Verne J - Cesta kolem světa za 80 dní - e-knihovnazdarma.cz

na útraty toho člověka a živit se z jeho zásob to se mu zdálo trochu nepoctivé. Přesto jedl, sice jen
co by se za nehet vešlo, ale konec konců přece jen jedl.
Po jídle se však cítil povinen vzít pana Fogga stranou a říci mu: „Pane...“
Slovo „pane“ mu nechtělo z úst a měl se co držet, aby „pána“ nechytil za límec.
„Pane, byl jste velice laskav, když jste mi nabídl, abych se svezl vaší lodi. Ale i když mi mé
prostředky nedovolují, abych si počínal tak velkoryse jako vy, hodlám si zaplatit svůj podíl...“
„Nemluvme o tom, pane,“ odpověděl Mr. Fogg.
„Ale ano, trvám na...“
„Ne, pane,“ řekl znovu Fogg tónem nepřipouštějícím žádné námitky. „To se zahrne do celkových
výloh.“
Fix se uklonil, málem se při tom dusil vzteky, a pak si šel lehnout na příď škuneru. Toho dne
už nepromluvil ani slovo.
Loď zatím plula rychle dál. John Bunsby byl pln naděje. Několikrát řekl panu Foggovi, že dorazí do
Šanghaje včas, jak si přáli. Mr. Fogg mu na to odpovídal prostě, že s tím počítá. Celá posádka
malého škuneru pracovala se zápalem. Odměna ty dobré lidi lákala. Však také nebylo jediného lana,
které by nebylo náležitě utaženo, jediné plachty, která by nebyla řádně napjata, jediného obratu lodi,
který by bylo možno muži u kormidla zazlívat. Pečlivěji nebyla řízena žádná loď ani při regatě
Královského jachetního klubu.
Večer zjistil lodivod podle přístroje na měření rychlosti, že od vypluti z Hongkongu urazili dvě stě
dvacet mil, a Phileas Fogg mohl doufat, že při příjezdu do Jokohamy nebude muset do svého plánu
zapisovat žádné zpoždění. A tak se zdálo, že první vážná nepříjemnost, kterou zažil od svého
odjezdu z Londýna, mu nezpůsobí žádnou újmu.
V noci, již k ránu, vplula Tankadéra snadno do Futienské úžiny, dělící velký ostrov Formosu od
čínského pobřeží, a překročila obratník raka. Moře bylo v úžině dost neklidné, plné vírů, tvořených
protiproudy. Škuner se značně znavil. Vlny, jdoucí rychle za sebou, brzdily jeho chod. Bylo těžké
udržet se na horní palubě zpříma.
S ranním úsvitem vítr zesílil ještě víc. Na obloze se objevily známky blížící se vichřice.
Tlakoměr ostatně ohlašoval brzkou změnu v ovzduší, jeho denní výkyvy byly nepravidelné a rtuť v
něm rozmarně poskakovala.Bylo také vidět, jak se na jihovýchodě moře zvedá v dlouhých vlnách,
které „zaváněly bouří“. Den před tím zapadalo slunce do rudé mlhy uprostřed světélkujícího jiskření
oceánu.
Lodivod dlouho zkoumal zlověstnou oblohu a mumlal si skrze zuby těžko srozumitelná slova. V
jednu chvíli, kdy se octl nablízku svému cestujícímu, řekl potichu:
„Mohu Vašemu Blahorodí říci všechno?“
„Všechno,“ odpověděl Phileas Fogg.
„Dobrá, tak tedy můžeme čekat vichřici.“
„Přijde ze severu, nebo z jihu?“ zeptal se prostě Mr. Fogg.
„Z jihu. Podívejte se. To se chystá na tajfun.“
„Jižní tajfun, ten se mi hodí, protože nás požene správným směrem,“ odvětil Mr. Fogg.
„Díváte-li se na to takhle,“ odpověděl mu lodivod, „nemám už, co bych vám řekl.“
Předtuchy Johna Bunsbyho neklamaly. V méně pokročilé roční době byl by se tajfun
přehnal, jak to vyjádřil jistý slavný meteorolog, jako zářivý vodopád elektrických plamenů, ale v
období zimní rovnodennosti se bylo třeba obávat, že se rozpoutá se vší prudkostí.
Lodivod učinil předem bezpečnostní opatřeni. Dal svinout všechny plachty škuneru a snést
ráhna na horní palubu. Stožáry kosatek byly skloněny kupředu. Pomocné ráhnoví bylo sneseno a
uloženo uvnitř lodi. Všechny otvory byly pečlivě ucpány. Od té chvíle nemohla do lodní skořápky
vniknout ani kapka vody. Jediná plachta, bouřková plachta ze silného plátna, byla vytažena na místo
trojúhelníkové plachty tak, aby udržovala škuner zády k větru. A nyní se čekalo.
John Bunsby přemlouval cestující, aby sestoupili do kajuty, ale v úzkém prostoru, kde téměř nebyl
vzduch, a ještě k tomu při kymácení lodi a vzdouvajícím se moři nebylo by toto uvěznění nijak
příjemné. Ani Mr. Fogg, ani paní Auda, ba ani Fix nebyli ochotni opustit horní palubu.
K osmé hodině se snesl na palubu náraz deště a prudkého větru.