Verne J - Cesta kolem světa za 80 dní - e-knihovnazdarma.cz

V osm hodin večer překročili cestovatelé hlavní hřbet Vindhijských hor a zastavili se na
úpatí severního svahu u rozbořeného bungalovu.
Vzdálenost, kterou urazili za tento den, činila zhruba dvacet pět mil, a právě tolik jim ještě zbývalo,
aby dostihli železniční stanice v Iláhábádu.
Noc byla chladná. Párs zažehl uvnitř bungalovu oheň ze suchých větví, jehož teplo si velice
pochvalovali. Večeře se skládala ze zásob nakoupených v Kholby. Cestovatelé jedli, jako jí
utrmácený a rozlámaný člověk. Rozhovor, začatý několika přerušovanými větami, brzy skončil
zvučným chrápáním. Průvodce bděl u Kijúniho, který usnul vstoje, opřen o kmen silného stromu.
V noci se nepřihodilo nic zvláštního. Tu a tam rušil ticho občasný řev gepardů a panterů, do něhož
se mísil řezavý chechtot opic. Masožravci se však spokojili jen řevem a neprojevili nijak své
nepřátelství vůči obyvatelům bungalovu. Sir Francis Crpmarty spal tvrdě jako statečný voják,
zmožený únavou. Proklouz si začal v neklidném spánku opakovat přemety z uplynulého dne. Co se
týče pana Fogga, odpočíval tak pokojně, jako by byl ve svém tichém domě na Saville Row.
V šest hodin ráno se vydali znovu na cestu. Průvodce doufal, že dorazí na stanici v Iláhábádu ještě
téhož dne večer. Mr. Fogg by tak ztratil jen část osmačtyřiceti hodin, ušetřených od začátku své
cesty.
Sestoupili z posledních svahů Vindhijských hor. Kijúni se zase rozběhl svým rychlým klusem. K
polednímu objel průvodce vesnici Kalendžer, ležící při Kani, jednom z vedlejších přítoků Gangy.
Vždycky se vyhýbal obydleným místům a cítil se bezpečnější v opuštěných pláních, kterými se
vyznačují první nížiny v povodí veletoku. Stanice v Iláhábádu byla necelých dvanáct mil na
severovýchod. Zastavili se pod skupinou banánovníků, jejichž plody, stejně výživné jako chléb a
„stejně šťavnaté jako smetana“, jak říkají cestovatelé, jim přišly nanejvýš vhod.
Ve dvě hodiny vjel průvodce pod koruny hustého lesa, jimž bylo třeba projet několik mil. Cestoval
raději takto, pod ochranou stromů. Zatím ještě nezažili žádné nemilé setkání a zdálo se, že cesta asi
skončí bez nehody, když tu se slon náhle zarazil a začal jevit jisté známky nepokoje.
Byly právě čtyři hodiny.
„Co se děje?“ zeptal se sir Francis Cromarty, zvednuv hlavu z hloubi svého sedátka.
„Nevím, pane generále,“ odpověděl Párs, naslouchaje zmatenému hluku, který se ozýval pod
hustým větvovím.
Za chvilku se dal hluk už lépe rozpoznat. Znělo to jako koncert lidských hlasů a kovových
nástrojů, zatím ještě hodně vzdálený. Proklouz měl oči na stopkách a bystřil sluch. Mr. Fogg čekal
trpělivě bez jediného slova.
Párs seskočil na zem, přivázal slona ke stromu a ponořil se do nejhustších křovin. Za několik
minut se vrátil a řekl:
„Průvod bráhmanů, který míří sem. Bude-li to možné, nedejme se spatřit.“
Průvodce odvázal slona, zavedl ho do houští a doporučil cestujícím, aby vůbec
nesestupovali na zem. Sám byl připraven rychle nasednout, kdyby bylo třeba dát se na útěk.
Domníval se však, že průvod věřících přejde, aniž je zpozoruje, neboť husté listí je krylo úplně.
Neladné zvuky hlasů a nástrojů se blížily. Jednotvárné zpěvy se mísily do zvuku bubnů a činelů.
Brzy se pod stromy objevilo čelo průvodu, asi na padesát kroků od místa, kde byl ukryt Mr. Fogg se
svými společníky. Skulinami ve větvích mohli snadno rozeznat podivné účastníky náboženského
obřadu.
V první řadě kráčeli kněží s vysokými čepicemi, odění v dlouhé zdobené řízy. Byli obklopeni muži,
ženami a dětmi, pějícími jakési pohřební žalmy, přerušované v pravidelných intervalech údery tamtamů
a činelů. Za nimi, na voze s velikými koly, jejichž paprsky a loukotě představovaly svíjející se
hady, objevila se příšerná socha, tažená dvěma páry zebu v bohatých čabrakách. Socha měla čtvero
paží, tělo tmavorudě zbarvené, vytřeštěné oči, vlasy v pletencích, vyplazený jazyk a rty zbarvené
henou a betelem. Kolem krku se jí vinul náhrdelník z lidských lebek, kolem boků pás z uťatých
rukou. Stála na trupu skoleného obra, jemuž chyběla hlava.
Sir Francis Cromarty tu sochu poznal.
„Bohyně Kálí,“ zašeptal, „bohyně lásky a smrti.“
„Smrti, to připouštím, ale lásky - to nikdy!“ řekl Proklouz. „Taková ohyzda!“