Verne J - Cesta kolem světa za 80 dní - e-knihovnazdarma.cz

keřů, skupiny akácií a pryšců, takový by byl vzhled této krajiny o šest měsíců později, nyní však
půda zmizela pod jemným sněhovým popraškem.
Ve dvě hodiny vystoupili cestující ve stanici Ogden. Vlak se měl vydat na další cestu teprve v šest
hodin a Mr. Fogg, paní Auda a jejich dva společníci měli tedy dost času, aby si mohli vyjet do
Města svatých krátkou tratí místní dráhy, odbočující z Ogdenu. Dvě hodiny stačily k návštěvě
tohoto města, veskrze amerického, a tudíž vystavěného podle šablony všech měst Unie, velikých
šachovnic s dlouhými chladnými přímkami, s „truchlivým smutkem pravých úhlů“, jak se vyjádřil
Victor Hugo. Zakladatel Města svatých se nemohl vyhnout požadavku symetrie, který je pro
Anglosasy příznačný. V této podivné zemi, kde lidé. určitě nejsou na výši svého zřízení, všechno se
dělá „hranaté“, města, domy i vtipy.
Ve tři hodiny se tedy cestovatelé procházeli ulicemi města, vystavěného mezi břehem Jordánu a
prvním zvlněním Wahsačského pohoří.
Kostelů tam viděli málo nebo vůbec žádné, zato však význačné stavby jako dům prorokův, soudní
budovu a zbrojnici, potom domy z modravých cihel s verandami a ochozy, obklopené zahradami,
které byly vroubeny akáciemi, palmami a blahovičníky. Hradební zeď z hlíny a kamení, zbudovaná
roku 1853, obepínala město. Na hlavní ulici, kde se soustřeďoval obchod, stálo několik hotelů,
ozdobených vlajkami a mezi jinými i Salt Lake House.
Panu Foggovi a jeho společníkům se město nezdálo příliš lidnaté. Ulice byly téměř opuštěné, až na
Chrámovou čtvrť, kam se dostali, teprve když prošli několika jinými čtvrtěmi, ohrazenými kolovou
hradbou, žen tu bylo hodně, což se vysvětluje zvláštním složením mormonských domácností.
Přitom se však nesmíme domnívat, že každý mormon má několik žen. V tomto ohledu mají volnost,
je však dobře poznamenat, že hlavně občankám státu Utah záleží na vdavkách, neboť podle učení
jejich církve není blaženství mormonského nebe přístupno ženám neprovdaným. Tyto ubohé bytosti
nevypadaly ani blahobytně, ani šťastně. Některé, bezpochyby ty nejbohatší, měly na sobě černý
hedvábný kabát, do pasu otevřený, a přes něj skromnou pláštěnku nebo šál. Ostatní chodily jen v
šatech z potištěné bavlněné látky.
Proklouz, jakožto rozhodný zastánce mládenectví, hleděl s pocitem jisté hrůzy na mormonky, jichž
vždycky několik dohromady musí činit šťastným jednoho mormona. Podle svého prostého zdravého
rozumu litoval hlavně manžela. Připadalo mu strašné, když někdo musí převádět nástrahami života
takový počet dam a pak je vést pěkně v hloučku až do mormonského ráje s nadějí, že tam s nimi
zůstane na věky ve společnosti slavného Smytha, který je podle všeho ozdobou oněch blažených
míst. K tomu se Proklouz rozhodně necítil povolán. Zjistil - i když se možná mýlil -, že obyvatelky
Great Lake City sledují jeho osobu poněkud znepokojujícími pohledy.
Naštěstí neměl jeho pobyt v Městě svatých dlouhé trvání. Několik minut před čtvrtou se cestující
vrátili na nádraží a usadili se zase ve vagóně.
Ozval se hvizd píšťalky, avšak v okamžiku, kdy hnací kola lokomotivy, sklouzávajíce po kolejích,
začala uvádět vlak do pohybu, ozval se křik: „Zastavte, zastavte!“
Rozjetý vlak se nezastavuje. Gentleman, vyrážející ony výkřiky, byl zřejmě jakýsi
opozdilec, mormon. Běžel, co mu stačil dech. Nádraží naštěstí nemělo vrata ani ohrady. Vrhl se tedy
k trati, vyskočil na stupátko posledního vozu a udýchán sklesl na jedno ze sedadel.
Proklouz, který vzrušeně sledoval podrobnosti tohoto tělocvičného výkonu, začal bedlivě zkoumat
opozdilce, který vzbudil jeho zájem, a dověděl se, že obyvatel Utahu se dal na útěk po jistém
domácím výstupu.
Když mormon zase popadl dech, Proklouz se mu odvážil položit zdvořilou otázku, kolik žen má
sám pro sebe, - a podle toho, jak viděl mormona brát do zaječích, počítal, že jich bude nejméně
dvacet.
„Jednu, pane!“ odpověděl mormon, zvedaje ruce k nebi. „Jednu, a bylo toho dost!“
Kapitola dvacátá osmá
v níž Proklouz nedokáže, aby byly vyslechnuty
jeho rozumné důvody