Vzestup a pád moderního ateismu - eReading

Motto: 

„Jsem takový ateista, až se bojím, aby mì Bùh nepotrestal.“ 

Jára Cimrman 

„Ateismus je skvìlá vìc, protože nám dal vìtší svobodu. 

Asi mùj první pocit svobody, když jsem byl dítì, byl: 

pokud nepùjdu do kostela, mohu tahat koèku za ocas.“ 

Juraj Jakubisko, režisér

PhDr. Jan Jandourek, Ph.D. 

VZESTUP A PÁD MODERNÍHO ATEISMU 

Vydala Grada Publishing, a.s. 

U Prùhonu 22, 170 00 Praha 7 

tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 

www.grada.cz 

jako svou 4081. publikaci 

Odpovìdná redaktorka Bc. Maria Arnautovová 

Sazba a zlom Milan Vokál 

Návrh a realizace obálky Antonín Plicka 

Poèet stran 112 

Vydání 1., 2010 

Vytiskly Tiskárny Havlíèkùv Brod, a. s. 

Husova ulice 1881, Havlíèkùv Brod 

© Grada Publishing, a.s., 2010 

ISBN 978-80-247-2981-7

Obsah 

1. Boží procenta ..........................................7 

2. Malá filozofická rozcvièka ...............................12 

3. Již staøí Indové… .......................................20 

4. Již staøí Øekové a Øímané… ..............................21 

5. Støedovìk – víra, nevíra a rozum ..........................26 

6. Ateismus osvíceného svìta ..............................32 

7. Tøi velcí muži ateistické myšlenky .........................38 

Kritika Feuerbachovy kritiky náboženství ....................42 

Karel Marx ............................................44 

Exkurs: Herbert Spencer ..............................49 

Sigmund Freud ........................................51 

8. Existencialistický ateismus ..............................57 

9. Státní ateismus ........................................60 

Albánie ...............................................63 

Sovìtský svaz ..........................................64 

Èínská lidová republika ..................................72 

Èeskoslovensko ........................................73 

10. Náboženský fundamentalismus ...........................85 

Fundamentalismus v USA ................................86 

Izrael ................................................87 

Aškenázská ultraortodoxie ............................88 

Sefardi a Šas .......................................89 

5

6 VZESTUP A PÁD MODERNÍHO ATEISMU 

Islámský fundamentalismus ..............................89 

Buddhismus ...........................................94 

11. Budoucnost náboženství ................................96 

Použitá literatura .....................................103

1. Boží procenta 

BOŽÍ PROCENTA 7 

Starý zákon to v žalmu 53 vidí jednoznaènì: „Bloud si v srdci øíká: Bùh 

tu není.“ Stejnì jednoznaènì to vidí jistý ruský intelektuál a profesionální 

revolucionáø. Vladimír Iljiè Uljanov zvaný Lenin (1870–1924) totiž ve svém 

díle Socialismus a náboženství píše: „Náboženství je jedna z forem duchovního 

útlaku, který všude doléhá na masu, která je pøetížena neustálou 

prací pro druhé a bídou a osamoceností. Bezmoc vykoøisťovaných tøíd v jejich 

boji proti vykoøisťovatelùm dává nevyhnutelnì vzniknout víøe v lepší 

život po smrti, tak jako bezmocnost divocha v jeho boji s pøírodou dává 

vzniknout víøe v bohy, ïábly, zázraky a podobnì (…) Náboženství je opium 

pro lid. Náboženství je druhem duchovního chlastu, ve kterém otroci kapitálu 

utápí svùj lidský obraz, jejich požadavek na život více èi ménì dùstojný 

èlovìka.“ (Lenin 1965: 83) 

Tyto dva výroky nás staví pøed jednoznaènou volbu. Podle bible jsme 

blázni, když budeme Boha popírat. Podle Lenina jsme otroci utápìjící se 

v chlastu, když v nìj vìøit budeme. 

Jedna vìc je jistá. Zatímco po tisíciletí lidských dìjin, kam sahá naše 

schopnost rekonstruovat lidské myšlení z rùzných artefaktù a pozdìji 

z písemných záznamù, je všude pøítomna nìjaká forma náboženství, od 

poèátku novovìku se objevuje radikální popírání Boží existence. Nejdøíve 

ve filozofických kruzích, pozdìji se však – øeknìme od poloviny 19. století – 

stává masovým jevem a tak je tomu dodnes. 

Ameriètí sociologové náboženství Rodney Stark a William Sims Bainbridge 

popisují, kam jsme na konci 20. století došli: „Pøinejmenším od 

osvícenství vìtšina západních intelektuálù pøedvídala smrt náboženství 

stejnì dychtivì jako starý Izrael pøíchod mesiáše. Sociální vìdci zvláštì excelovali 

v prorokování nastávajícího triumfu rozumu nad ‚povìrou‘. Proslulé 

postavy sociologie, antropologie a psychologie vyjadøovaly jednohlasnì 

dùvìru, že jejich dìti a zcela jistì jejich vnuci budou žít tak dlouho, až uvidí 

úsvit nové éry, ve které, abychom parafrázovali Freuda, budou pøekonány 

infantilní náboženské iluze. Jenomže míjela jedna generace za druhou 

a náboženství tu bylo poøád. Tøetina Amerièanù tvrdí, že jsou ‚znovuzrození‘ 

køesťané a 90 % se pravidelnì modlí. Za celostátní stávky v Polsku dìlníci


nevytáhli rudý prapor, ale modré korouhve Naší Paní. Sovìtský tisk hnìvivì 

pøipouští 1 , že 70 let intenzivní ateistické výchovy a tvrdé represe proti 

náboženství jsou jasným selháním. Vìtšina intelektuálù nicménì vìøí 

tomu, že náboženství žije v propùjèeném èase a každý náznak slabosti 

ve velkých náboženských organizacích je diagnostikován jako terminální. 

Všechny ostatní údaje, ať už jde o obnovu tradièních náboženství nebo 

svižný rùst nových náboženství, jsou pomíjeny jako povrchní. Módní mínìní 

tvrdí, že trend smìøující k sekularismu je rychlý a nevyhnutelný.“ (Stark, 

Bainbridge 1985: 1) 

Jenomže vize svìta bez náboženství je spíše jen iluze a (ne)zbožné pøání. 

Sekularizace je podle citovaných autorù proces, který probíhá ve všech 

„náboženských ekonomikách“. Vypadá to však tak, že zatímco v jedné èásti 

spoleènosti zesiluje sekularizace, náboženství zase roste v èásti jiné. Sekularizace 

vyvolává dva další procesy, totiž revival a náboženskou inovaci. 

Revival znamená odvrácení se od zesvìtštìní k mimosvìtskému náboženství 

a náboženská inovace vznik nových náboženských tradic. Jde 

tedy jednak o rùzné více èi ménì fundamentalistické „návraty ke koøenùm“, 

nebo o vznik nových církví, hnutí a skupin. To vše se v rùzných vlnách stále 

opakuje. 

V roce 1999 uskuteènil Sociologický ústav výzkum o náboženství u nás. 

Zajímavé je, kolik lidí se vzdor formální náboženské pøíslušnosti ve skuteènosti 

hlásí ke køesťanským hodnotám. Socioložka Dana Hamplová o tom 

píše: „Køesťanství se v šetøení v Èeské republice projevilo spíše jako menšinová 

duchovní orientace. Sumace kladných odpovìdí na otázky, které 

charakterizovaly køesťanský faktor, naznaèuje, že jednoznaènì se ke køesťanství 

hlásila pøibližnì desetina respondentù (10,8 %), urèitou podporu 

mu vyjádøilo dalších 17,3 %. Okultismus jednoznaènì podpoøil pøibližnì 

stejný podíl respondentù jako køesťanství (9,5 %), ale existenci okultních 

jevù pøipouštìlo celých 42,6 % respondentù.“ (Hamplová 2000: 434) 

Je zjevné, že data z prùzkumu o náboženství skrývají rùzná tajemství. 

Lidé se tøeba hlásí k nìjaké církvi, ale nesdílejí ani její víru, ani se neúèastní 

jejích bohoslužeb. Na poèátku 21. století také více než 40 % obyvatel vìøí 

v okultní jevy. 

Sèítání lidu, které probìhlo v roce 2001 a týkalo se celé populace, potvrdilo 

nenáboženskost naší zemì. Obèané byli tázáni na náboženské vyznání 

– to je sice nìco jiného, než náboženská víra, ale je to pomocný údaj. 

1 Autoøi svùj text psali v polovinì 80. let. (pozn. aut.)

V Èesku bylo v roce 2001 59 % obyvatel bez vyznání, 32,2 % obyvatel se 

hlásilo k nìjaké konkrétní církvi a 8,8 % lidí své vyznání neuvedlo. 

Následující tabulka ukazuje, jak se lidé k náboženskému vyznání hlásí 

podle vzdìlání: 

vzdìlání procent vìøících z celkového poètu 

vysokoškolské 7,3 % 

støedoškolské úplné 23,8 % 

støedoškolské bez maturity 38,5 % 

základní 29,3 % 


Je zøejmé, že s jistým zjednodušením mùžeme øíci, že èím vyšší vzdìlání, 

tím menší sklon k náboženství. 

Tato domácí zjištìní potvrzují i evropská zkoumání. Žijeme v zemi, která 

je ve srovnání s jinými místy planety i Evropy velmi ateistická. Podle prùzkumu 

Evropské komise Eurobarometr z roku 2005 tvrdí 19 % obyvatel 

Èeska, že vìøí v Boha; 50 % øíká, že vìøí v existenci nìjakého ducha nebo životní 

síly a 30 % nevìøí v nic z toho. Zkoumán byl soubor 1 037 lidí. Bezbožnìjší 

je za námi v Evropì už jen Estonsko, kde v Boha vìøí 16 % lidí, v nìjakou 

duchovní sílu 54 % a v nic z toho 26 %. Jen pro zajímavost ještì 

evropský prùmìr: Evropané vìøí v Boha z 52 %, v duchovní sílu z 27 % 

a v nic z toho 18 %. Zdaleka nejzbožnìjší je Malta, kde v Boha vìøí 95 % obyvatel, 

a pak Kyperská republika, kde je to 90 %. (Eurobarometr 2005) 

Lze øíci, že podle mnoha nezávislých prùzkumù a konec koncù i podle 

toho, co lze vidìt kolem sebe pouhým okem, a na základì vlastní zkušenosti, 

je naše zemì pomìrnì zesvìtštìlá. Patøí ve svìtì k menšinì silnì sekularizovaných 

zemí. Když se podíváme tøeba na to, jak vypadá religiozita v jedné 

z nejrozvinutìjších zemí svìta, v USA, dostaneme zcela jiný obraz. Spojené 

státy nejsou konfesní zemí a náboženství je od státu pøísnì oddìleno. Když 

byla za prezidenta Ronalda Reagana zavádìna modlitba ve školách, vzbudilo 

to silnou kontroverzi. Èlánek 6 Ústavy Spojených státù øíká, že nikdy 

nesmí být vyžadován náboženský test jako kvalifikace pro jakýkoli úøad 

v USA. 

To, že je oddìlení církve od státu pevnì zakotveno v ústavì, ještì neznamená, 

že politický život v zemi nemá náboženskou dimenzi. Robert N. 

Bellah používá termín civil religion, který oznaèuje zvláštní formu vztahu 

mezi náboženstvím a politikou v Americe. V roce 1967 rozebíral inaugu-


raèní øeè prezidenta Johna F. Kennedyho, ve které prezident použil slovo 

Bùh. Kennedy tehdy, 20. ledna 1961, øekl: „Neslavíme dnes vítìzství strany, 

ale oslavujeme svobodu – která symbolizuje konec stejnì jako zaèátek 

– a která znamená obnovu stejnì jako zmìnu. Proto jsem pronesl pøed 

vámi a všemohoucím Bohem tutéž slavnostní pøísahu, kterou stanovili 

naši pøedci skoro pøed jedním a tøi ètvrtì stoletím. 

Dnešní svìt je velmi odlišný, protože èlovìk má ve svých smrtelných rukou 

moc znièit všechny formy lidské bídy a všechny formy lidského života. 

A pøesto ta samá revoluèní víra, za kterou bojovali naši pøedkové, je stále 

ještì po celém svìtì spornou záležitostí – víra v to, že práva èlovìka nepocházejí 

ze šlechetnosti státu, ale z Boží ruky.“ Kennedy uzavírá s tím, že 

„boží dílo na zemi musí být naším vlastním“. 

Bellah se ptá, jak je možné užívat takto slovo Bùh, když Spojené státy 

mají oddìlení církve od státu? Èím je to ospravedlnìno? Podle Bellaha taková 

odluka ještì neznamená, že politika pøišla o svou náboženskou dimenzi. 

Vzhledem k vysoké religiozitì v USA by to zøejmì ani nebylo možné, 

protože nelze dìlat politiku a oslovovat obèany bez toho, že by se politik 

obèas odvolal na obecnì sdílené hodnoty. Ostatnì není zcela jasné, co 

vlastnì politik míní, když mluví o Bohu. Jakého má vlastnì na mysli? 

„Je možné namítnout, že zpùsob, jakým Kennedy hovoøí, odkrývá ono 

vskutku zakrnìlé postavení dnešního náboženství. Neodkazuje na žádné 

konkrétní náboženství. Neodkazuje na Ježíše Krista nebo Mojžíše nebo 

køesťanskou církev; jistì nehovoøí ani o katolické církvi. Ve skuteènosti 

jeho jediný odkaz smìøuje k Bohu, což je slovo, které skoro každý Amerièan 

mùže pøijmout, ale které znamená tak mnoho vìcí pro tak mnoho lidí, 

že je to témìø mrtvý znak. Není právì tohle jen další známka toho, že 

v Americe je prostì náboženství považováno za dobrou vìc, ale že se lidé 

tak málo starají o to, že celkem ztratilo jakýkoli obsah? Neøekl údajnì 

Dwight Eisenhower, že ,naše vláda nedává smysl, pokud není založena na 

hluboce prožívaném náboženství – a nestarám se o to, co to je‘? Není to 

úplné popøení všeho skuteèného náboženství?“ (Bellah 1967: 1–21) 

Podle Bellaha více porozumíme Kennedyho øeèi, když si uvìdomíme, že 

prezident mluvil v tradici takzvané civil religion, což je pojem, který se objevuje 

už u J. J. Rousseaua. Ve své knize Spoleèenská smlouva jmenuje jednoduchá 

dogmata obèanského náboženství: existence Boha, od kterého 

pochází život, odmìna ctnosti a potrestání neøesti, vylouèení náboženské 

netolerance. Všechna ostatní náboženská mínìní jsou mimo pravomoc 

státu a jsou svobodnou záležitostí obèanù. I kdyby Amerièané nenavazovali


vìdomì na Rousseaua, bylo by americké civil religion odrazem ducha 

doby. 

Pojem civil religion, obèanské náboženství, nás nesmí mást v tom 

smyslu, že by celá Amerika byla jakousi zemí neurèité deistické víry bez obsahu. 

Amerièané mají docela jasná náboženská vyznání. Když si turista 

otevøe slavnou pøíruèku Lonely Planet, najde tam o USA údaj z roku 2000, 

že 54 % obyvatel jsou protestanti, 24 % katolíci, 2,2 % židù a6%sehlásí 

k nìjakému jinému náboženství, vìtšinou se jedná o muslimy, buddhisty 

a hinduisty. Pouze 14 % obyvatel se nehlásí k žádnému náboženství. (Lonely 

Planet 2004: 59) Národ, který poslal èlovìka na Mìsíc, patøí zároveò k tìm 

nejreligióznìjším v západním svìtì, a to nejen pokud jde o obecnì sdílená 

pøesvìdèení o jakési bytosti nad námi, ale jsou vymezeni i konfesnì. Civil 

religion není náhražkou køesťanství, ale spíše souborem sdílených hodnot 

a symbolù. Podíváme-li se na naši zemi, musíme konstatovat, že takto silné 

civil religion u nás nemáme. Možná proto, že nemáme témìø žádné „religion“. 

Když èteme èísla o religiozitì, musíme za nimi hledat obsah. Co vùbec 

znamenají slova jako náboženství, Bùh, ateismus? Jak jsme vidìli, není to 

tak jednoduché, jak se na první pohled zdá. Než si budeme všímat toho, 

jak se ve svìtì objevil ateismus a jak na mnoha místech zase upadá, musíme 

vìdìt, o èem je vlastnì øeè. Proto je pøedem vhodná malá filozofická 

a terminologická rozcvièka.


2. Malá filozofická rozcvièka 

Co se vlastnì pojmem ateismus myslí? Vìtšinou odmítnutí existence 

Boha, popøípadì nìjakých duchovních bytostí, jako jsou bohové, bohynì, 

andìlé, ïábel, duchové a podobnì. 

Je protikladem slova teismus, které oznaèuje pøesvìdèení, že existuje 

cosi božského, co se projevuje v našem svìtì. Je také nìèím jiným, než 

agnosticismus, který otázku boží existence neøeší, ale považuje ji za neøešitelnou. 

Agnostici soudí, že o nejzazších skuteènostech prostì nic nevíme 

a nikdy se ani nedozvíme. 

Podle marxistického filozofického slovníku z 80. let je ateismus „bytostný 

rys urèité tøídy svìtových názorù, které vykládají svìt z nìho samého, 

a proto vìdomì odmítají jakýkoli zpùsob pøedstavy boha, což zahrnuje odmítnutí 

všech obsahù víry urèitého, pøíp. každého náboženství“. (Filozofický 

slovník 1985: 68) 

Praktisches Lexikon der Spiritualität, jehož vydavatelem byl benediktýnský 

opat Christian Schütz, nezaèíná heslo Ateismus (Praktisches Lexikon 

der Spiritualität 1988: 74–75) definicí, ale poznámkou, že tento pojem 

je již starý a kdysi ho používali stoupenci rùzných náboženství proti 

sobì navzájem. Novovìký ateismus je charakteristický použitím racionální 

argumentace pøi popírání Boha èi jakéhokoli transcendentálního bytí. Pøitom 

každá z forem tohoto ateismu se pokouší náboženskou víru odhalit 

jako sekundární lidskou potøebu nebo sekundární lidské vìdomí, a objevuje 

se a rozšiøuje proto, že èlovìk své skuteèné primární potøeby neodhalil. 

Tyto primární potøeby mohou být pouze vnitrosvìtské povahy. Autor hesla 

(Karl-Heinz Weger) pøipomíná, že ani víra v Boha nevede k jednomu náboženství, 

takže ani všechny rùzné ateismy se nedají pøevést na jednoho jediného 

spoleèného jmenovatele. Záleží totiž na tom, co považuje ten èi onen 

myšlenkový smìr za „vlastní“ pøíèinu náboženství. Mùže to být „osamostatnìná“ 

projekce nekoneèného vìdomí lidského rodu (Feuerbach), socioekonomické 

podmínky proletariátu (Marx), strach pøed vlastní mocí 

(Nietzsche), infantilní, a proto neurotické potlaèení dospìlého èlovìka do 

dìtského svìta pøání (Freud) a tak podobnì.

MALÁ FILOZOFICKÁ ROZCVIÈKA 13 

V každém pøípadì vidíme, že pøes všechny rozdíly je základem ateismu 

rùznì motivované a rùznì zdùvodnìné popírání Boha a náboženství. V zemích 

Západu je tedy ateistou èlovìk, který popírá existenci Boha v tom pojetí, 

jak ho zastávají a v nìj vìøí velká náboženství – judaismus, køesťanství, 

islám. Postavení Boha v tìchto vírách je zcela suverénní, proto i jeho popøení 

– ateismus – je velmi radikální. Tøi velká monoteistická náboženství 

vìøí, že Bùh stvoøil svìt z nièeho a je naprostým vládcem všeho. To se týká 

i èlovìka. Nejenže èlovìk je také božím stvoøením a na Bohu závislý, je také 

bytostí høíšnou a musí se ze svých èinù pøed Bohem zodpovídat. 

Jako Evropané nesmíme zapomenout, že na svìtì nejsou jen ta náboženství, 

která známe (a popíráme) u nás doma. Ateismus popírá i velké duchovní 

systémy Asie a náboženství Afriky, odmítá náboženství nejen souèasná, 

ale náboženství minulosti. Považuje napøíklad za neexistující i staré 

pohanské bohy. 

Jenomže staèí jen samotné popírání nìèeho ke vzniku „-ismu“? Vìøící si 

èasto dìlají legraci z toho, že ateisté pouze nìco popírají, ale nejsou pøitom 

schopni žádné pozitivní výpovìdi. Vìdí pøesnì jen to, èemu nevìøí. 

Aby to bylo ještì trochu komplikovanìjší, existují teologové, kteøí sami 

sebe nepovažují za stoupence teismu. Teismus je názor, že všechno, co 

mùžeme pozorovat, je závislé na jednom nejvyšším bytí. Od tohoto nejvyššího 

bytí jsou však všechny tyto pozorovatelné jevy odlišné. (Panteismus 

Boha se svìtem ztotožòuje.) Toto bytí bývá nazýváno Bohem. Právì pro 

tento filozofický pøístup mají s teismem problém nìkteøí teologové, kterým 

pøipadá tento pohled na Boha pøíliš racionalistický a nezdá se jim, že 

by bylo správné Boha oznaèovat za jakési bytí. 

Napøíklad protestantský teolog Paul Tillich (1886–1965) považuje teistického 

Boha za jakousi modlu. Nechce považovat Boha za nìjaké jsoucno, 

byť by to bylo nejvyšší jsoucno, nebo za nekoneèné jsoucno mezi koneènými 

jsoucny. Bùh je pro nìj základ všeho bytí a významu. 

Odmítá teismus, ale drží se dále víry v Boha. Pro bìžného vìøícího by taková 

intelektuální konstrukce byla nejspíš trochu matoucí, ale není tak absurdní, 

jak se nìkomu na první pohled mùže zdát. 

Mnoho teologù (tøeba dánský filozof Søren Kierkegaard, 1813–1855) 

také nepovažuje za možné – nebo pøinejmenším ne za prospìšné – Boží 

existenci nìjak dokazovat. Znamenalo by to podle nich ohrožení víry. Kdyby 

byla Boží existence jasnì dokázána, kam by se podìla pokora víry? Kde by 

byl risk spolehnutí se na víru? Pravá víra pøece vyžaduje Boha, který je 

skrytý. Jeho existence musí být pøijímána pouze vírou.


Je tøeba si také všimnout toho, že ne každý, kdo Boha nìjakým zpùsobem 

popírá, nutnì popírá jeho existenci. Je totiž mnoho zpùsobù, jak 

Boha popøít, pøedevším se to týká jednání. To je takzvaný praktický ateismus. 

Je to podobné, jako když existuje panovník, který vydává nìjaké pokyny, 

které poddaní ignorují. Panovníkova existence popøena není, ale pokud 

jde o životní praxi, je takový vladaø pro poddané spíše vzduch. Nìkdy se takovému 

postoji øíká „praktický ateismus“, což není úplnì pøesné. Tito lidé 

nejsou ateisté, nejsou ani agnostici. Agnostik soudí, že neví a ani vìdìt nemùže. 

V tomto pøípadì však vìøící je vìøícím, ale nevyvozuje ze své víry 

žádnou znatelnou praxi. 

V každém pøípadì se zdá, že definice ateismu jako popírání Boha je pøíliš 

široká. 

Nìkteøí vìøící dokonce klidnì pøipustí, že Boží existence je spíše nepravdìpodobná 

než pravdìpodobná (tøeba francouzský matematik, filozof 

a pøírodovìdec Blaise Pascal, 1623–1662 ), ale považují víru za nezbytnou 

pro udržení smyslu lidského života. Pascalova sázka (nìkdy se také používá 

oznaèení Pascalùv gambit) je podle Pascala rozhodnutí, že i když o existenci 

Boha nemùžeme nic øíci s pomocí samotného rozumu, èlovìk by si 

mìl na Boha vsadit, jednat, jako by Bùh existoval, protože tím mohou lidé 

jenom získat a ztratit tím nemohou nic. 

Pokud jde o skepsi ohlednì prokazování Boží existence, mohou zde být 

fideistiètí vìøící a agnostici a ateisté (Baron d’Holbach nebo Thomas Paine) 

pøekvapivì nìkdy na jedné lodi. 

Jenže co je pak tedy ateismus? 

Nìkteøí lidé považují Boží existenci za jakousi hypotézu. Øíkat pøedem, 

že Bùh není, nedává smysl, ateista mùže maximálnì øíci, že tomu nic nenasvìdèuje, 

takže spíše máme být pøesvìdèeni, že Bùh není, než že je. Nelze 

však pøedem vylouèit, že se nìjaký takový dùkaz mùže jednou objevit, 

i když dnes není jasné, jak by mìl vypadat. Ateista má dobré dùvody Boží 

existenci popírat, jde jen o to, zda jsou tyto dùvody dostateèné k tak kategorickým 

soudùm. 

Dùležitá je otázka, na kom vlastnì leží bøemeno dùkazu. Tedy kdo má 

vlastnì povinnost dokazovat a kdo se smí pouze hájit. Podle vìøícího je 

Bohem mínìna nìjaká skuteènost, která tento svìt pøesahuje. Bøemeno 

dùkazu tedy leží spíše na vìøících. To oni musí ukázat a dokázat, že je tu 

ještì „nìco nad námi“, co se vymyká bìžné zkušenosti. 

Problém je jen v tom, zda je Bùh ze své povahy nìèím, co se vùbec dokazovat 

dá.


Bùh, jak ho známe z judaismu, køesťanství a islámu, není podobný napøíklad 

antickým bohùm, jako je Zeus. Nenese vùbec žádné antropomorfní 

rysy, není podobný èlovìku. Ve skuteènosti Bùh tìchto tøí velkých náboženství, 

tak jak ho jejich vyznavaèi pojímají, nemùže být vùbec pozorován 

v tom smyslu, v jakém vìdci pozorují tìlesa ve vesmíru nebo pod mikroskopem. 

Bùh je zcela pøesažný, èirý duch, který tento svìt stvoøil a je od 

nìj zcela odlišný. Vìøící zde mluví o nejzazším tajemství a není možno 

Boha nìjak názornì pøedvést, demonstrovat pøed zraky divákù. 

To se nakonec týká i samotného pojmu Boha, který se používá v mnoha 

významech. Vìøící mohou Boha oznaèovat za stvoøitele svìta, první pøíèinu, 

nejzazší realitu, self-caused being, ale pro nìkoho, kdo vìøící není, to 

nemá velký význam, protože si pod tím nic nepøedstaví. Dia nebo Heru si 

lidé pøedstavit mohou, Boha nikoli. 

Hypotéza, slovo pocházející z øeckého slova hypothesis, je návrh, jak si 

vysvìtlovat nìjaký pozorovatelný jev. Sloveso hypotithenai by bylo možné 

pøeložit jako „pøedpokládat“. Pokud má jít o hypotézu vìdeckou, mìla by 

být pøezkoumatelná. Problém je v tom, že to bychom potøebovali nìjaká 

empirická data a tøeba konání pokusù, které je možné opakovat. Proto je 

problém mluvit o hypotéze Boží existence, protože není jasné, o jaká empirická 

data by se mìlo jednat a jak by se tøeba dalo takto ovìøit boží zjevení 

na hoøe Sinaj nebo Ježíšovo vzkøíšení a pro jistotu ho v laboratoøi ještì 

nìkolikrát opakovat. Hypotéza je navíc nìco, co musí být potenciálnì vyvratitelné. 

Musíme být schopni øíci, za jakých podmínek naše hypotéza neplatí. 

Existují vlastnì jen hypotézy vyvrácené a ještì nevyvrácené. Boha 

však pomocí empirických metod nelze ani dokázat, ani vyvrátit. To øíká 

takzvaná falsifikaèní teorie spojená se jménem filozofa sira Karla R. Poppera 

(1902–1994). 

Podle Popperovy falsifikaèní teorie nelze dokázat nic, vìdecké je jen to, 

co lze potenciálnì vyvrátit. Abychom velmi struènì falsifikaèní teorii nastínili: 

jde o to, že vìta „všechny vrány jsou èerné“ mùže být považována za 

hypotézu, protože známe podmínky, za kterých neplatí. Do té doby je existence 

neèerných vran jen teorií. Do doby, než objevím jednu nebo více vran 

bílých èi jiné barvy. Ateista není v podobné situaci jako èlovìk, který øíká, 

že bílá (modrá) vrána neexistuje. Tam je jasné, že pozorováním neèerné 

vrány jeho teorie padá. Jenomže v pøípadì tvrzení o existenci nebo neexistenci 

Boha tomu tak není. Není možno stanovit podmínky, které když nastanou, 

nám øeknou: Bùh není.


Podle velkých monoteistických náboženství je povaha Boha taková, že 

stojí nad empirickým svìtem, je to vìèný, všudypøítomný zdroj a udržovatel 

vesmíru – vesmíru ve smyslu všeho, co existuje. 

Pak se naskýtá otázka, jak je možné v nìco takového rozumnì vìøit. 

Bùh není neutrino. Neutrino sice také není vidìt, je ale souèástí našeho 

universa, není nìjakým jiným typem reality. Mùžeme ho pozorovat aspoò 

nepøímo. Bùh však není empiricky poznatelný ani nepøímo. 

Jak tedy poznatelný je? Skotský filozof David Hume (1711–1776) a nìmecký 

filozof Immanuel Kant (1724–1804) podrobili tradièní pokusy dokazovat 

Boha kritice. S jejich postojem se dnes filozofové a teologové v zásadì 

ztotožòují. 

V dobách pøed vznikem vìdeckého bádání o náboženství bylo možno se 

odvolat na zjevení a náboženské autority. Jenomže rozvoj civilizace pøinesl 

najednou i poznání jiných náboženství, a ta se také odvolávala na svá zjevení 

a své autority. 

Odvolávat se na zjevení znamená vstoupit do bludného kruhu. Není 

možné jen tak prohlásit, že nìjaké zjevení je pravé a jiné falešné, nebo 

v nejlepším pøípadì jen více èi ménì podobné tomu pravému. Totéž se 

týká náboženských autorit. Máme prostì mnoho zjevení a mnoho autorit 

a netušíme, které z nich by mohlo být to pravé. Navíc jsou si mnohdy zjevení 

i autority dost podobné, takže hledající je v podobné situaci jako císaø 

Rudolf ve filmu Císaøùv pekaø. Má pøed sebou desítky obrazù Mony Lisy 

a neví, který z nich je ten pravý. Císaø si ovšem mohl pro jistotu ponechat 

všechny, což v pøípadì náboženství, kde jde o nárok na výluènou pravdu, 

není pøinejmenším prakticky možné. 

Zjevení ani autority nedávají žádnou záruku pravosti. Zjevení je mnoho 

a autorit taky. V nìèem jsou si podobné a v nìèem jsou rozdílné. Všichni si 

dìlají nárok na to, že jejich zjevení a jejich autority jsou ty pravé. Potøebovali 

bychom nìjakou záruku „z vnìjšku“. Jenomže co by takovou zárukou 

mohlo být? Tato otázka se nám stále vrací. Boha není možno dokázat ani 

empiricky, ani ho nìjak apriornì pøedpokládat. Mluvit o intuitivním poznání 

je velmi slabé. Intuitivní poznání je takové, které chápe vìci bezprostøedním 

náhledem a v celku, holisticky, na rozdíl od abstraktivního poznání, které 

vede k pojmùm a definicím. Problém intuitivního poznání je v tom, že se 

tìžko dá nìjak zprostøedkovat. 

Vìøící to mají tedy tìžké, když chtìjí nìco ohlednì Boha dokazovat, ale 

stejnì tak to mají tìžké ateisté, když chtìjí nìco ohlednì Boha popírat. 

Pokud nìkteøí ateisté øíkají, že jsou skeptickými hledaèi Boha a zatím jen 

nenalezli ten skuteèný dùkaz, je tøeba se zeptat, jak by takový dùkaz mìl


vlastnì vypadat. (Na to oni mohou øíci, že pøece staèí, že mají dobrou vùli 

a není na nich, aby se tím dále zabývali. Jenomže to by byl nefér únik.) 

Encyklopeda Britannica uvádí ve svém hesle Atheism hypotetický pøíklad: 

Kdyby tisíce lidí stály pod hvìzdným nebem a vidìly, jak se najednou 

nìkolik hvìzd uspoøádá do nápisu Bùh, tak by ti lidé urèitì užasli a mysleli 

si, že zešíleli. I kdyby mohli sami sebe pøesvìdèit – i když není jasné jak – že 

se nejedná o nìjakou formu masové halucinace, ani taková zkušenost by 

ještì nebyla dùkazem Boží existence. Stále by totiž nemìli klíè k pochopení 

toho, co to znamená, když je øeè o nìjakém nekoneèném transcendentálním 

individuu. Ani takové uspoøádání hvìzd, i kdyby bylo sebelépe potvrzené, 

nám ještì nedává referenèní rámec toho, co je „Bùh“. Nikdo neví, co 

to vlastnì znamená, když mluví o takové transcendentální realitì. Jediné, 

co by bylo patrné, je fakt, že se stalo nìco velmi podivného. 

Není to ostatnì pøípad jen hypotetický. Dìjiny náboženství znají rùzná 

„kolektivní zjevení“. Na místì údajného zjevení Panny Marie v portugalské 

Fatimì došlo 13. øíjna 1917 k události, které se øíká „sluneèní zázrak“. Na 

místì, které bylo již proslulé tím, že nìkolik místních dìtí tvrdilo, že mají 

vidìní Marie, bylo tehdy podle rùzných odhadù 30 až 100 tisíc lidí. Dìti 

oznámily, že se stane zázrak, aby všichni uvìøili. Ten den hustì pršelo. 

V poledne se mraky roztrhaly a slunce vypadalo jako matný disk, který na 

obloze rotoval a okolí ozaøoval barevnými paprsky svìtla. Pak se slunce oddìlilo 

od oblohy a øítilo se po klikaté dráze k zemi. Nakonec se vrátilo zpìt. 

Nìkteøí lidé, kteøí byli promoèení deštìm, prý byli suší a událost bylo možné 

sledovat ze vzdálenosti 40 kilometrù. 

Z pohledu vìøícího to vypadá jako jasný zázrak, pøed kterým je tøeba se 

sklonit a uznat náboženský obsah události. Jenomže ani tato událost, 

u které ani skeptici nepopírají, že se tehdy „nìco“ stalo, nepøesvìdèila 

všechny. Je pravda, že poèet pøítomných a to, že jev byl vidìt i z dálky, vyluèují 

obvyklé vysvìtlení masovou halucinací èi hysterií. Problém je však 

v tom, že svìdectví se liší. Nìkteøí pøítomní nevidìli slunce „tanèit“, vidìli 

pouze barevné paprsky. Nìkteøí další nevidìli nic. Není potøeba zdùraznit, 

že astronomové ten den nepozorovali na slunci nic mimoøádného. Nìkteøí 

vìdci soudí, že šlo o optický jev zpùsobený mrakem prachu ve stratosféøe. 

Benediktýnský knìz a fyzik Stanley L. Jaki z americké Seton Hall University 

nabízí svérázné vysvìtlení, že událost sama byla pøirozená, ale to, že byl takový 

jev pøedpovìzen a pak se v urèitou dobu stal, je zázrak. 

Jak vidíme, každý si mùže vybrat a jsme ohlednì jistoty zase na zaèátku.

* 


Mùžeme tedy nakonec shrnout, že za celá staletí lidského myšlení se 

nepodaøilo žádné ze stran najít dostateènì prùkazné argumenty, které by 

mohly pøesvìdèit protistranu. 

To ještì neznamená, že by racionální argumentace a poznání nemohly 

pùsobit jako argument, pøedevším tam, kde èlovìk zjistí, že tøeba popírá 

nìco, co druhá strana ani nehlásí. 

Tak napøíklad francouzský jezuita a psychoanalytik Ignace Lepp pøipomíná 

jeden pøípad ze své zkušenosti: „Vzpomínám si na kapitána Rudé 

armády, kterého jsem po poslední válce pravidelnì potkával v Paøíži. Z poèátku 

se zdálo, že až povìrèivì opovrhuje vším, co se týkalo náboženství. 

Uvádìl vážné protináboženské argumenty, které byly tak dìtinské, že uvádìly 

do rozpakù i nevìøící èleny skupiny. Jeden vážný rozhovor o náboženství 

vyèistil vzduch do té míry, že už nemìl nic, co by mohl dál namítat. 

Pozdìji se sám stal vìøícím. Tento èlovìk pøedstavoval zvláštní produkt 

marxisticko-leninské výchovy v Rusku.“ (cit. dle Hallett 2000: 28) 

Tento proces mùže také probìhnout opaèným smìrem, tedy že se z vìøícího 

stane nevìøící. Jeden takový pøípad popisuje Susan Buddová. Stalo se 

to na jednom revivalistickém shromáždìní v Aldershotu. Kazatel byl velkolepý 

a závìr jeho øeèi byl nabubøelý a velmi emotivní. Jeden mladý muž si 

náhle zaèal pøipadat jako emocionální blázen. Na konci jako jediný nepovstal, 

aby byl spasen, a jeho pøátelé se od nìj odtáhli. Když se kazatel tázal, 

co se dìje, odpovìdìl, že víra vyžaduje rozum stejnì jako emoce. Revivalisté 

však popírají, že by rozum byl potøebný. Byl oznaèen za nevìøícího 

a nátlak v malé komunitì byl na nìj tak silný, že byl donucen opustit Aldershot 

a pøipojil se ke skeptickému hnutí v Londýnì. (cit. dle Hallett 2000: 28) 

Snaha poznat, která ze stran ateisticko-teistického sporu má pravdu, je 

komplikována tím, že je mnoho podob náboženství a mnoho pojetí Boha, 

a stejnì tak je mnoho podob ateismu. 

Záleží na tom, zda je tím popíraným antropomorfní Bùh, který podle 

ateistù neexistuje, protože je jen pouhým zvìtšeným obrazem èlovìka, 

nebo neantropomorfní Bùh (jak ho pojímali Tomáš Akvinský, Luther, Kalvín 

a Maimonides), protože takové pojetí Boha je podle ateistù nesmyslné, 

nesrozumitelné, rozporuplné a nesoudržné. Moderní pojetí Boha, jak ho 

hlásají nìkteøí teologové nebo filozofové, zase mùže ateista odmítnout, 

protože ho bude považovat jen za masku, za kterou se skrývá nìjaká „ateistická“ 

substance, tøeba láska nebo nìjaké morální ideály. 

Pro ateismus je totiž zásadní nikoli to, že popírá Boží existenci, ale to, 

že sám pojem Boha považuje za nesmyslný – že je nesoudržný nebo nerozumný. 

Nejde jen o to, že Bùh a jiné duchovní bytosti a systémy spásy ne-


existují, ale že samy ty pojmy jsou zmatené a rozporuplné a je lépe je vysvìtlovat 

jako mytologii nebo ideologická tvrzení. 

Nìkteøí protestantští teologové tomu unikají tvrzením, že víra v Boha je 

tou nejhorší formou ateismu a idolatrie, protože jazyk køesťanského a židovského 

náboženství, který umožòuje øíci, že Bùh je, nebo že Bùh není, 

nemùžeme brát doslova, ale že se jedná o symbolická a metaforická vyjádøení. 

Americký teolog Reinhold Niebuhr (1892–1971) øíká, že køesťanství 

je „pravdivý mýtus“. Jenomže pokud je nìco metafora, je tøeba se ptát, metafora 

èeho. Pokud je jazyk náboženství jen mytologickým jazykem, tak by 

za tím vším mohly být klidnì zase jen nìjaké ateistické substance. 

A co agnostici? Agnostici, podobnì jako ateisté, o Bohu nevìdí, nemají 

o nìm žádný doklad, ale netvrdí, že neexistuje a existovat nemùže. Zatímco 

pro ateisty je sama idea Boží existence nesmyslná, pro agnostiky nikoli. 

Pouze zùstávají v pochybnostech a soudí, že nemají žádnou možnost tyto 

pochybnosti rozptýlit. Bùh by mohl existovat, ale nemáme šanci si to potvrdit. 

Z našeho pohledu máme jednu výhodu. Religionistika, sociologie a psychologie 

náboženství se nemusí zabývat tím, jestli Bùh existuje, ale zajímá 

se o to, jak tento pojem v dìjinách pùsobí. Mohli bychom zde vzpomenout 

na slavný Thomasùv teorém, který øíká: „Jestliže je urèitá situace lidmi definovaná 

jako reálná, pak je reálná ve svých dùsledcích.“ Pokud lidé vìøí 

v Boha, jednají podle toho. Totéž se týká situace, kdy existenci Boha popírají. 

A my teï mùžeme sledovat všechny zákruty historie, kterými toto popírání 

prošlo.


3. Již staøí Indové… 

Lidé obvykle považují Indii za zemi, která je pøímo prosycena náboženstvím. 

Proto možná nìkoho pøekvapí, že i hinduismus zná ateismus. Ostatnì 

nositel Nobelovy ceny, indický ekonom a filozof Amartya Sen (1933) 

pøipomíná, že sanskrt má nejvìtší ateistickou literaturu, jaká existuje v nìjakém 

klasickém jazyce. 

A skuteènì se jedná o tradici starou. Kolem 6. století pø. Kr. se i v Indii 

objevuje materialismus a anti-teismus. Pøedstavuje ho filozofická škola 

Èárváka, která nepatøí mezi ortodoxní školy. Jak tomu bývá i u jiných smìrù 

a autorù, známe její myšlenky jen z toho, co se zachovalo v kritice ostatních 

škol. Sanskrtský pojem ástika – zbožný, ortodoxní, je nìkdy pøekládán 

jako teistický a nástika jako ateistický. 

Ateistický pohled je pøítomen ve školách Samkhya a Mímánsa. Jde 

o odmítnutí Boha stvoøitele. Samkhya vìøí v duální existenci Prakrti – pøíroda 

a Puruša – duše, duch. V tomto systému není místo pro Išvaru – osobního 

Boha, nejvyššího pána svìta. 

V hinduistické filozofii lze mluvit o tøech školách nástin. Jsou to: džinismus, 

buddhismus a èárváka. Spoleèné je jim spíše odmítání Véd, než nevíra 

v Boha, všechny tyto školy nicménì ideu Boha stvoøitele odmítají. Ateistická 

škola èárváka pøedstavuje hédonistický pohled na svìt. Tvrdí, že není žádný 

život po smrti. Džinismus a buddhismus mají pùvod v šrámanské tradici 

(šramani byli potulní asketiètí kazatelé) a hédonistické nejsou.

Vzestup a pád moderního ateismu - eReading

Create successful ePaper yourself

Delete template?

Save as template?