Verne J - Cesta kolem světa za 80 dní - e-knihovnazdarma.cz

Párs mu dal znamení, aby byl zticha.
Kolem sochy se zmítala, škubala a svíjela v křečích skupina starých fakírů, pomalovaných
žlutými pruhy a posetých řeznými ranami v podobě kříže, z nichž jim unikala krev po kapkách. Byli
to pošetilí fanatikové, kteří se podnes při velkých hindských slavnostech vrhají pod kola
Džagannáthova vozu.
Za nimi několik bráhmanů ve vší nádheře orientálních oděvů vleklo ženu, která se sotva držela na
nohou.
Žena byla mladá a bílá jako Evropanka. Hlavu, krk, ramena, uši, paže, ruce a kotníky měla ověšeny
šperky, náhrdelníky, náramky, sponami a prsteny. Šat, protkávaný zlatem a pokrytý lehkým
mušelínový!m přehozem, obepínal obrysy její postavy.
Za mladou ženou - jaký příkrý protiklad pro oko! - šli strážci, ozbrojení šavlemi bez pochev,
zastrčenými za pás, a dlouhými pistolemi, vykládanými stříbrem, a na nosítkách nesli mrtvolu.
Byla to mrtvola starce, oblečeného do honosného šatu rádži, tak jako za živa měl na hlavě
turban vyšívaný perlami, na sobě roucho utkané z hedvábí a ze zlata, kašmírový pás posázený
démanty a nádherné zbraně indických knížat.
Hudebníci a zadní voj fanatiků, v jejichž křiku chvílemi zanikal i ohlušující hřmot nástrojů,
uzavírali průvod.
Sir Francis Cromarty pozoroval celý ten obřad pohledem plným zvláštního smutku a pak se obrátil
k průvodci.
„Satí!“ řekl.
Párs kývnutím přisvědčil a položil si prst na ústa. Dlouhý průvod se zvolna pohyboval pod
korunami stromů a poslední jeho řady brzy zmizely v hloubi lesa.
Zpěv postupně zanikal. Ještě se ozvalo několik vzdálených výkřiků a konečně po všem tom
hluku zavládlo hluboké ticho.
Phileas Fogg zaslechl slovo pronesené sirem Francisem Cromartym, a sotva průvod zmizel,
zeptal se:
„Co je to sad?“
„Sad, pane Foggu,“ odpověděl brigádní generál, „je lidská oběť, ale oběť dobrovolná. Žena,
kterou jste před chvílí viděl, bude zítra v časných ranních hodinách upálena.“
„Ach, ti ničemové,“ vykřikl Proklouz, který nedovedl potlačit výbuch rozhořčení.
„A co ta mrtvola?“ otázal se Mr. Fogg.
„To je mrtvola knížete, jejího manžela,“ odpověděl průvodce, „nezávislého rádži z
Bundélkhandu.“
„Jakže,“ ozval se znovu Phileas Fogg, aniž jeho hlas prozradil sebemenší vzrušení, „takové
barbarské zvyky se ještě v Indii udržují a Angličané je nedokázali vymýtit?“
„Na většině území Indie,''' odpověděl sir Francis Cromarty, „se tyto oběti už nekonají, ale na divoké
končiny, a hlavně na oblast Bundélkhandu nemáme vůbec žádný vliv. Celý severní svah
Vindhijských hor je dějištěm neustálých vražd a loupeží.“
„Nešťastnice,“ řekl tiše Proklouz, „být upálena za živa!“
„Ano,“ promluvil znovu brigádní generál, „upálena. A kdyby se nedala upálit, nevěřili byste, do
jakých běd by ji příbuzní uvrhli. Oholili by jí vlasy, krmili by ji sotva hrstkou rýže denně, odevšad
by ji vyháněli, byla by považována za nečistého tvora a nakonec by zemřela někde v koutě jako
prašivý pes. Však také ty nešťastnice žene vstříc mukám vyhlídka na takový strašný život mnohem
víc než láska nebo náboženské zanícení. Někdy je však oběť přece jen opravdu dobrovolná, a má-li
se jí zabránit, je třeba energického zákroku vlády. Tak před několika lety, když jsem žil v Bombaji,
přišla jistá mladá vdova požádat guvernéra o svolení, aby se mohla dát upálit s mrtvolou svého
chotě. Guvernér odmítl, jak si můžete myslet. Vdova tedy odjela z města, uchýlila se k jednomu z
nezávislých rádžů a tam tuto oběť podstoupila.“
Průvodce za generálova vyprávění pokyvoval hlavou, a když skončilo, řekl:
„Oběť, která bude přinesena zítra za svítání, není dobrovolná.“
„Jak to víte?“
„Je to příběh, který zná v Bundélkhandu kdekdo,“ odpověděl průvodce.