Verne J - Cesta kolem světa za 80 dní - e-knihovnazdarma.cz

zprostředkovatelé, nosiči, feláhové. Doba příjezdu se zřejmě blížila.
Bylo dost hezky, ale vzduch byl chladný, protože vál východní vítr.
Nad městem se rýsovalo několik minaretů v bledých paprscích slunce. K jihu se v délce dvou
kilometrů táhla přístavní hráz jako paže chránící suezskou rejdu. Po hladině Rudého moře plulo
několik rybářských bárek a lodí, obstarávajících pobřežní dopravu, z nichž některé nám ve svém
tvaru uchovaly elegantní vzor starověké galéry.
Fix kroužil uprostřed davu a zkoumal mimojdoucí rychlými pohledy, jak byl při svém povolání
zvyklý.
Bylo právě půl jedenácté.
„Ale vždyť ten parník nepřijede!“ zvolal, když zaslechl odbíjení přístavních hodin.
„Už nemůže být daleko,“ odpověděl konsul.
„Jak dlouho se zdrží v Suezu?“ otázal se Fix.
„Čtyři hodiny. Tolik, kolik potřebuje k naložení uhlí. Ze Suezu do Adenu, na druhý konec Rudého
moře, se počítá třináct set deset mil, a proto je třeba nabrat zásobu paliva.“
„A ze Suezu pluje loď rovnou do Bombaje?“ otázal se Fix. „Rovnou, bez jediné vykládky zboží po
cestě.“
„To znamená,“ řekl Fix, „že použil-li zloděj této cesty a této lodi, musí ve svém plánu počítat s tím,
že v Suezu vystoupí na břeh, aby se pak jinou cestou dostal do holandských nebo francouzských
držav v Asii. Musí přece vědět, že by v Indii, která je anglickým územím, nebyl v bezpečí.“
„Ovšem, pokud to není zvlášť silný člověk,“ odpověděl konsul. „Vždyť víte, že anglický zločinec je
v Londýně skryt vždycky lépe než v cizině.“
Po této úvaze, která začala agentovi vrtat hlavou, vrátil se konsul do své úřadovny, umístěné
nedaleko odtud. Policejní inspektor osaměl, zmítán nervosním neklidem, v poněkud zvláštní
předtuše, že zloděj, po němž pase, musí být na palubě Mongolie - vskutku, jestliže zlosyn opustil
Anglii s úmyslem dostat se do Nového světa, musel dát přednost cestě přes Indii, méně střežené
nebo méně střežitelné než cesta přes Atlantik.
Fix nebyl ponechán svým úvahám dlouho. Ostré hvizdy lodní píšťaly ohlásily příjezd parníku. Celá
tlupa nosičů a feláhů se vrhla k nábřeží ve zmatku, ohrožujícím poněkud údy a oděv ostatních. Asi
deset člunů odrazilo od břehu a vyplulo Mongolii vstříc.
Brzy bylo možno spatřit obrovskou skořápku Mongolie, plující mezi břehy průplavu, a odbíjelo
právě jedenáct hodin, když paroloď zakotvila v přístavní rejdě, zatím co pára z ní unikala s hlučným
sykotem výfukovým potrubím.
Na palubě bylo značné množství cestujících. Někteří zůstali na horní palubě a prohlíželi si malebné
panoráma města, většina jich však nastoupila do člunů, které přirazily k Mongolii.
Fix si svědomitě prohlížel všechny, kdo vkročili na pevninu.
V tom jeden z nich přistoupil k němu, když předtím rázně odbyl feláhy útočící naň
nabídkami služeb, a otázal se ho velmi zdvořile, zda by mu mohl ukázat kancelář anglického
konsulárního agenta. A zároveň cestující vytáhl pas, který si bezpochyby přál mít opatřen britským
vízem.
Fix, veden svým pudem, vzal pas a rychlým pohledem přelétl popis osoby, který v něm byl
uveden.
Málem by sebou byl bezděčně škubl. List se mu roztřásl v ruce. Popis osoby v cestovním pase se
shodoval s popisem, který Fix dostal od londýnského policejního ředitele.
„To není váš pas?“ zeptal se.
„Ne,“ odpověděl cestující, „to je pas mého pána.“
„A váš pán?“
„Zůstal na palubě.“
„Ale musí se přece dostavit do úřadovny konsulátu osobně, aby mohla být ověřena jeho totožnost,“
ozval se znovu agent.
„Jak?...“
„…a že, je to nutné.“
„Nezbytné.“