Verne J - Cesta kolem světa za 80 dní - e-knihovnazdarma.cz

„A umíte zpívat?“
„Umím,“ odpověděl Proklouz, který kdysi účinkoval při pouličních koncertech.
„Ale umíte zpívat, když stojíte na hlavě, s roztočeným vlkem na chodidle levé nohy a se šavlí na
špičce v rovnováze na chodidle pravé nohy?“
„Přisámbůh, že ano,“ odpověděl Proklouz, který si vzpomněl na svá první cvičení v mladém
věku.
„To tedy znamená, že umíte všecko!“ řekl na to ctihodný Batulcar.
Proklouzovo přijetí bylo sjednáno hic et nunc.
Proklouz konečně našel místo. Byl přijat, aby ve slavné japonské skupině dělal všechno. Je to málo
lichotivé, ale za osm dní bude na cestě do San Francisca.
Představeni, ohlášené ctihodným Batulcarem s velkým halasem, mělo začít ve tři hodiny, a brzy
zahřměly u vchodu děsivé nástroje japonského orchestru, bubny a tamtamy. Rozumí se, že Proklouz
nemohl nastudovat žádnou roli a že musel nabídnout svá pevná ramena za oporu při velkém čísle,
„lidském hroznu“, v němž vystupovali Nosatci boha Tingu. Tato „velká atrakce“ celého představení
měla uzavírat sérii jiných cviků.
Před třetí hodinou zaplavili diváci vnitřek rozlehlé boudy. Evropané a domorodci, Číňané a Japonci,
muži, ženy a děti se drali na úzké lavičky a do lóží obrácených k jevišti. Hudebníci se vrátili dovnitř
a celý orchestr s gongy, tamtamy, klapačkami, flétnami, tamburínami a velkými bubny se zuřivě
rozehrál.
Představení bylo takové jako všechny akrobatické produkce. Je však třeba přiznat, že Japonci jsou
nejlepší ekvilibristé na světě. Jeden z nich, s vějířem a malými kousky papíru, předvedl půvabnou
hru motýlů a květů. Druhý rychle psal vonným kouřem ze své dýmky do vzduchu řadu slov, která
dohromady znamenala poklonu, adresovanou shromážděnému publiku. Ten si pohazoval ve
vzduchu hořícími svíčkami, jednu po druhé sfoukával, když mu létaly kolem úst, a zase jednu od
druhé rozsvěcoval, aniž na jediný okamžik přerušil svůj oslňující žonglérský výkon. Onen zase
vytvářel z roztočených vlků nejneuvěřitelnější kombinace, zdálo se, že bručící strojky pod jeho
rukama ožívají vlastním životem v nekonečném kroužení, běhaly po troubelích dýmek, po ostří
šavlí, po drátech tenkých jako vlas a napjatých od jednoho konce jeviště na druhý, obíhaly po okraji
velkých křišťálových váz, lezly po bambusových žebřících, rozbíhaly se do všech koutů, vydávajíce
zvláštní harmonické zvuky, vznikající spojením jejich tónů, naladěných do různých výšek. Kejklíři
si s nimi pohazovali a ony se točily ve vzduchu, vyhazovali je dřevěnými pálkami jako opeřené
míče a ony se nepřestávaly točit, strkali si je do kapes, a když je vytáhli, stále ještě se točily - až do
chvíle, kdy péro uvnitř povolilo úplně a způsobilo, že se rozvily jako umělé kytice.
Je zbytečné popisovat zde zázračné cviky akrobatů a gymnastů celé skupiny. Cviky na žebříku, na
tyči, na kouli, přemety atd., všechno bylo prováděno s pozoruhodnou přesností. Nejpřitažlivějším
číslem celého představení však bylo vystoupení „Nosatců“, úžasných ekvilibristů, které Evropa
dosud nezná.
Tito Nosatci tvoři zvláštní sdružení, stojící pod přímou ochranou boha Tingu. Byli oděni jako
středověcí rytíři a na ramenou měli připevněn honosný pár křídel. Vyznačovali se však hlavně
dlouhým nosem, který zdobil jejich obličej, a zvlášť způsobem, jakým ho používali. Tyto nosy
nebyly nic jiného než kusy bambusu, dlouhé pět, šest, deset stop, jedny rovné, jiné zakřivené,
některé hladké, jiné plné výrůstků. A na těchto nástavcích, řádně připevněných, prováděli všechny
své cviky rovnováhy. Tucet takových vyznavačů boha Tingu si lehlo na záda a jejich druhové jim
začali dovádět na nosech, vztyčených jako hromosvody, skákali po nich, přeskakovali z jednoho na
druhý a prováděli nejneuvěřitelnější kousky.
Obecenstvu bylo oznámeno, že na zakončení bude vytvořena lidská pyramida, jíž padesát Nosatců
znázorní „Vůz Džagannáthův“. Avšak místo aby si artisté ctihodného Batulcara vytvořili základ své
pyramidy z ramenou, museli se opírat jen o nosy. A poněvadž jeden z těch, kteří tvořili základ vozu,
opustil skupinu a poněvadž k tomu stačila jen síla a obratnost, byl Proklouz vybrán, aby ho
nahradil.
Pravda, hodný hoch měl pocit ubohosti, když jako smutnou připomínku dob svého mládí oblékal
středověký úbor s pestrobarevnými křídly a když mu na tvář připínali nos dlouhý šest stop. Ale