazoborectví<br />
nemělo v dějinách umění obdoby. Obrazy, texty i objekty se tříštily a rozpadaly,<br />
sestávaly z fragmentů nelogicky pospojovaných, odkazovaly na hravost a nevázanost<br />
dadaistů. Dadaisté se stali „kacíři“, jež přestali věřit v zažité principy umění. Dadaismus<br />
stál u zrodu abstraktního umění. Jeden z prvních abstraktních obrazů namaloval<br />
Francis Picabia v roce 1919. Snad nejkontroverznějším umělcem hnutí dada byl Marcel<br />
Duchamp. Jeho „ready mades“, hotové předměty, jejichž funkce byla určena záměrem<br />
autora, předcházely vzniku konceptuálního umění. Duchamp se pokusil osvobodit tvorbu<br />
od veškerých požadavků, které mohou být na dílo kladeny a zcela odstranit hranice,<br />
jež si kolem sebe umělecký svět vybudoval. Dospěl až k jakémusi narušení duálního pojetí<br />
světa. Uměním mohlo být cokoliv, ošklivá věc mohla být krásnou a obráceně.<br />
O něco mladším umělcem, který bývá rovněž považován za jednoho ze zakladatelů<br />
konceptuálního umění, byl Joseph Beuys. Druhá světová válka, které se Beuys aktivně<br />
účastnil jako dobrovolník Luftwafe, zasáhla svět ještě ničivější vlnou, než válka předcházející.<br />
Beuys se ve své tvorbě často vracel k události z roku 1944, kdy jeho letoun spadl<br />
na krymské frontě. Beuys byl údajně zachráněn Tatary, kteří na něj pro udržení tělesného<br />
tepla v mrazech navršili vrstvu sádla. Beuys se velmi těžce vyrovnával se svými válečnými<br />
traumaty. V roce 1956 se fyzicky a psychicky zhroutil a procházel hlubokými<br />
depresemi. Po svém zotavení se stal opět kulturně a společensky činným. Stavěl se do<br />
role jakéhosi šamana a léčitele, jež se prostřednictvím akcí a performancí, které měly<br />
pro Beuyse hluboký symbolický význam, pokoušel očistit společnost i vlastní život od<br />
tíživé minulosti a zahnat krizi lidstva.<br />
Ve 2. polovině dvacátého století se pocity rozčarování, nejistoty, ztráty důvěry ve stávající<br />
společenské systémy stále prohlubovaly. Filozofie existencialismu, která se zrodila<br />
41
Joseph Beuys – Jak vysvětlit obrazy mrtvému Joseph Beuys – performance nazvaná Mám rád<br />
králíkovi – fotografie z performance, 1965 Ameriku a Amerika má ráda mě, 1974<br />
po první světové válce v Německu, se v 50. a 60. letech stala velmi populární. Přinesla<br />
s sebou obraz člověka osamoceného, odcizeného, plného úzkosti a pocitu nesmyslnosti<br />
vlastní existence. Existencialisté otřásli stávajícími hodnotami, popřeli boha a odsoudili<br />
člověka k životu ve světě nejistoty. Naproti tomu se v 60. letech začíná objevovat<br />
v médiích, která se postupně stala novým fenoménem doby, obraz spokojeného jedince.<br />
Štěstí mělo do domácností jednotlivých rodin přicházet ve formě nabízeného zboží, služeb<br />
či zábavního průmyslu. Lidé byli nabádáni k budování falešných jistot. Rozvoj spotřebního<br />
života, reklamy a médií přinesl společnosti éru duchovního vykořenění, náhražkou<br />
se mělo stát obsesivní ukájení materiálních potřeb, vytváření iluze štěstí pomocí<br />
spotřebního a zábavního průmyslu. Zrodila se nesourodá společnost plná rozporů<br />
a protikladů, a jedinci tak byla znesnadněna možnost zorientovat se ve zmateném světě<br />
a najít zde své místo pro život. Společenské okolnosti se odrazily v umění formálně i obsahově.<br />
Pro tvůrčí tendence 20. století je příznačný pluralismus, formální uvolnění<br />
a hledání nových výrazových prostředků. Umělec si svobodně volí obsah díla i způsob,<br />
jakým jej bude realizovat. Úzkost v umění na sebe bere rozmanité podoby, od démonicky<br />
snových vizí surrealistů, přes vystupňovanou deformaci nových expresionistů, až<br />
42
k naprostému rozpadu formy, krajnímu odosobnění v některých abstraktních polohách,<br />
či jakémusi vyprázdnění v podobě minimalismu.<br />
Francis Bacon je jedním z nejproslulejších malířů<br />
poloviny 20. století. Pro jeho dílo je příznačná<br />
potemnělost, ponurost, prostý malířský projev,<br />
výrazová deformace. Bacon trpěl od narození silným<br />
astmatem, často mu bylo podáváno morfium<br />
proti záchvatům kašle. Jeho rodina se často stěhovala,<br />
proto neměl žádný trvalý domov, což bylo,<br />
dle jeho slov, jednou z příčin temného ladění<br />
umělcova díla. Bacon se často inspiroval díly starých<br />
mistrů, známé jsou jeho obrazy papeže<br />
Francis Bacon – Postava s masem, 1954 Inocenta X. podle Vélazquéze.<br />
K existencialismu odkazuje dílo mnoha současných umělců. S pocity úzkosti a odcizení<br />
současného člověka, ať už ve vztahu k lidské společnosti, či sobě samému, jsme konfrontováni<br />
v díle Magdaleny Abakanowicz, Louis Bourgeois, Aliny Szapocznikow, Niki de<br />
Saint Phale a dalších.<br />
Luis Bourgeais – Cela XXVI, 2003 Magdalena Abakanowicz - Koexistence, 2002<br />
43
Hans Bellmer – Panenka, 1935 - 49 Alina Szapocznikow – Můj americký sen, 1968<br />
Marina Abramovič – Balkánské baroko, 1997<br />
44
3. Úzkost v českém umění druhé poloviny 20. století<br />
Po obecném a stručném nástinu problematiky úzkosti v historii světového umění bych<br />
se ráda přenesla do českého prostředí druhé poloviny 20. století. Neoficiálním umění<br />
období komunistické diktatury odráželo úzkost své doby. Druhá světová válka zasadila<br />
krutou ránu značné části světa, Československo nevyjímaje. Poválečné umění tíhlo<br />
k reflexi subjektivních prožitků války. Tvorba byla ovlivněna psychoanalýzou, existencialismem,<br />
ale i novými tendencemi ve světovém umění. Řada umělců ve svém díle reflektovala<br />
atmosféru doby, pocity izolace, melancholie, tísně a úzkosti. V období cenzury<br />
a politického útlaku, pronásledování a strachu se vedle oficiálního umění, směřujícího<br />
k politické propagandě a posilování politické moci, rozvíjelo umění neoficiální. Kolem<br />
poloviny 50. let došlo k oslabení sovětské moci odhalením Stalinova kultu a protiprávnosti<br />
inscenovaných politických procesů. Někteří umělci se odvážili k otevřené kritice.<br />
Do roku 1956 organizoval veškerý umělecký život Svaz Československých výtvarných<br />
umělců (SČSVU). V říjnu roku 1956 povolil SČSVU zakládání tvůrčích skupin. V roce<br />
1957 vystoupila skupina Máj, jejíž vznik představoval podstatný přelom v československém<br />
poválečném umění. Poprvé od roku 1948 se mladá generace pokusila prosadit<br />
vlastní nároky na svobodnou tvorbu. Umělci skupiny odmítali diktát totalitní moci<br />
v umění a dožadovali se práva umělce vystavovat bez politického omezení. K členům<br />
skupiny patřili Zbyněk Sekal, Robert Piesen, Jiří Balcar, Zdeněk Palcr, Stanislav Podhrázský,<br />
Andrej Bělocvětov, Jan Švankmajer. 1 Pozastavila bych se u osobnosti a díla Jana<br />
Švankmajera. Autor se od loutkářství dostal až k filmu, v němž využívá kombinace loutek,<br />
herců a animací. Byl členem surrealistické skupiny a surrealismu svou tvorbu zasvětil.<br />
Vedle filmové loutkařské a animátorské tvorby se vždy souběžně věnoval výtvarné<br />
činnosti. Jeden ze svých posledních snímků Šílení komentoval slovy: „Moje filmy přitahují<br />
ty diváky, kteří ještě nezabouchli dveře za svým dětstvím a nenechali si pragmatickou<br />
civilizací vymlátit z duše imaginaci.“ Všechny jeho filmy se dle jeho slov: „pohybují<br />
na ostří hororu a černého humoru - stejně jako celý náš život. “ Tvorba Jana Švankmajera<br />
je mimo jiné zřejmě nepřímo ovlivněna silným zážitkem změněného vědomí po požití<br />
LSD. V roce 1972 se zúčastnil experimentu mladých psychologů ve Střešovické vojenské<br />
______________________________<br />
1 Dostupné z:<br />
http://nezapomente.cz/zobraz/prvni_neoficialni_tendence_ceskoslovensko<br />
45
nemocnici. V očekávání osvobozujícího účinku drogy ulehl na nemocniční postel, avšak<br />
následoval zážitek, z něhož se údajně vzpamatovával několik let. Prošel stavy děsu a nezvladatelné<br />
paranoie. Bojoval s personálem a nakonec mu byla podána protilátka, aby se<br />
ze stavu dostal. Děsivé stavy se mu pak vracely několik let. Připouští, že na dramatickém<br />
prožitku se zřejmě podílelo jeho aktuální duševní rozpoložení. Prožíval hlubokou depresi,<br />
rozpadal se mu vztah se ženou. Tvorba Jana Švankmajera nám otevírá svět bohaté<br />
imaginace, bizarních a snových vizí, je absurdní groteskou a současně hlubokým poselstvím<br />
a autentickou výpovědí jednoho z nejosobitějších českých výtvarných a filmových<br />
umělců. Jan Švankmajer je kromě toho také velkým příznivcem a sběratelem art brut<br />
a umění přírodních národů. Sbírka Jana a Evy Švankmajerových představuje největší<br />
kolekci art brut v Čechách.<br />
Jan Švankmajer – Možnosti dialogu, 1982 Jan Švankmajer – z filmu Spiklenci slasti, 1996<br />
Vrátím se teď k uměleckým skupinám přelomu poloviny 20. století. Skupina Máj 57 se<br />
rozpadla v roce 1964, kdy se jednotliví autoři vydali vlastní tvůrčí cestou. V roce 1961<br />
se zformovala skupina Radar, která se ubírala směrem k figuraci a poetice civilismu<br />
a do jisté míry navazovala na Skupinu 42. Zakládající čtveřici představovali umělci Jan<br />
Mlčoch, Dobroslav Foll, Teodor Rotrekl a František Skála st. Činnost skupiny skončila<br />
normalizačním zákazem v roce 1970. Stejný osud postihl i další umělecké spolky, například<br />
Skupinu UB 12. První výstava skupiny se uskutečnila v roce 1953. Jádro skupiny se<br />
začalo formovat v 50. letech kolem osobnosti Václava Bartovského, který byl obdivovatelem<br />
francouzského moderního umění. Druhou osobností stojící u zrodu skupiny byl<br />
Václav Boštík. Pro osobnosti skupiny byla charakteristická osobní rezistence a odpor<br />
k totalitnímu režimu. Členy skupiny byli Stanislav Kolíbal, Adriena Šimotová, Jiří John,<br />
46
Václav Boštík, manželé Mrázkovi, Věra Janoušková, předním teoretikem byl Jiří Šetlík.<br />
Členové skupiny se shodovali na nutnosti svobody projevu a respektování individuality<br />
každého umělce. 1<br />
Přestože 70. léta přinesla novou vlnu cenzury a zákazů, neoficiální umělecká scéna<br />
měla silnou základnu a nebyla ve své podstatě ohrožena. V 70. a 80. letech došlo k nebývalému<br />
rozkvětu kresby. Kresba se prosadila jako samostatná disciplína. Doba normalizace<br />
bránila rozsáhlejším realizacím a vyžadovala provizornost. Kresba se stala jednoduše<br />
dostupným prostředkem výtvarného sebevyjádření. Kresba v rukou některých autorů<br />
tíhla až k reliéfu a objektu. Spolu s grafikou byla médiem, jehož prostřednictvím se<br />
udržovaly kontakty se západním světem. 2 Umělci, odmítaní v domácím prostředí, byli<br />
oceňováni v zahraničí. Existenciální rozměr nacházíme v kresbách Adrieny Šimotové,<br />
Evy Kmentové, Věry Janouškové, Čestmíra Kafky, Jaroslava Vožniaka, Karla Nepraše<br />
a dalších. Existenciální symboly lze nepřímo číst v dílech směřujících k minimálnímu<br />
využití zobrazivých prostředků, náznaky tvarů, objektů či figur, jež se mlhavě rýsují<br />
a ztrácí v čistých plochách pozadí, promlouvají střídmým výtvarným jazykem, avšak nepostrádajícím<br />
sílu výrazu. Autorky jako Eva Kmentová či Adriena Šimotová svým dílem<br />
upomínají na momenty lability, pomíjivosti a křehkosti lidské existence. Tvorba Andrieny<br />
Šimotové je osobní výpovědí autorky, která nejintimnější zkušenost vtiskla do podoby<br />
výtvarného díla. Část její tvorby reflektuje bolestné prožitky ztráty nejbližšího<br />
Jiří John – Krystal, 1964 Adriena Šimotová – Tvář, 1986 Eva Kmentová, Ruce, 1977<br />
______________________________<br />
1 dostupné z: http://www.artantiques.cz/07/05/58.html<br />
2 NEŠLEHOVÁ, Mahulena. Umění kresby. In Dějiny českého výtvarného umění. 1. vydání. Praha:<br />
Academia, 2007. 1140 s. ISBN 978-80-200-1488-8<br />
47
člověka. V roce 1972 byla přítomna umírání svého manžela Jiřího Johna a s touto<br />
zkušeností se po léta vyrovnávala ve svém díle. 1<br />
Existenciální symbolika se promítla také do zobrazivého umění s převahou figurativní<br />
tématiky. 2 V této souvislosti můžeme zmínit autory jako jsou sestry Válovy, Pavel Nešleha,<br />
Karel Nepraš. Zdeněk Beran vytvářel hyperrealistické obrazy, v nichž spojoval zdánlivě<br />
nesourodé prvky v paradoxní celky. S absurdností a ironií se setkáme i v díle Jaroslava<br />
Vožniaka, jež se vyznačuje bohatou imaginací, bizarností a sarkasmem. Vožniak<br />
ve svých kresbách promlouvá o krutosti, pocitech zmaru a vnitřní destrukce. Situace<br />
sedmdesátých let podnítila rozvoj figurální grotesky a černého humoru, jež alespoň<br />
zčásti poskytovaly možnost vyrovnat se s absurditou doby. Ke kresbě grotesky se přiklonila<br />
řada autorů, mezi nimi Karel Nepraš, Jiří Načeradský, Jiří Sopko, Zbyšek Sion<br />
nebo Michael Rittstein.<br />
Jitka Válová – Koridor, 1967 Karel Nepraš – Malá surovost, 1958<br />
Grotesknost byla jednou z charakteristik umění nové figurace. Česká groteska deformovala<br />
skutečnost a tíhla buď k osvobodivé nadsázce, nebo naopak k zdůraznění drastických<br />
momentů zobrazované scény. 3 V šedesátých letech se k výrazně grotesknímu<br />
způsobu uchýlilo několik autorů – Věra Janoušková, Karel Nepraš nebo Jiří Načeradský.<br />
______________________________<br />
1 BRUNCLÍK, Pavel. Adriena Šimotová. 2. vydání. Olomouc: Muzeum umění v Olomouci,<br />
2006. 335 s.<br />
2 KLIMEŠOVÁ, Marie. Od nové figurace k nové expresi a grotesce, 12/15. In Dějiny českého výtvarného<br />
umění. 1. vydání. Praha: Academia, 2007. 1140 s. ISBN 978-80-200-1488-8<br />
3 Tamtéž<br />
48
Jiří Načeradský –Červenec – útěk do hor, 1967 Jiří Sopko – Zelený Běžec, 1969<br />
Koncem šedesátých let se k nim přidali další – Jiří Sopko, Bohumil Zemánek, Karel Pauzer<br />
nebo Petr Oriešok.<br />
Groteska patřila v poválečném období k nejsilněji potlačovaným projevům. Je to pochopitelné,<br />
protože totalitní politické systémy, založené na diktatuře, omezování osobní<br />
svobody a cenzuře, bývají pro svou výlučnost, sklony k útlaku a násilnostem nestabilní,<br />
a nesnesou proto posměch a vlastní kritiku, která představuje znejistění a ohrožení moci.<br />
Význam grotesky však se sílícími pocity nesvobody rostl. V sedmdesátých letech se<br />
ve srovnání s předchozími desetiletími vyostřovala a byla cyničtější.<br />
Michael Rittstein –<br />
Žena za pletivem,<br />
1978<br />
49
Pro řadu autorů sedmdesátých a osmdesátých let byl východiskem surrealismus. Imaginace<br />
strachu a snaha o vyjádření negativního pocitu pramenícího z atmosféry doby je<br />
v dílech některých autorů zřejmá. Surrealisticky existenciální malby Mikuláše Medka<br />
jsou toho dokladem. Surrealisté se scházeli v přísné ilegalitě, rozvíjela se individuální<br />
tvorba, byly pořádány ateliérové výstavy, organizovány hry a experimenty výtvarného<br />
charakteru, vydávány katalogy, sborníky a samizdatové publikace. Všechny tiskoviny<br />
měly vždy fiktivního vydavatele. Surrealisté se pokusili o společnou veřejnou výstavu<br />
Sféra snu v roce 1983 v Sovinci, kam je pozval Jindřich Štreit, ale den před zahájením<br />
byla akce zmařena státní policií. V roce 1988 se podařilo v Sovinci zrealizovat výstavu<br />
fotografií Emily Medkové a kreseb Mikuláše Medka. Vernisáže se účastnilo několik set<br />
lidí. Kromě manželů Medkových k surrealismu inklinovali umělci Jan a Eva Švankmajerovi,<br />
Martin Stejskal nebo Alena Nádvorníková. 1<br />
Mikuláš Medek – Hluk ticha, 1950 Emila Medková – Lukostřelec, z cyklu Stínohry, 1962<br />
V osmdesátých letech začala řada autorů směřovat k postmoderně. Postmodernisté<br />
zavrhují modernistickou koncepci jedné pravdy a kladou důraz na pluralismus kultur,<br />
______________________________<br />
1 NÁDVORNÍKOVÁ, Alena. Surrealistická imaginace. In Dějiny českého výtvarného umění.<br />
1. vydání. Praha: Academia, 2007. 1140 s. ISBN 978-80-200-1488-8<br />
50
tradic, přístupů a ideologií. Je možné jej považovat za eklektický směr hledající zdroj<br />
inspirace v historii, mystice, moderní fyzice či orientálním náboženství. Postmodernismus<br />
odmítá názory staré materiální vědy. Kromě pluralismu je pro postmodernismus<br />
příznačný antiscientismus, holismus a relativismus. Objektivní realita neexistuje, pravda<br />
i poznání jsou relativní. Postmodernismus předpokládá duchovní podstatu světa a odmítá<br />
materialismus. 1 Postmoderní umění se snaží přiblížit člověku a všednímu životu.<br />
Umění hojně využívá ironie, metafory a citací. Za postmoderní můžeme označit tvorbu<br />
Martina Mainera, Vladimíra Skrepla, Jiřího Kovandy nebo skupiny Tvrdohlaví.<br />
Jaroslav Róna – Obětiště, 1986<br />
Martin Mainer – Mozek Markýze de Sade, 80. léta<br />
______________________________<br />
1 Dostupné z :<br />
http://www.sysifos.cz/index.php?id=slovnik&act=zobrazit&idd=&pismeno=&vyraz=11890803<br />
09&heslo=Postmodernismus<br />
51
PRAKTICKÁ ČÁST<br />
52
Analýza vlastních prací (cesta k „Černým obrazům“)<br />
Když jsem se zamýšlela nad vzniklými pracemi – říkám jim černé obrazy, cítila jsem potřebu<br />
vrátit se k obrazům, které vznikly mnohem dříve. Vynechám prvotní figurální snahy<br />
či figurální studie a začnu u prací, které vznikly asi před čtyřmi lety. Dříve jsem měla<br />
pocit, že jednotlivé cykly na sebe příliš nenavazují, že má tvorba je útržkovitá, neshledávala<br />
jsem ve vlastní výtvarné práci žádnou kontinuitu. Všechno vznikalo zdánlivě nahodile<br />
a samovolně. Když se teď k malbám zpětně vracím, spatřuji návaznost a souvislosti,<br />
které mi v minulosti zůstávaly skryty. Práce, které vznikly před čtyřmi lety, jsem nazvala<br />
„Torza“ a jsou pro mě upomínkou na období, kdy jsem se vyrovnávala s vlastní tělesností,<br />
ženstvím, na fázi uvědomění si potřeby sebepřijetí. Sebepřijetí vnímám jako zásadní<br />
krok na cestě duchovního vývoje. Otázkou sebepřijetí se zabývá C. R. Rogers. Podle Rogerse<br />
je „Já“ tvořeno postupně s vývojem člověka a je ve vztahu k prožitkům člověka.<br />
Tyto prožitky může v ideálním případě přijmout jako část svého „Já“ v původní nezkreslené<br />
podobě, nebo je popřít, jelikož svou povahou skladbě „Já“ neodpovídají, či je symbolizovat<br />
zkresleně. Nalezení pravého já je velmi obtížným úkolem. Výsledkem má být takové<br />
pojetí „Já“, které umožňuje asimilovat v něm veškeré smyslové a fyziologické prožitky<br />
organismu, člověk přijímá všechny prožitky organismu za své. Rogers věří, že se<br />
člověk může změnit k lepšímu, pouze bude-li akceptovat sebe sama takového, jaký je. 1<br />
Z cyklu „Torza“<br />
1 ROGERS, Carl R. Způsob bytí. 1. vydání. Praha: Portál, 1998. 296 s. ISBN 80-7178-233-5<br />
53
Toto ideální „Já“ bych ztotožnila s „bytostným Já“ C. G. Junga. Pozoruhodné je, jak se řada<br />
evropských a amerických psychologů přibližuje svými úvahami starým duchovním<br />
naukám. Např. C. G. Jung se svým zájmem o východní filozofii, spiritismus či alchymii<br />
vůbec netajil, zabýval se např. zkoumáním mandal. Nebo Rogersova teorie hledání pravého<br />
„Já“ může mít do jisté míry mnoho společného s hledáním osvobození ve smyslu<br />
náboženském. Jakoby podstata psychologie a některých duchovních či náboženských<br />
nauk byla stejná. Cvičení jógy, tai chi, meditace, odříkávání modliteb či manter má vést<br />
k vhledu, sebepříjetí, harmonizaci lidské bytosti, což je rovněž cílem psychoterapie. Proces<br />
sebepřijímání v Rogersově pojetí je komplikovanou, dlouhodobou, někdy i celoživotní<br />
záležitostí, většina lidí se ke svému „pravému já“ zřejmě nikdy nedopracuje a asi to<br />
mnohdy ani není jejich vědomým záměrem. Zbavit se sebeklamu, ego-obranných mechanizmů<br />
či percepčních stereotypů je velmi nepohodlnou, nepříjemnou a často až bolestnou<br />
záležitostí. Je otázkou, zdali je toho člověk stoprocentně a trvale schopen.<br />
Další cyklus prací vznikal v období následujícím, kdy jsem měla potřebu vyrovnat se<br />
s vlastní konečností. Objevily se u mě stavy imitující okamžik umírání, což následně vyústilo<br />
ve velký strach ze smrti a pomíjivosti. Samozřejmě každý ví, že jednou zemře. Pokud<br />
se touto myšlenkou dále nezaobírá a odkládá ji až na dobu, kdy její řešení bude aktuální,<br />
vědomí vlastní smrtelnosti jej zřejmě příliš neznepokojuje. V případě, že se ale<br />
zdravý člověk náhle a nečekaně ocitá v bezprostřední blízkosti smrti, většinou to v něm<br />
vyvolá velký strach a úzkost. Přestože jsem zatím reálně neumírala, několikrát jsem byla<br />
v danou chvíli přesvědčená, že se tak skutečně děje. Později jsem zjistila, že tyto stavy<br />
byly důsledkem rozvíjející se panické úzkostné poruchy a skutečně postupně odezněly,<br />
když jsem se naučila své úzkosti zvládat. Práce z tohoto období nejsou nijak děsivé, neměla<br />
jsem potřebu zobrazovat stavy agónie a hrůzy, které jsem vnitřně prožívala. Ale<br />
byla jsem jaksi fascinována starými lidmi. Musela jsem je neustále pozorovat, fotit a malovat.<br />
Možná abych se vnitřně ujistila, že stárnutí a umírání není tak nesnesitelné. Zřejmě<br />
jsem prožila období, kdy jsem se musela vyrovnat se smrtelností jako přirozenou<br />
a nedílnou součástí života. Otázkou smrti, jakožto přirozeném konci života, se moderní<br />
společnost příliš nezabývá. Smrt se k nám dostává ze zpráv, v podobě děsivých válečných<br />
událostí, katastrof různého původu, případně záhadných či brutálních vražd, se<br />
smrtí jsme konfrontováni ve filmech a seriálech, počítačových hrách, a to často v té nejbrutálnější<br />
podobě. Ale z každodenního všedního života jakoby vymizela. Lidé umírají<br />
opuštěni v nemocnicích, domovech důchodců, hospicích. V současné společnosti narůstá<br />
počet starých lidí, kteří žijí více či méně izolovaně. Dožívají své životy stranou zájmu<br />
54
druhých lidí, médií i politiky. Sociální izolace zbavuje postižené všech možností účasti<br />
na důstojném životě, zintenzivňuje v nich pocity vykořenění, odcizení a zbytečnosti. 1<br />
V tomto životním a tvůrčím období nacházím potřebu aktualizovat v sobě vědomí<br />
stárnutí a smrtelnosti jako přirozené součásti života. Figury již nepůsobí tolik izolovaně,<br />
Z cyklu „Stáří“<br />
jako tomu bylo u předchozích obrazů, jsou více integrované v prostředí a podstatný,<br />
možná až symbolický význam mají vztahy mezi figurami, jejich gesta. Cyklu „Stáří“ předcházel<br />
cyklus „Koupání“. Tématika koupání pro mě nebyla podstatná, zobrazovaná situace<br />
má představovat spíše moment loučení, odchodu. Figura staré ženy se noří do vln<br />
a otáčí se na mladou dívku. Toto setkání pohledů je jejich poslední. Ve druhém obraze<br />
žena pomalu ale odhodlaně kráčí vstříc hlubinám moře.<br />
______________________________<br />
1 KELLER, J. - NOVOTNÝ, P. Úvod do filozofie, sociologie a psychologie. 1. vydání. Liberec:<br />
Dialog, 2008. 224 s. ISBN 978-80-86761-81-7<br />
55
Podle Junga symbolizuje voda nevědomí. Aniž bych to v době vzniku obrazu tušila,<br />
zobrazila jsem proces umírání, které v tomto případě představuje ne zkázu, zánik a rozklad,<br />
ale definitivní odchod jinam. Přestože voda na obou obrazech představuje moře,<br />
namalovala jsem v pozadí nedaleký břeh. Nepřemýšlela jsem, jestli tam má být nebo ne.<br />
Byl samozřejmou součástí obrazu.<br />
Po figurálním období jsem se pustila do chaotických abstrakcí a syrových imaginárních<br />
krajin. Figura se z obrazu zcela vytratila. Období chaosu, roztříštění já, dezintegrace<br />
a silných úzkostí odpovídaly zmatené obrazy, blížící se svým charakterem spíše art brut.<br />
V této fázi jsem nebyla schopna přidržovat se vizuální reality, formální ani obsahová návaznost<br />
na předcházející figurální práce není patrná.<br />
Z cyklu „Koupání“<br />
Následně jsem ale pocítila potřebu návratu k figuře. Potřebuji vizualizovat vnitřní<br />
pochody prostřednictvím figurálních výjevů, které mi napomáhají orientovat se ve svém<br />
vnitřním světě. Malba je pro mě do jisté míry prostředkem autoterapie a vždy se vztahuje<br />
k aktuálnímu vnitřnímu problému či konfliktu. Strach a úzkost jsou věčným tématem<br />
mého života a bojuji s těmito nelibými emocemi od raného dětství. Ještě v předškolním<br />
věku, kam až moje paměť sahá, jsem trpěla halucinacemi, nepříjemnými sny a návaly<br />
strachu, když jsem v noci zůstala sama v místnosti a doposud jsem se těchto nepříjem-<br />
56
ných stavů zcela nezbavila. Vždy jsem se bála spíše v domech, bytech, chodbách, noční<br />
krajina na mě nepůsobila příliš děsivým dojmem. Mé potíže se stále stupňovaly. Tušila<br />
jsem, že jsem vnitřně konfrontována s čímsi, co je zřejmě mou součástí nebo možná<br />
mým produktem. Děsilo mě pomyšlení, že kdesi hluboko ve mně se ukrývá odvrácená<br />
strana mého „já“. Nebezpečná, krutá, zvrácená, ohavná! Všechno, čím se člověk, který<br />
touží být dobrým, nechce stát. Cítila jsem, že to, co by Jung zřejmě nazval stínem, může<br />
být pro člověka krajně nebezpečné a zhoubné. Dlouho pro mě bylo problematické, připustit<br />
si, že příčinou těžkostí, které prožívám, bych mohla být já sama. Obviňovala jsem<br />
okolí, nějaký čas jsem se přikláněla i k teorii, že by mě snad mohly ovládat temné síly<br />
vnějšího původu. Příčinu nebo podstatu toho, co mě dlouhý čas sužovalo, nejsem schopná<br />
přesně určit a shledala jsem to nakonec nepodstatným. Pochopila jsem, že jediné, co<br />
můžu v dané věci dělat, je, že se naučím žít se vším, co je mou součástí. Došlo mi, že<br />
nejsem jenom tím, čím si přeju být, ale musím se smířit s tím, čím skutečně jsem. Přestože<br />
jsem se zajímala o psychologii člověka, měla v tomto směru jakési, byť kusé, poznatky<br />
a částečně tušila, co všechno se v jedinci může odehrávat, vědomí něčeho a reálný intenzivní<br />
prožitek je v tomto případě diametrálně odlišná zkušenost. Snažit se sama sobě<br />
porozumět a naučit se pracovat s vlastními prožitky a emocemi, pro mě byla jediná<br />
možná cesta. Nejsem schopna posoudit, do jaké míry je mi malba na této cestě nápomocna,<br />
ale stala se přirozenou součástí celého procesu.<br />
Cyklus obrazů Strachy ze tmy vznikl před nedávnem, nemám zatím patřičný časový<br />
odstup, ještě jsem se od příběhu obrazů dostatečně neodpoutala, je pro mě tedy obtížnější<br />
o nich psát. Našla jsem několik společných znaků pro všechny. Na pohled je zřejmé,<br />
že podstatným prvkem každého výjevu je vztah dvou figur, u třetího obrazu tedy lidské<br />
postavy a psa či vlka. Tento vztah není jednoznačný, je nositelem napětí a nejistoty.<br />
V prvním obraze je kontakt figur velmi těsný, postavy se drží za ruce, nevnímám však<br />
toto gesto jako přívětivé a přátelské. Figura v popředí vykazuje nejistotu a nerozhodnost.<br />
Nedůvěra ke druhé postavě přináší odtažitost.<br />
Na druhém obraze nenajdeme vzájemný vztah dvou figur, nýbrž vztah jedné figury<br />
k druhé. Postava v popředí pohlíží před sebe, směrem k osobě pod přikrývkou, která<br />
o přítomnosti někoho dalšího v místnosti neví. Nejistota je vyjádřena opět nejednoznačností<br />
návštěvy. Na jednu stranu není zřejmé, kdo leží pod přikrývkou, může to být spící,<br />
odpočívající, plačící, skrývající se postava, nebo také tlející mrtvola. Na druhou stranu<br />
není ani jasná úloha přicházejícího, nevíme, zda se jedná o přívětivou návštěvu nebo nebezpečného<br />
psychopata. Napětí v obraze napovídá, že se nejedná o zcela všední,<br />
57
obyčejné setkání. Ráz setkání však zůstává utajen. Strach a nepříjemné emoce může<br />
vzbuzovat nejistota a nejasnost zobrazeného. Třetí malba zachycuje potemnělou místnost<br />
se dvěma východy. Netuším, kam vedou, vím jen část toho, co se odehrává<br />
v místnosti. Vedle lidské postavy je tu ještě vlk nebo pes. Mohl by tedy představovat nebezpečí,<br />
ale také přítele.<br />
Obrazy vznikaly velmi pozvolným procesem. Předobraz každého plátna se mi pomalu<br />
rodí v hlavě. Z pocitu a nejasného tušení, ke kterému se opětovně vracím ve své mysli, se<br />
následně utváří konkrétní obraz. Nejprve vidím některou jeho dílčí část, například jednu<br />
postavu, a pak si teprve postupně „ohmatávám“ okolí, které se po částech noří z přítmí<br />
či mlhy. Když se mi obraz nebo situace jasněji vyrýsuje, začnu přemýšlet o konkrétním<br />
ztvárnění a postupně si obstarávám potřebný materiál, jako jsou fotografie nebo 3D vizualizace,<br />
které mi poslouží jako předlohy pro ztvárnění postav či krajin. Přestože jsem<br />
prošla obdobím abstrahování, musela jsem se vrátit k iluzivnímu způsobu zobrazení,<br />
který svým charakterem momentálně lépe odpovídá potřebám osobního sdělení. Je pro<br />
mě snažší vkládat pocity a myšlenky do konkrétních postav, míst a objektů. Vstupuji vědomě<br />
do vlastního světa představ a fantazie a se získaným materiálem následně pracuji<br />
v tvůrčím procesu. Obrazy se tak stávají zrcadlem mého vnitřního světa.<br />
Z cyklu Černé obrazy<br />
58
PEDAGOGICKÁ ČÁST<br />
60
Pedagogická praxe<br />
V průběhu pedagogické praxe jsem se dětem pokusila nastínit neomezené možnosti<br />
výtvarného vyjádření. Chtěla jsem probouzet hravost, fantazii, touhu svobodně tvořit<br />
a současně ukázat, že výtvarná tvorba může být autorovi prostředkem sebepoznávání,<br />
sebevyjádření, ale i prozkoumávání okolního světa. Snažila jsem se, aby děti některé fáze<br />
tvoření prožívali více smysly. V úvodu každé hodiny jsme si s dětmi sedli do kruhu, uvítali<br />
se a chvíli povídali na určité téma, případně jsme si zahráli drobnou hru. Prvním<br />
úkolem, do kterého jsme se společně pustili, bylo zkoumání zvuků okolního světa, ale<br />
i zvuků vlastního těla. Poslechli jsme si společně zesílené zvuky různých částí těla, následně<br />
se měl každý zaměřit na vnímání vlastního dechu a tepu. Poté jsme přešli<br />
k prvnímu praktickému úkolu. Za látkovou plentou jsem měla připravené rozličné<br />
předměty od hudebních nástrojů, tibetské mísy, chřestítka, až po materiály jako jsou<br />
voda, písek nebo sklo. Před tím, než děti přistoupily k samotné činnosti, řekli jsme si něco<br />
málo o linii a jejím využití v kresbě. K dispozici měly pouze papír, tužku, uhel a rud-<br />
ku. Lineárně se pokoušely vyjádřit charakter zvuku a následně uhádnout jeho zdroj. Za<br />
každou praktickou činností většinou následovala reflexe a diskuze nad vzniklými pracemi.<br />
Druhá část úkolu se vztahovala k rytmu. Rytmus je pravidelné střídání fází nějakého<br />
děje. Objevovali jsme společně rytmus v přírodě i životě člověka, až jsme se dostali<br />
k rytmu v hudbě. Pouštěli jsme si krátké skladbičky a děti měly vyťukávat, vytleskávat<br />
rytmus, vyjadřovat jej pohybem celého těla. Za zvuku afrických bubnů pak zaznamenávaly<br />
rytmus nanášením barevných pigmentů na papír. Mohly tančit a volně se pohybovat<br />
po třídě. Po dokončení práce se děti posadily opět do kruhu, zavřely oči a představovaly<br />
si šamana ve víru tance. Postavu, kterou viděly, se pak pokusily ztvárnit kombinovanou<br />
technikou tuše a tempery.<br />
61
V dalším vyučovacím bloku jsme se zaměřili na haptické vnímání, zkoumání povrchů<br />
těles, jejich struktur. Se zavázanýma očima děti zkoumaly nejrůznější objekty a materiály,<br />
přírodniny, kůru stromů a mohly přitom sdělovat své pocity. Teprve pak si je mohly<br />
prohlédnout. Vyzkoušeli jsme si také techniku frotáže. Ještě před zahájením samotné<br />
práce jsme se seznámili s tvorbou několika autorů, především Vladimíra Boudníka. Jeho<br />
aktivní a strukturální grafika pro nás byla inspirací. Poté děti počaly vytvářet vlastní<br />
struktury nalepováním předmětů na výkres, které nakonec přetřely černou tiskařskou<br />
barvou a otiskly. Výsledkem byly výtvarně zajímavé abstraktní kompozice.<br />
Starší děti ve zkoumání struktur pokračovaly i v dalších hodinách. Kreslily studie povrchů<br />
přírodnin, které posloužily jako předlohy pro grafické listy. Protože děti prahly<br />
po nových technikách, zvolila jsem pro realizaci čárový lept, který je ovšem technicky<br />
i časově náročný, a realizací jsme se museli zabývat několik vyučovacích bloků. Nejprve<br />
bylo nutné, seznámit děti se samotnou technikou a jejími možnostmi. Probrali jsme se<br />
řadou výtvarných děl a pozastavili se především u díla Marie Blabolilové. Hledali jsme<br />
možnosti využití linie a vyvážené kompoziční řešení. Realizace byla náročná<br />
62
a vyžadovala zručnost, preciznost a trpělivost. Důležitou roli v celé práci hrál moment<br />
dobrodružství a překvapení. Protože děti celou dobu netušily, jak bude závěrečný výtvor<br />
vypadat, s velkým napětím očekávaly výsledek svého snažení. Celou dobu nadšeně objevovaly<br />
možnosti grafické techniky leptu.<br />
S mladšími ročníky jsme se v následujících hodinách věnovali keramice. Navázali jsme<br />
tak na předchozí blok haptického zkoumání povrchů a struktur, které už ovšem nebyly<br />
hlavním předmětem našeho zkoumání. Znalosti z předchozích hodin však děti mohly při<br />
práci s hlínou zúročit. V následujících hodinách jsme byli fascinováni mytologií starověkých<br />
civilizací. Povídali jsme si o strašidlech, příšerách, bájných tvorech a bozích. Samotnému<br />
modelování předcházela kresba. Během poslechu příběhů z knihy Mýty a legendy,<br />
které jsem předčítala, děti mohly kreslit vlastní a zcela smyšlené bytosti, které<br />
63
mohly mít nejrůznější vlastnosti i nadpřirozenou moc. Následně měly děti za úkol přenést<br />
kresbu do trojrozměrného objektu. Snažili jsme se využít poznatků o strukturách,<br />
kterými jsme se zabývali v předchozí hodině. Děti mohly na své figurce znázornit dřívkem<br />
strukturu povrchu těla. Některé děti kreslily a modelovaly bytosti antické mytologie,<br />
o nichž jsem jim četla, jiné vytvořily smyšlené tvory se speciálními vlastnostmi a zázračnými<br />
schopnostmi. Po skončení práce mělo každé dítě představit a popsat svou postavičku.<br />
V úplném závěru hodiny jsme si ukázali reprodukce výtvarných děl, která zobrazují<br />
mytologické a bájné postavy.<br />
Byla jsem trochu překvapená, jak děti úkol nadchnul. Tvořily spontánně a s radostí, velmi<br />
si užívaly svobodu, kterou jim téma nabízelo. Jejich postavy nemusely podléhat zákonitostem<br />
našeho světa. Uvědomila jsem si, jak vnější racionální usměrňování spoutává<br />
dětskou fantazii, a to nejenom ve výtvarném, ale i výchovném procesu, a že děti jsou nesmírně<br />
vděčné, když jim umožníme setrvávat v jejich pohádkovém světě.<br />
64
Na 1. stupni základní školy jsem se setkala se spoustou zablokovaných dětí, které odmítali<br />
nebo se báli kreslit. Zřejmě svými výtvory nenaplnily očekávání krásných veselých<br />
obrázků ze strany rodičů a učitelek. Když postupně zjistily, že oceňuji i ty nejroztodivnější<br />
obrázky, že sluníčko na obrázku nemusí být jen žluté, ale může mít barvu, pro jakou<br />
se autor rozhodne, a pes může mít třeba deset nohou, začaly si výtvarnou výchovu<br />
užívat. I chlapci, kteří se dříve báli vzít pastelku do ruky, časem byli schopni vytvořit pozoruhodné<br />
obrázky, mnohdy nápaditější a originálnější než ostatní děti.<br />
V dalším cyklu prací jsme se věnovali zkoumání lidské tváře. Diskutovali jsme nad významem<br />
jednotlivých částí těla, především obličeje, hráli drobné hry vztahující se k této<br />
tématice. V jedné z nich jsem vždy jednomu dítěti zavázala oči a postavila před něj spolužáka.<br />
Úkolem bylo po hmatu poznat, o koho se jedná. Při jiné hře jsme si sedli do kruhu<br />
a vždy jedno z dětí vyslalo k sousedovi po pravé straně grimasu. Ten ji musel napodobit,<br />
podle něj pak jeho soused, až oběhla celý kruh. Hádali jsme, jaké psychické rozpoložení<br />
mola grimasa vyjadřovat a jaké v nás vyvolala pocity. Pak měly děti jednotlivě dle mých<br />
pokynů předvádět různé nálady, nejprve jen pomocí mimiky, pak gest celého těla a pohybem<br />
a na závěr i hlasem. První úkol představoval kresebný autoportrét, ve kterém se<br />
děti pokoušely pomocí výrazu ve tváři vyjádřit své momentální rozpoložení, které měly<br />
ostatní děti z kresby vyčíst. Poté děti malovaly autoportrét, který však měl představovat<br />
spíše charakteristiku jedince, než vyobrazení jeho vnější podoby. Každý se zamyslel,<br />
co je pro něj typické a pokusil se to výtvarně vyjádřit. Posledním úkolem byly mandaly,<br />
65
které jsme zhotovili sypáním barevných písků. Mandala v sanskrtu znamená kruh<br />
v obecném smyslu, tímto názvem jsou také označovány kruhové obrazy. V rituální praxi<br />
je mandala nástrojem kontemplace, má podporovat koncentraci zúžením psychického<br />
zorného pole směrem na střed či jakési centrální místo duše. Je zde zdroj energie, která<br />
se projevuje nutkáním člověka, stát se tím, čím je, stejně jako jiné organismy nabývají té<br />
podoby, jež je vlastní jejich podstatě. Toto centrum Jung nazývá bytostné Já. Centrum<br />
představuje na jedné straně bod, na druhé straně k němu patří i obvod, který v sobě zahrnuje<br />
vše, co tvoří celek osobnosti člověka. 1 Děti jsem příliš nezatěžovala teorií mandal.<br />
Okrajově jsme se seznámili s jejich významem, zhlédli jsme na videu proces tvoření<br />
mandaly buddhistickými mnichy a následné rozfoukání mandaly, jež znázorňuje pomíjivost<br />
a nestálost našeho světa. Zásadní pro nás byl rituál vytváření mandaly, jež představuje<br />
titěrnou práci, která vyžaduje trpělivost a koncentraci a může být sama o sobě považována<br />
za formu duchovního cvičení. Nejprve si každý žák navrhnul vlastní mandalu,<br />
pak následovala realizace sypání barevných písků na papír natřený lepidlem. Můj záměr<br />
vytvořit mandaly a následně je společně rozfoukat bohužel neprošel, jelikož vyučující<br />
trvala na uchování vzniklých obrazů.<br />
______________________________<br />
1 JUNG, Carl Gustav. Mandaly. Obrazy z nevědomí. 2. vydání. Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka,<br />
2004. 154 s. ISBN 80-85880-34-2.<br />
66
Závěr<br />
Celá práce pro mě byla dobrodružstvím, bádáním a nepřetržitým objevováním. Na<br />
samém počátku vznikly malby, jejichž tvorba byla velmi intuitivní a pocitová. Teprve pak<br />
jsem začala hledat a nacházet možná teoretická východiska a souvislosti. Protože hnací<br />
silou pro vznik maleb byly především intenzivní prožitky úzkosti a snaha o jejich uchopení,<br />
bylo pro mě podstatné, zabývat se pojmy strachu a úzkosti nejenom z hlediska<br />
osobního. Potřebovala jsem<br />
je zasadit do širšího kontextu, ujasnit si jak a proč tyto emoce vznikají, jakou mohou mít<br />
vypovídací hodnotu o existenci jedince i celé společnosti, a jak s těmito emocemi může<br />
jedinec pracovat. Vzhledem k tomu, že teoretická práce vyrostla z činnosti výtvarné, bylo<br />
pro mě podstatné a objevné, zabývat se také fenoménem úzkosti a strachu napříč dějinami<br />
umění s důrazem na malbu, především figurální. Po obecném nástinu této problematiky<br />
jsem se rozhodla věnovat pozornost českému umění druhé poloviny dvacátého<br />
století. Zajímá mě neoficiální kultura socialistického Československa, jež je pestrou<br />
a osobitou výpovědí o atmosféře doby. Všudypřítomnost tísně, úzkosti, strachu, prázdnoty<br />
a absurdity se v umění zjevuje jako přízrak. Považuji za obdivuhodné, že v tak dramatické<br />
a nepřívětivé době někteří lidé, přes svůj hluboký nesouhlas a rozčarování, nepropadli<br />
destruktivním vnitřním silám, ale naopak usilovně tvořili. V žádném případě<br />
nechci problematiku doby zjednodušovat nebo stavět do lepšího světla, ale chtěla bych<br />
zdůraznit, že úzkost a bolest nemusí vést jenom k destrukci, devastaci, pustošení<br />
a úpadku, z intenzivních prožitků úzkosti mnohdy vzešlo geniální dílo.<br />
67
Seznam použité literatury:<br />
BENDA, Jan. Mystika a schizofrenie. 1. Vydání. Ústí nad Labem: Jan Benda, 2007.<br />
DOMMERMUTH – GUDRICH, Gerold. Nejznámější mýty. 50 klasických mýtů antického Řecka. 1.<br />
vydání. Praha: Slovart, 2004.<br />
DRVOTA, Stanislav. Úzkost a strach. 1. vydání. Praha: Avicenum, 1971.<br />
ECO, Umberto. Dějiny ošklivosti. 1. vydání. Praha: Argo, 2007.<br />
HUYGHE, René. Řeč obrazů ve světle psychologie umění. 1. vydání. Praha: Odeon, 1973.<br />
JOHANNSEN, Ralf. Slavné obrazy. 50 nejvýznamnějších maleb dějin umění. 1. vydání. Praha:<br />
Slovart, 2004.<br />
JUNG, Carl Gustav. Analytická psychologie. 2. vydání. Praha: Academia, 1993.<br />
JUNG, Carl Gustav. Člověk a duše. 1. vydání. Praha: Academia. 1995.<br />
JUNG, Carl Gustav. Duše moderního člověka. 2. vydání. Brno: Atlantis, 1994.<br />
JUNG, Carl Gustav. Mandaly. Obrazy z nevědomí. 2. vydání. Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka,<br />
2004.<br />
KELLER, J. - NOVOTNÝ, P. Úvod do filozofie, sociologie a psychologie. 1. vydání. Liberec:<br />
Dialog, 2008.<br />
KOLEKTIV AUTORŮ. Dějiny českého výtvarného umění. 1. vydání. Praha: Academia, 2007.<br />
KOLEKTIV AUTORŮ. Světové dějiny umění. Larousse. Praha: Agentura cesty, 1996.<br />
MRÁZ, Bohumír. Dějiny výtvarné kultury 1. 2. Vydání. Praha: Idea servis, 2001.<br />
PIJOAN, José. Dějiny umění 9. 1. vydání. Praha: Odeon, 1983.<br />
PROKOPIUS, V. - ŠULISTA, P. Tvořivá síla strachu. 1. vydání. Praha: Triton, 2007.<br />
ROGERS, Carl R. Způsob bytí. 1. vydání. Praha: Portál, 1998.<br />
ŘÍČAN, Pavel. Psychologie. 3. vydání. Praha: Portál, 2009.<br />
STÖRIG, Hans Joachim. Stručné dějiny filozofie. 3. Vydání. Praha: Zvon, 1993.<br />
68
Internetové zdroje:<br />
Kopista, Petr, Kopistová, Hana. Úzkostné poruchy. Dostupné z: www.uzkost.cz<br />
Pojetí normality. Dostupné z: http://www.portal.cz/scripts/detail.php?id=21153<br />
Šnyrchová, Miroslava. Pátrání po počátcích umění. Publikováno: A2, č. 6/08. Dostupné z:<br />
http://www.advojka.cz/archiv/2008/6/patrani-po-pocatcich-umeni<br />
Franče, Vojtěch. Hieronymus Bosch. Dokonalá simultaneita vidění a myšlenky. kon<br />
Dostupné z: http://ografologii.blogspot.com/2009/08/hieronymus-bosch.html<br />
Jean-Jacques Rousseau.Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Jean_Jacques_Rousseau<br />
Francisco Goya. Publikováno: 17. 7. 2008.<br />
Dostupné z: http://www.artmuseum.cz/umelec.php?art_id=442<br />
Edward Munch. Publikováno 4. 12. 2008.<br />
Dostupné z: http://www.artmuseum.cz/umelec.php?art_id=611<br />
První neoficiální tendence v českém umění 50. a 60. let.Publikováno: 8. 3. 2010. Dostupné z:<br />
http://nezapomente.cz/zobraz/prvni_neoficialni_tendence_ceskoslovensko<br />
Vladíková, Simona. Portrét skupiny UB 12.<br />
Dostupné z: http://www.artantiques.cz/07/05/58.html<br />
Heřt, Jiří. Postmocernismus. Publikováno: 6. 9. 007.<br />
Dostupné z: http://www.sysifos.cz/index.php?id=slovnik&act=zobrazit&idd=<br />
&pismeno=&vyraz=1189080309&heslo=Postmodernismus<br />
69
Seznam vyobrazení:<br />
1. Čaroděj z Les Trois Fréres, kolem roku 13 000 př. n. l.<br />
http://is.muni.cz/do/1499/el/estud/prif/ps09/kruh/web/pics/06-prehistorie/6-29.jpg<br />
2. Lescaux, 13 000 až 15 000 př. n. l.<br />
http://www.frenchfriends.info/gallery/Aquitaine/Lascaux_Cave/lascaux_Great_Hall_of_the_Bull<br />
s.jpg.html<br />
3. Etruský kalich, konec čtvrtého a začátek třetího století př. n. l.<br />
http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Akhilleus_Charun_Cdm_Paris_2783.jpg<br />
4. Héraklés bojuje s Hydrou, asi 525 př. n. l.<br />
http://www.perseus.tufts.edu/Herakles/hydra.html<br />
5. Hans Memling, triptych Poslední soud, 1467 - 1471<br />
http://students.roanoke.edu/groups/il277cc/saunders/memlingreal.jpg<br />
6. Iluminace ze 13. století - řecký kněz Theofil uzavírá smlouvu s ďáblem<br />
http://3.bp.blogspot.com/-L5vUIZmy0dU/Tc_1ed0xfII/AAAAAAAAHhw/GvJxauM-<br />
OtQ/s1600/P1010472.JPG<br />
7. Codex Gigas, počátek 13. století<br />
http://extraordinaryintelligence.com/files/2009/09/Codex_Gigas_devil.jpg<br />
8. Hieronymus Bosch – Zahrada pozemských rozkoší – detail, 1503 - 1504<br />
http://atributetoart.com/ufiles/007Bosch-TheLastJudgement_thumb.jpg<br />
9. Hieronymus Bosch - Loď bláznů, 1490 - 1500<br />
http://3.bp.blogspot.com/_ek9gFHiRWsw/SoZp7NlmM8I/AAAAAAAADaw/HP73HBCbftI/s160<br />
0-h/bosch+lod+blaznu.jpg<br />
10. Tizian – Apollo a Marsyas, mezi 1550 až 1576<br />
http://2.bp.blogspot.com/_O0ch3ABb3L4/S8wiYKT3peI/AAAAAAAABMw/X7JN7RgwtNc/s160<br />
0/Titian-Marsyas-1576.jpg<br />
11. Matthias Grűnewald - Ukřižování – střední deska retáblu v klášteře řádu sv. Antonína<br />
v Isenheimu, asi 1915<br />
http://www.jahni.cz/wp-content/gallery/liturgicke-doby/matthias-grunewald-ukrizovani.jpg<br />
12. El Greco – Laokón, 1610<br />
http://www.dextera.szm.com/greco_laokon.jpg<br />
13. Lucas Cranach – Sebevražda Lukrécie, 1526<br />
http://www.goofbutton.com/images/lucas_cranach%20%280%29.jpg<br />
70
14. Caravaggio – Judith zabíjí Holoferna, 1612 – 1613<br />
http://4.bp.blogspot.com/_8G6VfbRQs9c/TLYVFi7EvFI/AAAAAAAAA2w/tl9tZkij78E/s1600/1.<br />
15.Judith_Beheading_Holofernes_Caravaggio.jpg<br />
15. Jacques Blanchart, Smrt Lukrécie, 1. polovina 17. století<br />
16. Francisco Goya, Caprichos, cyklus leptů, 1792<br />
http://www.paintingall.com/images/P/French-Baroque-Painter-Jacques-Blanchard-The-Deathof-Lucretia-Oil-Painting.jpg<br />
http://cache2.artprintimages.com/p/LRG/15/1507/8U3BD00Z/art-print/francisco-de-goya-ofwhat-ill-will-he-die-plate-40-of-los-caprichos-1799.jpg<br />
http://cache2.artprintimages.com/p/LRG/40/4013/ZPJWF00Z/art-print/francisco-de-goyatrials-plate-60-of-los-caprichos-1799.jpg<br />
http://wapedia.mobi/thumb/4d8e504/en/fixed/408/600/Goya_-<br />
_Caprichos_%252868%2529.jpg?format=jpg<br />
17. Francisco Goya – Kolos, 1808 – 10<br />
http://juth.blog.cz/0704/francisco-goya<br />
18. Francisco Goya - Saturn požírá své děti, 1746 - 1828<br />
http://juth.blog.cz/0704/francisco-goya<br />
19. Caspar David Friedrich - Mnich u moře, 1809<br />
http://www.canvasreplicas.com/images/Monk%20by%20the%20Sea%20Caspar%20David%2<br />
0Friedrich.jpg<br />
20. Caspar David Friedrich - Kříž a katedrála v horách, 1813<br />
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/a/ae/Caspar_David_Friedrich_025.jp<br />
g/520px-Caspar_David_Friedrich_025.jpg<br />
21. Theódore Géricault - Prám Medusy, 1818 – 19<br />
http://www.artchive.com/artchive/g/gericault/raft_of_the_medusa.jpg<br />
22. Arnold Böcklin, Ostrov mrtvých, 1883<br />
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/7/74/Arnold_B%C3%B6cklin_006.jpg<br />
23. Edward Munch – Puberta, 1895<br />
http://annalanzetta.blogspot.com/2011/01/per-riemergere-dalla-deriva-rispettiamo.html<br />
24. Edward Munch - Červená a bílá, 1895<br />
http://www.leopoldmuseum.org/exhibitions_en.php?nav=2&id=3&sub=52&zaehler=10&total=<br />
50<br />
25. Otto Dix –Z války, 1924<br />
http://nd01.jxs.cz/032/215/834a2d77b7_43380581_o2.jpg<br />
71
26. Max Beckmann – Noc, 1918 - 19<br />
http://www.actingoutpolitics.com/wpcontent/uploads/2009/07/beckmann-thenight1.jpg<br />
27. Joseph Beuys – Jak vysvětlit obrazy mrtvému králíkovi, 1965<br />
http://1.bp.blogspot.com/_9jM4xBKhnEM/ShNoNgC585I/AAAAAAAAAMw/MI5uW9U689I/s32<br />
0/2_joseph%2Bbeuys_how%2Bto%2Bexplain%2Bpictures%2Bto%2Ba%2Bdead%2Bhare_196<br />
5.jpg<br />
28. Joseph Beuys – Mám rád Ameriku a Amerika má ráda mě, 1974<br />
http://farm4.static.flickr.com/3214/2430647244_c58bfc03e0.jpg<br />
29. Bacon – Figura s masem, 1954<br />
http://search.it.online.fr/covers/wp-content/francis-bacon-figure-with-meat-1954.jpg<br />
30. Louis Bourgeais - Cela XXVI, 2003<br />
http://images.artnet.com/images_US/magazine/reviews/mason/mason1-7-09-15.jpg<br />
31. Magdalena Abakanowicz - Koexistence, 2002<br />
http://i.idnes.cz/11/051/cl6/OB3af6e2_02.jpg<br />
32. Hans Blemmer – Panenka, 1935 - 49<br />
http://www.thenewyorkoptimist.com/hansbellmer.html<br />
33. Alina Szapocznikow – Můj americký sen, 1968<br />
http://farm5.static.flickr.com/4087/5046827643_decbff776b_b.jpg<br />
34. Marina Abramovič – Balkánské baroko, 1997<br />
http://3.bp.blogspot.com/_gg1zqZf1cFk/TC60P13OyxI/AAAAAAAAB8s/qRSYay4e8h8/s1600/<br />
marina+abramovic+bones.jpg<br />
35. Jan Švankmajer – Možnosti dialogu, 1982<br />
http://www.berlinale.de/en/das_festival/special_presentations/winter_ade/Winter_ade.html<br />
36. Jan Švankmajer – z filmu Spiklenci slasti, 1996<br />
http://i.idnes.cz/11/013/gal/OB38c9e3_16_spiklenci_slasti_r_jan_svankmajer.jpg<br />
37. Jiří John – Krystal, 1964<br />
http://www.arcadja.com/auctions/en/john_jir%C3%AD/artist/60460/<br />
38. Adriena Šimotová – Tvář,1986<br />
http://rozvedena.bloguje.cz/img/as%20tvar%201985%20reliefni%20objekt.jpg<br />
39. Eva Kmentová – Ruce, 1977<br />
http://www.art.cz/upload/aukce/22/large/050.jpg<br />
72
40. Jitka Válová - Koridor, 1967<br />
http://udu.ff.cuni.cz/soubory/galerie/01%20Cechy/Klimesova%20-<br />
%20ceske%20umeni%201940-1970/slides/Jitka%20Valova,%201967,%20Koridor.html<br />
41. Karel Nepraš – Malá surovost, 1958<br />
http://udu.ff.cuni.cz/soubory/galerie/01%20Cechy/Klimesova%20-<br />
%20ceske%20umeni%201940-<br />
1970/slides/Karel%20Nepras,%20Mala%20surovost,%201958.html<br />
42. Jiří Načeradský - Červenec – útěk do hor, 1967<br />
http://udu.ff.cuni.cz/soubory/galerie/01%20Cechy/Klimesova%20-<br />
%20ceske%20umeni%201940-1970/slides/Jiri%20Naceradsky,%20Cervenec%20-<br />
%20utek%20do%20hor,%201967.html<br />
43. Jiří Sopko – Zelený Běžec, 1969<br />
http://www.cesi.sk/bes/07/7xi/7xiso2.jpg<br />
44. Michael Rittstein – Žena za pletivem, 1978<br />
http://i.idnes.cz/09/031/maxi/OB298491_michael_rittstein_003.jpg<br />
45. Mikuláš Medek – Hluk ticha, 1950<br />
http://nd04.jxs.cz/367/685/56f58b763a_74873908_o2.jpg<br />
46. Emila Medková – Lukostřelec, z cyklu Stínohry, 1962<br />
http://www.fotografovani.cz/images/medkova_01.jpg<br />
47. Jaroslav Róna – Obětiště, 1986<br />
http://www.jaroslav-rona.cz/cz/galerie/malby/obetiste-i.html<br />
48. Martin Mainer – Mozek Markýze de Sade, 80. léta<br />
http://www.mainer.cz/galerie.php?sekce=malba&idsekce=2&idpodsekce=3&nazev=80<br />
73
Anotace<br />
Jméno a příjmení: Kristína Hasíková<br />
Katedra:<br />
Katedra výtvarné výchovy<br />
Vedoucí práce:<br />
Doc. Petr Jochmann<br />
Rok obhajoby: 2011<br />
Název práce:<br />
Název práce v angličtině:<br />
Anotace práce:<br />
Anotace práce v angličtině:<br />
Strachy ze tmy<br />
Fears of the Dark<br />
Předmětem celé práce bylo především zkoumání fenoménu<br />
strachu a úzkosti, ať už z čistě osobního, tak z obecného hlediska.<br />
Pokusila jsem se najít význam prožitků strachu<br />
a úzkosti ve svém vlastním životě, ale také poukázat na nezastupitelnou<br />
úlohu těchto emocí v existenci lidstva. Část práce<br />
je věnovaná podobám strachu a úzkosti v umění napříč jeho<br />
dějinami. Blíže se pak zastavuji u českého umění druhé poloviny<br />
dvacátého století, v němž byla zjevná přítomnost pocitů<br />
tísně a úzkosti do značné míry dána politickým<br />
a společenským uspořádáním naší země. V praktické části se<br />
pokouším zhmotnit osobní úzkost formou figurálních obrazů.<br />
The theme of my work has been first of all the research of the<br />
phenomenon of fear from both personal and general point of<br />
view. I have tried to find the sense of experience of fear and<br />
anxiety in my own life but also to refer to important part of<br />
these emotios in human existence. Part of my work is devoted<br />
to forms of fear and anxiety in arts throughout its history.<br />
More I have devoted to Czech arts of the second half of 20th<br />
century where the evident presence of fear and anxiety emotions<br />
was attached to political and social organisation in our<br />
country. In practical part of my work I have tried to materialize<br />
my personal anxiety through figural paintings.<br />
74
Klíčová slova:<br />
Klíčová slova v angličtině:<br />
Přílohy:<br />
CD<br />
Počet stran: 70<br />
Jazyk:<br />
čeština<br />
strach, úzkost, sebepoznání, hledání, duše, vědomí, nevědomí,<br />
komplex, Carl Gustav Jung, figurální malba<br />
fear, anxiety, self-knowledge, seeking, soul, consciousness,<br />
unconsciousness, complex, Carl Gustav Jung, figural painting<br />
75