Verne J - Cesta kolem světa za 80 dní - e-knihovnazdarma.cz

„Nu tak, pane Fixi, rozhodl jste se jet s námi až do Ameriky?“ zeptal se ho Proklouz.
„Ano,“ procedil Fix skrze zuby.
„Tak vida!“ zvolal Proklouz a vybuchl v hlučný smích. „Věděl jsem, že nás nemůžete
opustit. Pojďte si zamluvit místo, pojďte!“
A oba vešli do kanceláře námořní dopravy a zajistili si kajuty pro čtyři osoby. Úředník je však
upozornil, že oprava Carnaticu je skončena a že parník proto vypluje ještě téhož dne v osm hodin
večer, a nikoliv až nazítří ráno, jak bylo oznámeno dříve.
„Výborně,“ řekl na to Proklouz, „to přijde mému pánu vhod. Upozorním ho na to.“
V tomto okamžiku dospěl Fix ke krajnímu rozhodnutí. Byl odhodlán povědět Proklouzovi všechno.
Byl to možná jediný prostředek. který mu zbyl, aby zdržel Philease Fogga několik dní v
Hongkongu.
Při odchodu z kanceláře navrhl Fix svému společníku, aby se šli občerstvit do některé hospůdky.
Proklouz měl dost času. Přijal Fixovo pozvání.
Nabízela se jim krčma na nábřeží. Vypadala slibně. Oba vešli dovnitř. Byla to prostorná, pěkně
vyzdobená síň a v jejím pozadí stálo polní lůžko, vystlané polštáři. Na tomto lůžku leželo vedle
sebe několik spáčů.
Asi třicet hostů sedělo ve velké místnosti u malých stolků z rákosového pletiva. Někteří
vyprazdňovali pinty anglického piva, „ale“ nebo „porteru“, jiní konvičky likérů, ginu nebo pálenky.
Většinou kouřili dlouhé dýmky z pálené hlíny, nacpané kuličkami opia smíšeného s výtažkem z
růží. Potom se čas od času vždy některý omámený kuřák svezl pod stůl, číšníci ho vzali za nohy a
za hlavu a uložili na polní lůžko vedle jednoho z kumpánů. Asi dvacet opilců tak leželo bok po
boku v posledním stupni otupělosti.
Fix s Proklouzem pochopili, že vešli do jedné z kuřáren, kam chodí otupělí, vyhublí, zhlouplí
ubožáci, jimž podnikavá Anglie prodává ročně za dvě stě šedesát milionů franků oné neblahé drogy,
která se nazývá opium. Jsou to žalostné miliony, vyzískané z nejosudnější lidské neřesti.
Čínská vláda se ovšem pokoušela čelit tomuto zlozvyku přísnými zákony, avšak marně. Ze
zámožné třídy, jíž bylo užívání opia výslovně vyhrazeno, sestoupil tento zvyk do nižších tříd a
pohromě se už nedalo zabránit. V Říši středu se opium kouří všude a vždycky. Muži i ženy se
oddávají této vášni, hodné politování, a jakmile si na vdechování opiového kouře zvyknou,
nemohou se už bez něho obejít, protože by dostali strašlivé žaludeční křeče. Silný kuřák může
vykouřit až osm dýmek za den, do pěti let však umírá.
Fix s Proklouzem tedy vešli za občerstvením do jedné z četných kuřáren, jimiž se to hemží i v
Hongkongu. Proklouz neměl peníze, rád však přijal společníkovu „zdvořilost“, ochoten oplatit mu
ji, až se naskytne příležitost.
Poručili si dvě láhve portského, jimž Francouz nezůstával nic dlužen, a zdrželivější Fix zatím
pozoroval co nejbedlivěji svého společníka. Hovořili o tom a o onom a hlavně o Fixově skvělém
nápadu podniknout plavbu přes oceán na Carnaticu. A kvůli tomuto parníku, jehož odjezd bylo
několik hodin uspíšen, zvedl se Proklouz, jakmile byly láhve prázdné, aby šel podat zprávu pánovi.
Fix ho zadržel.
„Na okamžik,“ řekl.
„Co chcete, pane Fixi?“
„Musím s vámi promluvit o jistých vážných věcech.“
„O vážných věcech!“ zvolal Proklouz a dopil pár kapek vína, které mu zbyly na dně sklenky.
„Dobrá, promluvíme si o nich zítra. Dnes nemám čas.“
„Počkejte,“ řekl Fix. „Jde o vašeho pána!“
, Při tomto slově se Proklouz pozorně zahleděl na svého společníka. Výraz Fixova obličeje mu
připadal podivný. Sedl si.
„Co mi tedy chcete říci?“ zeptal se.
Fix položil svému společníku ruku na rameno a zeptal se ho tlumeným hlasem:
„Uhodl jste, kdo jsem?“
„Toť se rozumí!“ odpověděl Proklouz s úsměvem.
„Tak se vám tedy ke všemu přiznám...“