Verne J - Cesta kolem světa za 80 dní - e-knihovnazdarma.cz

Philease Fogga, na jeho prostou a velkodušnou šlechetnost, na jeho klidnou odvahu. Mr. Fogg
obětoval své jmění a nyní dal v sázku i život, a to vše bez váhání, vědom si své povinnosti, bez
frází. Phileas Fogg byl v jejích očích hrdina.
Inspektor Fix nebyl téhož mínění a nedovedl utajit svůj neklid. Přecházel horečně po nástupišti. Na
okamžik byl přemožen, nyní se však zase stával sebou samým. Po Foggově odchodu pochopil,
jakou spáchal hloupost, když ho nechal jít. Vskutku, uvolil se opustit člověka, kterého sleduje na
cestě kolem světa! Jeho přirozenost v něm nabyla vrchu, začal se obviňovat, obžalovávat, jednal
sám se sebou jako ředitel londýnské policie, když udílí důtku policejnímu agentu, který se dopustil
hrubého přestupku prostoduchosti. .
„Byl jsem nešika!“ říkal si. „Ten druhý mu podle všeho prozradí, co jsem zač! Odešel a už
se nevrátí! Kde ho teď zase dopadnu? Jak jsem se jen mohl dát takhle obloudit já, Fix, já, který
mám v kapse rozkaz k jeho zatčení! Rozhodně nejsem nic než obyčejný hlupák!“
Tak uvažoval policejní inspektor a přitom se mu zdálo, že hodiny se strašně vlekou. Nevěděl, co si
počít. Chvílemi měl chuť povědět všechno paní Audě. Tušil však, jak by ho mladá žena přijala. Jak
se rozhodnout? Byl v pokušení pustit se napříč širými bílými pláněmi za Foggem. Zdálo se mu, že
najít ho není nic nemožného. Stopy vojenského oddílu zůstávaly dosud vytištěny ve sněhu...
Všechny otisky však zakrátko zmizely pod novou sněžnou vrstvou.
Tu se Fixe zmocnilo zoufalství. Cítil neodolatelnou chuť vzdát celou hru. A právě se mu naskytla
příležitost opustit stanici Kearney a pokračovat v cestě, tolik oplývající nesnázemi.
Ke druhé hodině odpolední totiž, zatím co sníh padal ve velkých vločkách, ozvaly se z východní
strany hvízdy parní píšťaly. Obrovitý stín, z něhož vyrážela kupředu žlutavá zář, blížil se zvolna,
zvětšován ještě mlhou, která mu dodávala strašidelného vzhledu.
Přitom se však ještě neočekával příjezd vlaku od východu. Telegraficky vyžádaná pomoc se
nemohla dostavit ihned a vlak z Omahy do San Francisca tudy měl projíždět teprve příští den. Brzy
se zjistilo, oč běží.
Lokomotiva, jedoucí velmi zvolna a hlasitě hvízdající - to byl tentýž stroj, který po odpojení od
vlaku pokračoval v jízdě strašlivou rychlostí, odvážeje s sebou topiče a strojvůdce, oba v
bezvědomí. Řítila se tak po kolejích několik mil, potom oheň pod kotlem pohasl z nedostatku
paliva, tlak páry klesal a za hodinu se stroj, neustále zpomalující svůj chod, konečně zastavil dvacet
mil za stanicí Kearney.
Ani strojvůdce, ani topič svým ranám nepodlehli a po delších mrákotách nabyli zase vědomí.
Stroj stál na trati. Když strojvůdce viděl, že uprostřed pustiny stojí lokomotiva sama, bez doprovodu
vagónů, pochopil, co se stalo. Nemohl uhodnout, jakým způsobem se lokomotiva odpojila od
vagónů, nepochyboval však o tom, že vlak, který zůstal vzadu, je v tísni.
Strojvůdce neváhal, co má učinit. Pokračovat v cestě směrem k Omaze bylo rozumné, vrátit se k
vlaku, jejž dosud možná plení Indiáni, bylo nebezpečné... Ale co na tom! Do topeniště pod kotlem
byly naházeny plné lopaty uhlí a dříví, oheň se rozhořel, tlak páry opět stoupl a ke druhé hodině
odpolední se stroj vracel zpátky ke stanici Kearney. A právě on nyní hvízdal v mlze.
Pro cestující bylo velkým ulehčením, když viděli, jak se lokomotiva připíná do čela vlaku. Nyní
budou moci pokračovat v cestě, tak nešťastně přerušené.
Po příjezdu lokomotivy vyšla paní Auda z nádražní budovy a zeptala se, obracejíc se k průvodčímu:
„Chystáte se k odjezdu?“
„Vyjedeme okamžitě, paní.“
„Ale co zajatci..., naši ubozí přátelé...“
„Nemohu zdržovat dopravu,“ odpověděl průvodčí.
„Máme už beztak tři hodiny zpoždění.“
„A kdy tudy projíždí příští vlak ze San Franciska?“
„Zítra večer, prosím.“
„Zítra večer! Ale to už bude příliš pozdě. Musíme počkat...“
„To není možné,“ odpověděl průvodčí.
„Chcete-li jet s námi, nastupte.“
„Nepojedu,“ řekla na to mladá žena.