4 | 2005

Tentokráte nesedím ani u rybníka, ani ve vlaku, ale na smetišti
dějin . Smutný pohled . Přemýšlím, kdy přijede další náklaďák,
ale zatím nevidím ani obrysová světla . Myslel jsem si, že tu
po celkem velké a sympatické dodávce poslední světové války
skončí i další lidské výmysly způsobující strádání a utrpení živím
bytostem, ale jak vidím, byl jsem asi moc velký optimista .
Téma, které přináší poslední letošní Lomikámen, bude možná pro někoho
těžko stravitelné, i když na první pohled vypadá docela „chutně“ – jedná se
o téma „Člověk a zvíře .“
Psát o potřebě a významu ochrany zvířat by mohlo být, vzhledem k tomu,
že v současné době nejsem striktní vegetarián, klidně označeno za kázání
vody a pití vína . Takže bych měl možná raději mlčet a místo psaní úvodníku
jít dělat něco užitečnějšího . Ozvat by se mohli i ti, kteří, znají můj ne zrovna
vřelý vztah k pejskům, kdy v sobě jen ztěží nacházím toleranci k zuřivému
štěkotu sousedovic mopslíků u nás v paneláku či nejsem ani zcela odvázaný
při pohledu na trávník plný psích výkalů, lidově hoven, jen co sleze sníh .
Přesto si myslím, že mám zvířata rád a jsem zcela přesvědčen, že jim jako
lidé způsobujeme příliš mnoho zbytečného utrpení . Až si budete číst některé
články v tomto Lomikanemu, možná si řeknete: no to snad není možné, to
je hrozné, možná tomu nebudete chtít věřit . Bohužel, i to je realita, ve které
žijeme, i když o ní mnoho nevíme . Zejména velkochovy a následné transporty
s velkovýrobou masa, mléka a vajec můžeme směle označit jako novodobé
koncentrační tábory pro pod-lidské bytosti, tentokrát ne Židy, ale slepice,
krávy a prasata .
V novinách jste mohli sledovat v poslední době také snahu o získání automobilky
Hyundai pro to, aby svou investici v podobě nové továrny na své
Foto Jan Korytář
SEDÍM NA SME TIŠTI DĚ JIN
automobily umístila v ČR, přesněji řečeno v Nošovicích . Jako nejsem přítel
velkochovů, nejsem ani přítel velkotováren . Chápu, že někdo, možná že většina
lidí může zastávat názor, že to jinak nejde . Trh si to tak žádá . Mně však
vadí několik věcí: Vadí mi, že vláda na jedné straně jedná se zahraničním
investorem jako v rukavičkách, skoro až v předklonu a na straně druhé se
nebojí obořit na občany vlastního státu, kteří si dovolili nesouhlasit s tím, že
by měli majetek zděděný po předcích prodat proto, aby jedna velká nadnárodní
společnost mohla rozvíjet svou výrobu a své zisky . Vadí mi také, s jako
lehkostí někdo rozhodne o tom, že do malebné krajiny Podbeskydí zasadí
obrovskou továrnu tvořenou mnoha krychlemi a kvádry .
Prosperita každého státu se podle mého názoru odvíjí v první řadě od
toho, kolik má vzdělaných, sebevědomých a podnikavých občanů, ne montážních
hal . Jak tomu pomůže automobilka v Nošovicích, která má dát na nějaký
čas práci několika tisícovkám dělníků (proč má asi stát u hranic s Polskem
a Slovenskem?), to teda opravdu nevím .
Přesto, když občas přemýšlím nad velkochovy či velkotovárnami, nejsme
skeptik . Musí asi nejprve přijít pokus o nastolení Tisícileté říše a neskutečné
utrpení, aby mohl následně zavládnout alespoň v Evropě více než půlstoletí
trvající mír . Musely vzniknout velkochovy, aby vzniklo biozemědělství, které
není návratem do 19 . století, ale naopak cestou vpřed . Poukazování na negativní
dopady velkosnů a velkoprojektů, stejně jako současné rozvíjení životaschopných
alternativ je to, co mi pomáhá udržet si optimismus . Stejně jako
skončila ona velkoříše, stejně jako ve většině zemí skončilo otroctví, stejně
jako ženy dostaly ve většině zemí volební práva, stejně jednou skončí i velkochovy,
ty novodobé koncentráky pro bytosti, které považujeme za ne-lidské,
a proto si zatím nepřipouštíme, že by to byl problém, který se nás týká .
Jan Korytář
1