4 | 2005

LITERÁRNĚ-ZVÍŘECÍ OKÉNKO
ZPOVĚĎ KRÁVY
Jsem šílená . Kulhám . A slintám . Je třeba mě
spálit až na popel . Chápu to . Ovšem předtím prosím
vyzpovídat . . . Já kráva nechala jsem se domestikovat,
neboť jsem měla pocit, že s člověkem bude
nám navzájem dobře .
On také človíček měl ke mně ze začátku hezký
vztah . Říkal mi Stračeno, Malino nebo Lízo . . . Žili
jsme jaksi vedle sebe . Občas mě i pohladil po čumáku
. Ba mi někdy i poděkoval, když bylo hodně mléka .
Ovšem mělo mi to být podezřelé, když jedné kamarádce
začal říkat Poslušnica a vydojil ji až na mrť . . .
Měla jsem také, já kráva, znejistět, když mého
muže nechal se mnou jenom párkrát poskočit, pak
ho někam odvezl, kdoví co s ním kutil, a já pak marně
touhou bučela, když ten můj milovanej starej vůl
tahal a tahal a mě si ani nevšiml . Je pravda, že mi
to pán nahradil . Pozval jiného pána a ten do mě
strčil takovou trubku . Telata jsem potom porodila,
ale – ať si říká, kdo chce co chce, jako s bejkem to
s tím pánem nebylo . To ostatně vědí i lidské krávy,
třeba jedna královna odkudsi z Kréty – jmenovala
se Pasifaé – nedala pokoj, dokud pořádně nepoznala
bílého býka . Nejspíš proto se nám začal lidský
býk mstít . Že mě, krávu, to nenapadlo, když mi tu
historku pradědeček Apis vyprávěl . . .
Abych nezapomněla: pořád si stěžuju, že už
mi nikdo neříká jménem . Jedné z nás jo . . . Milka .
Jenomže ta je taková nějaká do fialova . Jestli to je
vůbec kráva . . . To bylo pořád: máš teplej chlív, vlaštovky
v něm lítají, podestláno máš, ve žlabu vrchovatě,
děvečka, než sedne k vemenu, ruce si umyje . . .
Já kráva jsem se ukonejšila a najednou koukám,
pod nohama železo, do huby mi cpou zamordovanou
kamarádku v prášku (prý to kritizoval i pan
prezident, ale co mi je to platný, prosím, copak na
něj někdo dá?), občas do mě někdo píchne vidlemi,
když včas neuhnu . Říká se mezi kravami, že ještě
horší je to, když nás odvážejí někam Daleko . To
prý si ve vagonech lámeme nohy a je žízeň, a tam,
kousek od toho Daleka, občas některé z nás i oko
vypíchnou, když je to napadne .
Já kráva, do čeho jsem to tenkrát s tím člověkem
lezla . To bylo pořád: "Malino a Stračeno a Lízo!"
a nakonec nám zapíchli do ucha číslo . I když pořád
lepší, než když kolegyním prý kdesi vypalovali znamení
do boku . . . Ještě toho jsem se, já kráva, měla
dožít! Jenomže už se moc nedožiju . Jsem šílená .
Kulhám . A slintám . Mezi lidi prý kdysi přicházely
taky takové mory . Nikdo nevěděl odkud a všichni
říkali, že je to za hříchy . U nás krav je to asi za
blbost . Protože, upřímně řečeno, jsme nikdy moc
nehřešily . To možná naši chlapi – když nabrali na
rohy nějakého torera předtím, než je ubodali . . . Ale
je to hřích?
Takže nevím, proč na nás ten trest přišel . . . Asi
fakt za tu blbost . Vždyť já ještě teď, když mě čeká
cesta do Daleka skrze oheň, dívám se na člověka
okem buličím a strašně si přeju, aby mi řekl: "Malino,
sbohem!" Já kráva . . .
Vladimír Kučera
NEMOHU MLČET
Ahoj . Jsem Tára, malý kníráček, a jak tady
píšete o těch týraných zvířátkách, tak mám
pro vás taky malý příspěveček s alarmujícími
podněty:
1) Určitě se mnou bude každý souhlasit,
že pejskové by měli chodit se svým
páníčkem do práce, aby nemuseli být
sami doma a tam z čirého zoufalství
muset okousávat zařízení bytu,
případně se potupně probírat zbytky
v odpadkovém koši, nebo být odsouzení
bavit se s pokojovými kytičkami, které
nic nevydrží a pak když přijde panička
domů, tak už povídá jenom ona, ale
dost nahlas (když vyji já, je to špatně!) .
2) Jak by vám bylo, kdybyste na Štědrý
večer dostali kuřecí řízeček, už byste
si na to zvykli, těšili byste se na
další večeři, a ejhle – oni vám zase
naservírují ty odporně zdravé granule!
3) Někdy musím svou nedůvtipnou
rodinu až 10 minut pobízet, aby si se
mnou laskavě hráli, než jim to dojde .
Jako bych neměla své práce dost .
4) Ten nejzávažnější fakt na konec: Oni
si myslí, že mě mohou cvičit, a také
se o to občas pokoušejí! Takového
pokoření, kterého se mi dostává
na cvičáku před ostatními psy, to
bych snad nepřála ani vám .
Já vím, že pod pojmem týrání zvířat se spíše
rozumí kruté zacházení se zvířaty, ať už pod
rouškou každodenní rutiny na jatkách, nebo
počínání „vědců“ bez schopnosti soucítění
s živou bytostí, dělajících pokusy pro pokusy .
Také s určitými výhradami musím říct že
moje panička ještě tak úplně do této kategorie
nespadá, ale preventivně musím upozornit na
první náznaky necitlivosti, které u ní pozoruji,
dříve než se i u ní tyto zdánlivě nevinné a veřejným
míněním tolerované postoje rozvinou
a ona bude figurovat v kauze typu „nechala
svého pejska zavřeného v autě, až ho trefil
šlak“, ale to už bude pozdě . Buďme vnímavější
vůči signálům ze svého okolí, a zastaňme se
těch, kteří to nemohou říct! Haf!
K U L T U R A
Tára Dostálovic
LIŠKA BYSTROUŠKA
O slepici nelze říci, že je tvorem zvlášť chytrostí
obdařeným . Duch svatý, osvěcuje svět,
vydal se ze všech svých darů patrně hned u člověka
a nechal ostatní tvorstvo v temnotách .
Než tak hloupé slípky přece jen nebyly,
aby lezly Bystroušce až pod nos . I postavila
se Bystrouška na střeše boudy a začala řečnit .
Mluvila o útiscích, o vykořisťování porobených
a nakonec přislibovala slípkám, že vyženou člověka
z myslivny a vyvlastní ji pro sebe…
„A kdo nás bude krmit?“ zakokrhal rozhořčeně
kohout . „Ty snad?“
„Pojď sem, já ti to pošeptám, aby nás člověk
neslyšel .“
„Pravda, líbíš se mi,“ zlobil se kohout, „nejdřív
plna hrdinství a hned z toho se bojíš pípnout
.“
„Hleďte, slípky, takového máte vůdce!“ spustila
Bystrouška . „Ohavný sobec, myslí jen pro
sebe . Odstraňte samozvance, stvořte si novou
společnost, kde se budete rovným dílem rozdíleti
o radost a štěstí .“
„Bez kohóta?“ zvídala stará slípka .
„K čemu potřebujete kohouta?“ odvětila
Bystrouška s výsměchem . „Nejlepší zrnko
sezobe sám .“
„Tak tě klofnu!“ rozhorlil se kohout . „Slibuje
odstranit člověka, aby nás sama sežrala, tlama
hladová .“
„Než bych se dívala na vaši zaostalost, raději
se zaživa pohřbím,“ řekla liška a jala se hrabati
skutečně před boudou jámu jako hrob…
Důl se hloubil a konečně Bystrouška v něm
zmizela i s ohonem .
Ve slípkách ozvala se stará zvědavost .
Obcházely, otáčely se kol jámy, ale žádná
neměla dosti odvahy nahlédnouti do ní . Posléze
vrhly se na kohouta, nadaly mu zbabělců
a naléhaly, aby se podíval, je-li už liška mrtva .
A kohout načepejřil ocas, natáhl krk a chlubně
zazpíval, aby ukázal slípkám, že je rytířem
bez bázně a hany . Netušil, že je to jeho píseň
labutí . Vznesl se honosným obloukem a spustil
se na okraj domnělého Bystrouščina hrobu .
Liška ležela v jámě bez hnutí . Kohout podrbal
se zobákem rozpačitě pod křídlem a už chtěl
říci svým soudružkám, že je po lišce .
Tu zatmělo se mu v očích, zatmělo se před
ním a nad ním a jako ta jáma rozevřela se liščí
tlama…
Od té doby hejno slepičí řídlo nezadržitelně .
Bystrouška tloustla a líbilo se jí na řetěze víc
než na svobodě . Ničeho se nelekala a ničeho
se neobávala tolik jako onoho okamžiku, kdy
zhltne slípku poslední…
Rudolf Těsnohlídek