Verne J - Cesta kolem světa za 80 dní - e-knihovnazdarma.cz

odplouvající do Hongkongu, aby tam zajistil pohodlné místo paní Audě, kterou nechtěl opustit,
dokud bude v zemi pro ni tak nebezpečné. V okamžiku, kdy se Mr. Fogg chystal vyjít z nádraží,
přistoupil k němu strážník a zeptal se:
„Pan Phileas Fogg?“
„To jsem já.“
„A tento člověk je váš sluha?“ ptal se dále strážník, ukazuje na Proklouze.
„Ano.“
„Račte jít oba se mnou.“
Mr. Fogg neučinil ani jediný pohyb, kterým by mohl dát najevo sebemenší překvapení. Strážník byl
představitel zákona a zákon je pro každého Angličana svatý. Proklouz se chtěl podle svého
francouzského zvyku dát do rozumování, strážník se ho však dotkl svou hůlkou a Phileas Fogg mu
pokynul, aby uposlechl.
„Může tato mladá dáma jít s námi?“ zeptal se Mr. Fogg. „Může,“ odpověděl strážník.
Strážník zavedl pana Fogga, paní Audu a Proklouze k jedné palkigari, čtyřkolovému vozu se čtyřmi
sedátky, taženému párem koní. Vůz se dal do pohybu. Po cestě, která trvala asi dvacet minut, nikdo
nepromluvil.
Vůz projížděl zprvu „černým městem“, úzkými uličkami mezi chatrčemi, v nichž se hemžilo pestré,
špinavé a otrhané obyvatelstvo, potom jel evropským městem, jemuž dodávaly veselého vzhledu
cihlové domy, zastíněným kokosovými palmami a ježícím se lodními stěžni, jímž už v této časné
ranní hodině projížděli elegantní jezdci na koních a nádherná spřežení.
Palkigari se zastavila před prostě vyhlížejícím obytným domem, který však, jak se zdálo, nebyl
určen k bydlení. Strážník poručil svým vězňům - opravdu si tento název zasloužili, - aby vystoupili,
pak je zavedl do místnosti se zamřížovanými okny a řekl jim:
„V půl deváté budete předvedeni před soudce Obadiu.“
Pak odešel, zamknuv dveře.
„Tak vida, jsme v pasti!“ zvolal Proklouz a sklesl na židli.
Paní Auda se ihned obrátila k panu Foggovi a řekla mu hlasem, jehož neklid se marně snažila
zastřít:
„Pane, musíte mě opustit. To kvůli mně vás pronásledují. Za to, že jste mě zachránil!“
Phileas Fogg odpověděl pouze, že to není možné. Být stíhán za to, co se zběhlo kolem satí! To je
nepřípustné! Jak by se mohli žalobci odvážit předstoupit před soud? Jde o nějaký přehmat. Mr.
Fogg ještě dodal, že v žádném případě mladou ženu neopustí a že ji doveze až do Hongkongu.
„Ale loď vyjíždí v poledne!“ poznamenal Proklouz.
„Před polednem budeme na palubě,“ odpověděl chladnokrevný gentleman prostě.
Prohlásil to tak rozhodným tónem, že se Proklouz nemohl ubránit, aby si v duchu neřekl:
„U sta hromů, to je pravda! Před polednem budeme na palubě!“
Vůbec ho to však neuklidnilo.
V půl deváté se dveře místnosti otevřely. Objevil se opět strážník a zavedl vězně do sousední síně.
Byla to soudní síň a dosti početné obecenstvo, složené z Evropanů i domorodců, obsadilo si v ní už
místa.
Mr. Fogg, paní Auda a Proklouz usedli na lavici proti křeslům, vyhrazeným soudci a písaři.
Takřka vzápětí vešel soudce Obadia, následován písařem. Byl to tlustý, kulatý človíček. Sňal
paruku visící na hřebíku a hbitě si ji nasadil na hlavu.
„První případ,“ řekl.
V tom si však sáhl na hlavu a vykřikl:
„Počkat! To přece není má paruka!“
„Vskutku, pane Obadio, to je moje,“ řekl písař.
„Milý pane Oysterpufe, jakpak má soudce vynášet správné rozsudky, když má na hlavě písařovu
paruku!“
A vyměnili si paruky. Za tohoto úvodu v Proklouzovi všechno vřelo netrpělivosti, neboť se mu
zdálo, že ručička na hranatém ciferníku obrovských hodin v soudní síni postupuje strašnou
rychlosti.