Verne J - Cesta kolem světa za 80 dní - e-knihovnazdarma.cz

ohů.
Carnatic přirazil k jokohamskému nábřeží nedaleko od přístavních hrází a celních skladišť,
uprostřed četných lodí všech možných národnosti.
Proklouz nebyl nijak nadšen, když vkročil do této tak zajímavé země Syna slunce. Nemohl udělat
nic lepšího než dát se vést náhodou a pustit se do ulic města nazdařbůh.
Proklouz se zprvu octl v naprosto evropském městě, mezi domy s nízkým průčelím, zdobeným
verandami, pod nimiž se zvedalo elegantní sloupoví. Toto město se svými ulicemi, náměstími, doky
a skladišti zaujímalo celý prostor od Smluvního mysu až po řeku. Zde, stejně jako v Hongkongu a
jako v Kalkatě, hemžila se směsice lidí všech plemen, Američané, Angličané, Číňané, Holanďané,
obchodníci ochotní prodat cokoliv a cokoliv koupit, uprostřed nichž si náš Francouz připadal stejně
cizí, jako kdyby se octl v zemi Hotentotů.
Proklouzovi zbýval přece jen ještě jeden prostředek, požádat o pomoc francouzského nebo
anglického konsula, sídlícího v Jokohamě. Bylo mu však proti mysli vyprávět svou historii, tak
úzce spjatou s historií pánovou, a řekl si, že než se k tomu odhodlá, musí vyčerpat všechny ostatní
možnosti.
Když prochodil evropskou část města, aniž mu náhoda jakkoli přispěla ku pomoci, vešel do
japonské části, rozhodnut jít až do Jeda, bude-li toho zapotřebí.
Tato domorodá část Jokohamy se nazývá Benten podle bohyně moře, uctívané na sousedních
ostrovech. Bylo zde vidět nádherná jedlová a cedrová stromořadí, posvátné brány zvláštního slohu,
mosty ukryté v bambusu a rákosí, chrámy stíněné krovem obrovských melancholických věkovitých
cedrů, kláštery, v jejichž zdech živoří buddhističtí kněží a přívrženci Konfuciova náboženství,
nekonečné ulice, v nichž se urodilo množství dětí s růžovou pleti a červenými tvářičkami, lidiček
jakoby vystřižených z nějaké japonské zástěny, hrajících si s krátkonohými psíky a žlutavými
bezocasými, velice línými a velice přítulnými kočkami.
V ulicích bylo jediné hemžení, neustálý ruch. Bonzové tudy kráčeli v průvodech, tlukouce
jednotvárně do bubínků, jakuninové, celní a policejní důstojníci ve špičatých kloboucích,
zdobených lakem, s dvěma šavlemi u pasu, vojáci v modrých bavlněných stejnokrojích s bílými
proužky, ozbrojení puškami nabíjenými zpředu, mikádovi ozbrojenci v pytlovitých hedvábných
kabátcích, s drátěnými košilemi a suknicemi z kovových plíšků a množství jiných vojenských osob
různého druhu - neboť v Japonsku je vojenské povolání stejně ctěno, jako je v Číně předmětem
opovržení. Žebraví mniši, poutníci v dlouhém šatě, prostí občané s hladkými vlasy, černými jako
eben, s velkou hlavou, dlouhým trupem a tenkýma nohama, nepříliš vysoké postavy, s pletí
zbarvenou od temných odstínů mědi až po matnou běl, nikdy však žlutou jako pleť Číňanů, od
nichž se Japonci podstatně liší. A konečně mezi povozy, nosítky, koňmi, nosiči, plachetními trakaři,
„norimony“ s lakovanými příčkami a mezi jemnými „kangy“, nosítky z bambusu, bylo vidět
přecházet drobnými krůčky drobných nožek, obutých do plátěných střevíců, slaměných sandálů
nebo ozdobných dřeváků, několik nepříliš hezkých žen s úzkýma očima, s vpadlou hrudí, se zuby
černě zbarvenými podle módy, nosících však s půvabem národní oděv, „kirimon“, jakýsi župan,
přepásaný hedvábnou šerpou, jejíž široký pruh se vzadu rozvíjí v nápadný uzel - který si Pařížanky,
jak se zdá, vypůjčily od Japonek.
Proklouz se tak procházel několik hodin v tomto strakatém davu, prohlížeje si také zajímavé a
přeplněné krámy, bazary, v nichž jsou nakupeny všechny cetky, vyráběné japonskými zlatníky,
„restaurace“, ověšené pruhy plátna s nápisy a korouhvemi, do nichž mu nebylo dovoleno vstoupit,
čajovny, kde se popíjí z plných šálků vonná horká voda se „saki“, likérem vyráběným ze zkvašené
rýže, a pohodlné kuřárny, v nichž se kouří velmi jemný tabák, a nikoli opium, jehož užívání je v
Japonsku takřka neznámé.
Pak se Proklouz octl za městem, uprostřed obrovských rýžových polí. Zde rozkvétaly květem,
vydávajícím poslední barvy a poslední vůně, nádherné kamélie, ne už jako pouhé keře, nýbrž jako
stromy, a v bambusových ohradách třešně, švestky a jabloně, které domorodci pěstují víc pro květy
než pro plody a které brání rozšklebení strašáci a rachotící větrníky proti zobákům vrabců, holubů,
havranů a jiných žravých opeřenců. Nebylo jediného vznešeného cedru, aby na něm nehnízdil
nějaký statný orel, jediné smuteční vrby, aby pod svým listovím neskrývala nějakou volavku,