Verne J - Cesta kolem světa za 80 dní - e-knihovnazdarma.cz

průvodčí vystoupili a vzrušeně hovořili s hlídačem trati, kterého přednosta z nejbližší stanice, z
Medicine Bow, vyslal vlaku naproti. Cestující přistoupili k nim a účastnili se rozpravy, mezi jinými
tu byl i řečený plukovník Proctor se svým mohutným hlasem a pánovitými gesty.
Když Proklouz přicházel ke skupině, zaslechl, jak hlídač trati říká: „Ne! Rozhodně se přejet nedá!
Most u Medicine Bow je poškozen otřesy a nesnesl by váhu vlaku.“
Most, o který šlo, byl visutý most vedoucí přes údolí bystřiny asi míli od místa, kde vlak zastavil.
Podle toho, co říkal hlídač trati, hrozilo mostu zřícení, několik drátěných lan se přetrhlo a nebylo
možné odvážit se jízdy po mostě. Hlídač vůbec nepřeháněl, když tvrdil, že po mostě se přejet nedá.
Ostatně při bezstarostnosti, která je u Američanů obvyklá, lze říci, že když začnou být opatrní, bylo
by šílenstvím nebýt opatrný také.
Proklouz se neodvažoval podat zprávu svému pánu a poslouchal se zaťatými zuby, nehybný
jako socha.
„No tohle!“ vykřikl plukovník Proctor. „Doufám, že tu nezůstaneme tak dlouho, až
zapustíme kořeny do sněhu!“
„Pane plukovníku,“ řekl mu na to průvodčí, „telegrafovalo se do stanice Omaha, aby sem vyslali
vlak, není však pravděpodobné, že by přijel do Medicine Bow dříve než za šest hodin.“
„Šest hodin!“ zvolal Proklouz.
„To je jisté,“ řekl průvodčí. „Ostatně právě tolik času budeme potřebovat, abychom došli do
stanice pěšky.“
„Pěšky!“ volali všichni cestující.
„A jakpak je to vlastně daleko do stanice?“ zeptal se jeden z nich průvodčího.
„Dvanáct mil. Je to na druhém břehu řeky.“
„Dvanáct mil sněhem!“ vykřikl Stamp W. Proctor.
Plukovník ze sebe vychrlil salvu nadávek, proklínaje společnost, proklínaje průvodčího, a
rozzuřený Proklouz by se byl k němu málem přidal. Vyvstala tu hmotná překážka, proti níž by
tentokrát všechny pánovy bankovky selhaly.
Všeobecné rozladění zavládlo mezi cestujícími, když poznali, že budou muset putovat dvanáct mil
zasněženou plání, o ztrátě času nemluvě. Však se také ozval povyk, volání a výkřiky, které by jistě
byly upoutaly pozornost Philease Fogga, kdyby nebyl právě zabrán do hry.
Proklouz však cítil, že je povinen upozornit ho, a se sklopenou hlavou zamířil k vagónu, když tu
strojvůdce, pravý Yankee, jménem Forster, zesíliv hlas, řekl:
„Pánové, možná že by se našel způsob, jak se dostat na druhou stranu.“
„Po mostě?“ zeptal se kdosi z cestujících.
„Po mostě.“
„Naším vlakem?“ otázal se plukovník.
„Naším vlakem.“
Proklouz se zarazil a lapal každé strojvůdcovo slovo.
„Ale vždyť most hrozí zřícením!“ namítl průvodčí.
„To nevadí,“ odpověděl Forster. „Myslím, že kdyby se vlak rozjel nejvyšší rychlostí, měli bychom
jakousi naději, že přejedeme.“
„U všech čertů!“ řekl si Proklouz.
Avšak jistý počet cestujících se dal návrhem ihned zlákat. Návrh se zalíbil zvláště plukovníku
Proctorovi, jeho horké hlavě se zdála věc snadno proveditelná. Dokonce poznamenal, že inženýři
přišli na myšlenku přejíždět řeky „bez mostu“, vlakem s pevně spojenými vagóny, jedoucími plnou
rychlosti atd. A nakonec se všichni, které tato otázka zajímala, připojili k strojvůdcovu názoru. .
„Máme padesát procent pravděpodobnosti, že se nám podaří po mostě přejet,“ řekl jeden.
„Šedesát,“ řekl druhý.
„Osmdesát! Osmdesát ze sta!“
Proklouze to zarazilo, přestože pro zdolání Medicine Creeku byl ochoten pokusit se o cokoliv,
neboť se mu pokus zdál být až příliš „americký“.
„Ostatně,“ napadlo mu, „dá se přece podniknout ještě něco mnohem jednoduššího - a tihle
lidé na to vůbec nepřijdou!“