Verne J - Cesta kolem světa za 80 dní - e-knihovnazdarma.cz

tomu, aby dorazila do přístavu před odjezdem parníku do Jokohamy.
Na palubě zavládly silné obavy. Chtěli stůj co stůj doplout včas. Všichni - bezpochyby až na
Philease Fogga - cítili, jak jim srdce buší rozčilením. Bylo nutné, aby si škuner udržoval průměrnou
rychlost devíti mil za hodinu, a přitom vítr neustále slábl. Byl to vítr nepravidelný, přicházející od
pobřeží v rozmarných poryvech. Po každé se přehnaly a sotva pominuly, zbrázděné moře se ihned
uklidnilo.
Přitom však loď byla tak lehká a její vysoko vytažené plachty z jemného tkaniva zachycovaly
bláznivé závany větru tak účinně a proud jim přispíval ku pomoci do té míry, že v šest hodin John
Bunsby počítal pouhých deset mil k ústí řeky Šanghaje. Město samo leží totiž nejméně dvanáct mil
nad ústím řeky.
V sedm hodin byli vzdáleni od Šanghaje ještě tři mne. Strašlivé zaklení se ozvalo z lodivodových
úst... Odměna dvou set liber byla zřejmě ta tam. Hleděl na pana Fogga. Mr. Fogg nebyl ani dost málo
vzrušen, a přece šlo v tu chvíli o celé jeho jmění...
V tu chvíli se také na mořském obzoru objevilo dlouhé černé vřeteno ověnčené chocholem
dýmu. Byl to americký parník, vyjíždějící ve stanovenou hodinu.
„Ten proklatec!“ vykřikl John Bunsby a zoufalým pohybem odstrčil kormidlo.
„Dejte mu znamení,“ řekl prostě Phileas Fogg.
Na přídi Tankadéry stálo malé bronzové dělo. Sloužilo k signalisování za mlhy.
Dělo bylo nabito prachem až po ústí hlavně, ale v okamžiku, kdy lodivod chtěl vložit na
jeho pánvičku žhavý uhlík, Mr. Fogg řekl:
„Vlajku, která znamená: Jsme v tísni.“
Vlajka byla vytažena do poloviny stožáru. Bylo to znamení nejvyšší tísně a dalo se čekat, že
jakmile ji americký parník spatří, změní na chvíli směr, aby škuneru pomohl.
„Palte!“ řekl Mr. Fogg.
A vzduchem zazněla rána z malého bronzového děla.
Kapitola dvacátá druhá
v níž se Proklouz přesvědčí, že i u protinožců je rozumné
mít nějaké peníze v kapse
Když Carnatic 7. listopadu v půl sedmé večer vyplul z Hongkongu, zamířil plnou parou k
japonským ostrovům. Vezl plný náklad zboží i cestujících. Dvě kajuty na zádi zůstaly neobsazeny.
Byly to kajuty reservované na účet pana Philease Fogga.
Nazítří ráno spatřili lidé na přídi, ne bez jistého překvapení, jakéhosi cestujícího se zrakem zpola
zakaleným, potácejícího se při chůzi a rozcuchaného, jak vyšel z přístřešku druhé třídy a vrávoravým
krokem si šel sednout na svazek ráhnoví.
Tento cestující nebyl nikdo jiný než Proklouz. Hle, co se přihodilo:
Za několik okamžiků po tom, co Fix opustil kuřárnu, zvedli dva číšníci Proklouze,
pohříženého v hluboký spánek, a uložili ho na lůžko vyhrazené kuřákům. Avšak Proklouz,
pronásledovaný utkvělou myšlenkou i ve svých strašidelných snech, za tři hodiny se probral a začal
přemáhat otupující účinky omamného jedu. Pomyšlení na nesplněnou povinnost ho vyburcovalo ze
stavu strnulosti. Vstal z lůžka opilců, a klopýtaje, opíraje se o zeď, padaje a zase vstávaje, ale
neustále a neodbytně hnán jakýmsi pudem, vyšel z kuřárny a volal jako ze sna: „Carnatic,
Carnatic!“
Parník tu stál a dýmal, připraven k odpluti. Proklouzovi stačilo učinit jen pár kroků. Vrhl se na
nástupní můstek, přelezl lodní zábradlí a v bezvědomí se skácel kupředu, právě v okamžiku, kdy
Carnatic uvolnil svá kotevní lana.
Několik plavčíků, lidí zvyklých na podobné výjevy, sneslo ubohého hocha do kajuty druhé třídy a
Proklouz se probudil až příštího dne ráno, sto padesát mil od břehů Číny.
Proto se tedy Proklouz objevil onoho rána na horní palubě Carnaticu a hltal plnými doušky svěží
mořský vánek. Čistý vzduch mu pomohl vystřízlivět. Začal sbírat své myšlenky a nedařilo se mu to