Vitalij Bianki - Fraus

16
ZA DOBRODRUŽSTVÍM
Vitalij Bianki
Daleká cesta
Z lesa na břehu táhl svěží vánek a šelestil suchým rákosím. Od moře sem zaléhal pronikavý
chechtot racků. V dálce prolétala velká hejna ptáků a s hlasitým svistem křídel se
nesla nad obzorem.
Otvorem v rákosinách se zvolna, opatrně protáhla hlaveň pušky, Pták si jí nevšímal,
veškerou pozornost věnoval pobíhajícímu psíkovi. Hlaveň
mu mířila přímo na hruď. Tu však sluneční paprsek náhle
dopadl na hladký povrch ocele, prudce vzplál ohnivou jiskrou,
a tento podezřelý třpyt šlehl husu do očí. Pták se
rychle zvedl z hladiny a rozletěl se k hejnu.
Lovec vztekle láteřil. Zas mu úlovek uklouzl před nosem
– husa byla zdostřelu.
V tom okamžiku vyrazil sokol jako blesk z léčky a vrhl
se na kořist.
Mocný úder do hřbetu husu div nepřemetl ve vzduchu.
Sokol se jí ostrými pařáty zaťal do těla. Krev vytryskla
zran. Raněné huse se bolestí a děsem zakalilo v očích. Jak
padala, rozepjala doširoka křídla a hlavu natáhla vpřed. To ji na okamžik zachránilo před
záhubou.
Sokol ji nemohl usmrtit jen jednou pádnou ranou do zátylku. Musel se s ní spustit na
vodu a tam ji dobít. Tu blýskl ze břehu oheň – zahřměl ohlušující výstřel. Několik sáhů
od břehu zapleskaly na vodě broky.
Dravec v úleku pustil husu, vznesl se vzhůru a za okamžik zmizel v dálce. Husa bezmocně
klesla do vody, hřbet samou krev. Lovec ji chytil za křídlo, vytáhl na břeh a hodil
pod nos psovi, jenž se zalykal radostným štěkotem.
Byl konec lovu. Rodné hejno běločelé husičky, jež odpočívalo na kře, uletělo, vyplašené
výstřelem.
Kde je mu už konec na Veliké mořské cestě?
„Nu, psisko, hlídej úlovek! A já zaběhnu do lesa pro klestí,“ promlouval lovec k psovi.
„Jsem celý prokřehlý z té ledové lázně. Rozděláme si ohníček, ohřejeme se.“
Pes, zvyklý hlídat pánův majetek, usedl k hromádce.
Z uzlíku lákavě voněl chléb a husa páchla divočinou. Ale dotknout se pochoutky měl
zakázáno! Nezbývalo než trpělivě čekat, až se pán vrátí. Přivřel oči blahem v představě
chutné odměny.
Něco zaharašilo tam, kde na hromádce ležely pánovy věci. Otevřel oči a strnul podivem:
tři kroky od něho stála na nohou oživlá husa.
Okamžik na sebe mlčky hleděli. Potom psík štěkl a statečně se na husu obořil. Bránila
se, udeřila ho křídlem. Rána byla silná a dobře mířená, zasáhla přesně konec citlivého
psího nosu; chudák překvapený psík se bezmocně svalil na záda.
Prudkou bolestí ztratil vědomí. Husa se také převalila na bok, zpětným odrazem vlastního
úderu. Hned však byla na nohou, a spěšně se kolébala k vodě.
Rána, zasazená sokolími pařáty, nebyla smrtelná. Když běločílka uviděla, že se k ní
vodou brodí člověk, nebyla s to ani vzlétnout, ani se ponořit pod vodu. Neměla na
Doplňkové materiály k učebnici Čítanka pro 6. ročník ZŠ a primu VG
© Nakladatelství Fraus, Plzeň 2003, www.fraus.cz • Kopírování povoleno e 00015

ZA DOBRODRUŽSTVÍM
vybranou – nezbylo jí než předstírat, že je mrtvá. Divoké husy se obvykle utíkají k tomuto
způsobu záchrany, nemají-li jiné východisko.
Chytrá lest se jí podařila. Lovec měl za to, že je mrtvá a nedal jí tedy poslední ránu.
Zatímco ležela na písku, vrátily se jí síly. Doběhla k břehu, vrhla se do vody a zakrátko
zmizela v hustých rákosinách.
Od moře se k ní doneslo vzdálené volání. Poznala hlas svého milého housera.
Volání se ozvalo blíž. Chtěla mu vzlétnou vstříc, ale zesláblá křídla ji neunesla. Z prsou
se jí vydral zoufalý bolestný výkřik. Byla u konce svých sil. Za písčitou kosou jí odpověděl
známý hlas. A vzápětí se nad břehem ukázal houser. Zůstal pozadu za hejnem, aby hledal
svou zmizelou družku.
Vykřikl jen jednou, zvonivě a radostně, ale odpovědi se nedočkal.
Zakroužil doširoka nad rákosím, ozýval se zas a zas, z plna hrdla. Opět žádná odpověď!
Vznesl se nad moře a spustil se na vodu. Nepoletí dohánět hejno sám, bez své husičky.
Uplynulo půl roku od chvíle, kdy se Miška rozloučil s ochočenou husičkou.
Ve Vitebsku ležel na ulici sníh.
Běločílka se mu vynořila ve vzpomínce taková, jako byla tehdy, když ji s otcem pouštěli
na svobodu. Opět vidí sněhobílý půlměsíc na čele, třpytné oko a nastražený bojový
postoj. A zas si s obavou pomyslel: Což jestli nedoletěla domů, do svých severských krajů?
V předsíni zadrnčel zvonek. Otec vyšel ze svého pokoje a otevřel, Za chvíli zavolal
synka k sobě.
„Přečti to nahlas,“ řekl a podal Miškovi dopis, který právě dostal.
Miška roztrhl obálku, rozložil psaní a četl:
Pokládáme za svou příjemnou povinnost sdělit Vám, že jsme právě dostali zprávu o běločelé
huse, označené kroužkem čís. 109, série C.
Vesnický učitel zobce Pribrežnoje, na východním břehu Bílého moře, vzdálené padesát
verst od Archangelska, nám ve své písemné zprávě vylíčil tato svá zajímavá pozorování.
Pes přivedl pána k holé skále nad mořským břehem. Učitel se chtěl už vzdálit, když nečekaně
spatřil téměř pod nohama běločelou husu, sedící na hnízdě. Rychle stáhl ze sebe
kazajku a hodil ji huse na hlavu. Doma pak zjistil, že husa má na nožce kroužek, který
jste jí Vy nasadil. Zapsal si číslo a ptáka pustil na svobodu.
Potom přicházel častěji ke skále, aby husu zpovzdálí pozoroval; sledoval ji, dokud nevyvedla
mladé a nepřesídlila s nimi k blízkému močálu.
Tak tedy: Vaše husička v tomto roce šťastně vyvedla mladé. Doufejme, že snad někdy
se zas dostane do rukou člověka a od toho, kdo ji polapí, se opět dovíme něco o jejích
dalších osudech.
Z knihy Černý sokol
s ilustracemi Dagmar Černé
Doplňkové materiály k učebnici Čítanka pro 6. ročník ZŠ a primu VG
© Nakladatelství Fraus, Plzeň 2003, www.fraus.cz • Kopírování povoleno e 00015
17