Verne J - Cesta kolem světa za 80 dní - e-knihovnazdarma.cz

melancholicky strnulou na jedné noze, a konečně, všude bylo plno vran, kachen, krahujců, divokých
hus a množství jeřábů, kterým Japonci říkají „šlechtičny“ a kteří jsou pro ně symbolem dlouhého
věku a štěstí.
Když tak Proklouz bloudil bez cíle, zahlédl v trávě několik fialek. „Výborně,“ řekl si, „to bude má
večeře!“
Když k nim však přičichl, zjistil, že vůbec nevoní.
„Mám to smůlu,“ pomyslel si.
Pravda, dobrý hoch se ve své prozíravosti nasnídal před odchodem z Carnaticu tak vydatně, jak jen
mohl, avšak po celodenní procházce mu začalo silně kručet v břiše. Všiml si, že ovčí, kozí a
vepřové maso vůbec není na pultech domorodých řezníků, a poněvadž věděl, že zabíjení hovězího
dobytka, používaného zde výhradně k tahu, je považováno za svatokrádež, usoudil z toho, že maso
je v Japonsku vzácností. Nemýlil se, ale z nedostatku jatečného masa by se byl jeho žaludek brzy
smířil s kusem kančího nebo daňčího, s koroptvemi nebo s křepelkami, s drůbeží nebo s rybami,
jimiž se Japonci živí takřka výhradně, doplňujíce je výtěžkem sklizně z rýžových polí. Musel se
však smířit s osudem a odložit starost o pokrm na zítřek.
Nastala noc. Proklouz se vrátil do domorodé čtvrti, bloudil po ulicích mezi barevnými svítilnami,
pozoroval skupiny potulných komediantů, provozujících své náročné cviky, a hvězdopravce
pod širým nebem, shromažďující kolem. svého dalekohledu zástup lidu. Pak znovu spatřil přístavní
zátoku, ozářenou ohni rybářů, kteří vábí ryby záři planoucí pryskyřice.
Konečně se ulice vylidnily. Na místo davu nastoupily noční hlídky jakuninů. Tito důstojníci
se ve svých honosných úborech a uprostřed svého doprovodu podobali velvyslancům a Proklouz si
po každé, když potkal nějakou takovou vyšňořenou hlídku, v žertu opakoval:
„Tak vida, zase jedno japonské velvyslanectví na cestě do Evropy!“
Kapitola dvacátá třetí
v níž se Proklouzův nos nadmíru prodlouží
Příštího dne si Proklouz utrmácen a hladov řekl, že se musí najíst stůj co stůj, a čím dřív, tím líp.
Měl ovšem možnost prodat hodinky, ale to by byl raději zemřel hlady. Dobrému hochu se nabízela
příležitost, aby teď nebo nikdy zužitkoval zvučný, ne-li dokonce melodický hlas, jímž ho obdařila
příroda.
Znal několik písniček z Francie a z Anglie a rozhodl se, že to s nimi zkusí. Japonci jsou jistě
milovníci hudby, protože u nich se všechno provádí za zvuku činelů, tamtamů a bubínků a mohou
tedy nadání evropského umělce jen obdivovat.
Možná však, že je na pořádání koncertu ještě příliš časná ranní hodina a nečekaně probuzení
milovníci hudby by možná zpěváku nezaplatili těmi penězi, na nichž je vyobrazen mikádo.
Proklouz se tedy rozhodl, že nějakou hodinku počká, ale jak tak bloudil městem, došel k závěru, že
na potulného umělce by se zdál příliš dobře oblečen, a tu mu napadlo vyměnit si šaty za veteš, která
se bude k jeho postavení lépe hodit. Tato výměna mu musí nadto vynést doplatek v hotovosti, a toho
může ihned použít k ukojení hladu.
Když bylo toto rozhodnuti učiněno, zbývalo je už jen provést. Teprve po dlouhém pátrání objevil
Proklouz domorodého překupníka, kterému vyložil své přáni. Evropský oděv se vetešníkovi
zamlouval a za chvíli vyšel Proklouz na ulici ve starém japonském šatě na hlavě s jakýmsi
křídlatým turbanem, který působením času vybledl. Zato však mu v kapse zvonilo několik
stříbrných penízků.
„Nevadí,“ říkal si, „budu si představovat, že je karneval.“
První starostí takto „pojaponštěného“ Proklouze bylo zajít do skromně vyhlížející čajovny.
Tam pojedl zbytky drůbeže a několik hrstek rýže, obědvaje jako člověk, pro něhož večeře je
hádankou, kterou musí teprve rozluštit.
„Jde o to, neztrácet hlavu,“ řekl si, když se vydatně posilnil. „Teď už nemohu vyměnit tento hadr za