9 - Fakultní nemocnice Ostrava
9 - Fakultní nemocnice Ostrava
9 - Fakultní nemocnice Ostrava
You also want an ePaper? Increase the reach of your titles
YUMPU automatically turns print PDFs into web optimized ePapers that Google loves.
6<br />
Súdán – místo, kde se zastavil čas<br />
S východem slunce se spící krajina mění<br />
na líně se hemžící lidské mraveniště. Na plechové<br />
střeše se hašteří holubi. Probouzím se<br />
z plytkého spánku. Rozeznávám pravidelný<br />
zvuk pumpy a tlumený rozhovor. Šplhám po<br />
žebříku na kolektor na vodu a pozoruji zástup<br />
žen a dětí seřazených před studnou.<br />
Plné bandasky s přehledem zvednou, položí<br />
na hlavu, pak se vzpřímeně a důstojně vydávají<br />
pomalým krokem do buše. Zabezpečit<br />
vodu na celý den jim zabere<br />
několik hodin... Rozhlížím<br />
se a vidím, jak se okolo <strong>nemocnice</strong><br />
shromažují první<br />
pacienti a sedají si do chládku.<br />
Začíná můj první den<br />
v jižním Súdánu.<br />
Čekárna…<br />
Stát, který neplní funkci státu<br />
„Nemocnice“ v Gordhime funguje jako společný<br />
projekt Trnavské Univerzity a DOR (Diocese<br />
of Rumbek). Slouží obyvatelům jižního Súdánu,<br />
který byl desítky let ničen občanskou<br />
válkou, chorobami a hladem. Po dvou letech<br />
od podepsání mírových dohod není zdravotnictví<br />
ani zdaleka jedinou sférou, kterou místní<br />
vláda nezvládá. Ta v podstatě vůbec nedokáže<br />
kontrolovat území o rozloze 900 krát 600<br />
kilometrů. Nejsou zde žádné zpevněné cesty,<br />
pošta, doprava, evidence obyvatelstva, administrativa,<br />
žádný průmysl, školství...<br />
Nemocnice v Gordhime<br />
Ordinovat začínám v devět ráno. Rozhodování<br />
zjednodušuje fakt, že diagnostické a terapeutické<br />
možnosti jsou značně omezené. Pacienti<br />
přicházejí s horečkou, kašlem, průjmem,<br />
zvracením, dušností, kožními infekcemi… Vyšetřuji<br />
teplotu, spojivky, poslouchám dýchání,<br />
prohmatávám břicho. Až devadesát devět procent<br />
diagnóz tvoří infekční záležitosti – malárie,<br />
pneumonie, gastroenteritidy, tuberkulóza, abscesy<br />
(prsů, krku, hlavy – holí se špinavými žiletkami,<br />
hýždí – po vpichu injekce na trhu), dále<br />
následují astmatické záchvaty, tropické vředy,<br />
popáleniny, panaricia, rány po pokousání. Méně<br />
časté je uštknutí hadem nebo tržná rána varlat<br />
po napadení krávou. Léčba probíhá ve smyslu<br />
raději více než méně, vždy někteří přišli zdaleka<br />
a na cestě strávili několik dní. S doporučením<br />
„pokud se to do zítřka nezlepší, přijte a<br />
napíšeme antibiotika,“ bych neobstál.<br />
Pacienty v bezvědomí, s křečemi a dehydratované<br />
hospitalizuji. Dostávají parenterální<br />
léčbu. Pokud někdo potřebuje akutní chirurgický<br />
zákrok nebo transfúzi, musí ho rodina<br />
dopravit na kole do <strong>nemocnice</strong> Lékařů bez<br />
hranic do Akuem. Často je však už pozdě...<br />
Místo, kde se zastavil čas<br />
Mými pacienty jsou Dinkové – druhý největší<br />
kmen v jižním Súdánu. Jejich život se za posledních<br />
3 000 let téměř nezměnil. Praktikují mnohoženství,<br />
vedou pastýřský způsob života a<br />
celé noci zpívají a tancují. Je to nejurostlejší a<br />
nejčernější kmen Afriky. Ženy si „zkrášlují“ tvář<br />
jizvami a při úsměvu jim chybí vyražené čtyři<br />
spodní zuby. Dolní polovinu těla si důkladně<br />
chrání jako „privat area“ několika vrstvami oblečení,<br />
takže odhalení hýždě před píchnutím<br />
intramuskulární injekce trvá i pár minut. Na druhé<br />
straně prsa chápou jako nástroj na kojení a<br />
tak je zahalují pouze minimálně. Při vyšetření<br />
dítěte kojí téměř všechny matky – dítě je spokojeno<br />
a nepláče. Muži jsou vysocí, urostlí pastýři<br />
se šesti podélnými jizvami po celé délce<br />
lebky. Děti běhají špinavé, oblečené do roztrhaných<br />
zbytků oděvu. Starší se starají o mladší.<br />
Pětileté dívky bez problémů nosí na rukou<br />
své dvouleté sourozence. Bicykl je tu „objevem“<br />
posledních pěti let. Do té doby museli<br />
všichni pěšky. Zuby si čistí větvičkou ze stromu.<br />
Mají dva tři kusy oblečení, bandasku na<br />
vodu a pár misek – nic víc nepotřebují. Bydlí<br />
v chatrčích z bláta a trávy. Okolo chatrče pěstují<br />
duru (druh obilniny), ze které vaří každý<br />
den stejnou kaši. Několik uvědomělejších sází<br />
v období dešů kukuřici, okurky, baklažán, rajčata<br />
a burské oříšky nebo chová pár koz. Jedí<br />
jednou denně, někdy jednou za dva až tři dny.<br />
Skutečný Dinka je mistr v plivání. Plivou muži,<br />
Dítě s abscesem na krku…<br />
ženy i děti – a to stále, všude a daleko, dokonce<br />
i při vyšetřování. Většina Dinků stráví celý<br />
život v okruhu několika kilometrů. Každý den je<br />
čeká stejná úloha – sehnat něco na zub.<br />
Trojúhelník: muž – kráva – žena<br />
Vše ve světě Dinků se točí okolo krav. Krávy<br />
jsou jedinou hodnotou, jsou tématem většiny<br />
rozhovorů. Jen výjimečně sahají Dinkové<br />
v období sucha a hladu na krávu jako na zdroj<br />
obživy. Nejdůležitějšího významu nabývá kráva<br />
při uzavírání manželství. Muž může mít žen<br />
kolik chce, pokud má dost krav. Nejnižší cena<br />
za ženu je jedenáct krav a může se vyšplhat až<br />
na sedmdesát! Dceru získává za ženu ten<br />
z uchazečů, který nabídne nejvíc krav. Mít hodně<br />
žen je společenská prestiž, kterou se muži<br />
chválí. Obyčejně jich mají tři až šest, ale není<br />
výjimkou ani patnáct manželek. Pokud má muž<br />
dost krav, může se dokonce dohodnout o „odkoupení“<br />
ženy jiného muže. Každá žena má<br />
svou chatrč, bydlí hned vedle sebe a vzájemně<br />
si pomáhají. Když muž zemře, povinnost<br />
postarat se o jeho ženy a děti připadne bratrovi.<br />
Můj kamarád Albíno nemá žádné krávy a ani<br />
Na operačním sále…<br />
žádné sestry a tedy ani žádnou možnost krávy<br />
získat. A bez krav se neožení! Zadarmo mu<br />
dceru nikdo nedá, protože rodina krávy potřebuje,<br />
aby zase mohla oženit syny. Je to nekonečný<br />
koloběh bez šance na změnu.<br />
Více než chudoba mne překvapilo to, že<br />
Dinkové si nedovedou svět bez krav vůbec<br />
představit. Celé čtyři měsíce se mi je nepodařilo<br />
přesvědčit, že já krávy nemám. Podle jejich<br />
názoru jich musím mít stovky, stejně tak<br />
i jejich léčitelé. Mé povídání o tom, že u nás se<br />
za ženy neplatí, vítali s nadšením. Zchladilo je<br />
však zjištění, že můžeme mít jen jednu ženu.<br />
A když jsem pokračoval, že mít dvě manželky<br />
je dokonce trestný čin, pobouřeně se rozešli.<br />
Přežít rozdílnost<br />
Je jedenáct hodin v noci. Generátor ztichl.<br />
Měsíc osvětluje krajinu jasným svitem. Na nádvoří<br />
<strong>nemocnice</strong> je rušno. Několik pacientek<br />
s tuberkulózou a jejich děti tancují okolo bandasky,<br />
do které jedno z dítek pravidelně bubnuje.<br />
Zpěv a tanec je rytmický, nenáročný,<br />
opakují se stejné prvky. Ženy a děti jsou do<br />
půl pasu nahé, hrdla si ozdobily korálky. Když<br />
se k nim přibližuji, s úsměvem mě mezi sebou<br />
vítají. I moje tělo se začíná rytmicky pohupovat<br />
a ruce tleskat. Potkáváme se už několik týdnů.<br />
Ačkoli si nerozumíme, nejsme si úplně cizí.<br />
Jsem jiný – bílý, ale cítím, že mě přijali mezi<br />
sebe... Výjimečnost takovéto chvíle výstižně<br />
popsala Milena Holcová ve své knize o cestování:<br />
„Na cesty se nevydávám s žádným konkrétním<br />
cílem co vidět, zdolat, přežít. Možná<br />
mi to trvalo trestuhodně dlouho, ale došla jsem<br />
k závěru, že to nejzajímavější, co se dá v cizině<br />
potkat, je všednost. Čím odlišnější je od té<br />
Nemocniční lůžko…<br />
naší, tím víc okouzluje. Nemá smysl pokoušet<br />
se do odlišnosti pronikat a ovládnout ji. Mnohem<br />
svůdnější je s ní aspoň na okamžik splynout,<br />
být částí proudů, patřit. Zažila jsem to<br />
jen párkrát – a vždycky se přistihla u jednoho<br />
z nejopojnějších pocitů, jaké mi život nabídl.<br />
Tolerovat odlišnost je správné, respektovat<br />
moudré, ale prožít ji – to je převratné.“<br />
MUDr. Karol Zeleník<br />
ORL klinika