Denik-ostravaka - e-knihovnazdarma.cz

Ţe by nova roba na horyzontě?
V ponděli po šichtě sem bechnul doma s brašnu a šel enem tak na jedno do
Indry, bo sem tam uţ dluho něbyl. Tydlifon sem něchal leţet doma a tajak dycki,
jak ho němam sebu, kdosyk mě zhaňa. Ale byla to enem mama, segra a upřymny
synovec, tuţ nic duleţiteho. Od mamy třy něpřyjate hovory a potem enem
ezemeska, z kere i kdyţ měla enem jedno slovo, sem cytil nasranosť: "LISTI!".
No ja, na zahradě uţ asy opadaly všecke ty buki. To tam asy budu muset eště
letos zajet. Smazal sem ju a zapoměl. Segra psala, esli se němoţu staviť, bo
potřebuje s čimsyk pomosť. No a upřymny enem prozvaňal. Gizd! Šetřy! Stryka
by oţebračil. Uţ sem nechtěl volat zpatki, bo bylo pul desate, tak sem enem
napsal, ţe se k nim stavim v utery po robotě.
Rano sem se přyspal, bo sem jel felinu, bo přecy něpojedu po šichtě přes pul
Ostravy lokalku. Karel mě jaksyk nahlodal, bo pravil, ţe na koncu Dubiny jak se
jede na Bělu, cosyk robja s cestu a pry se tam něda odbočiť. Ale tak daleko ja
vlasně nejedu, tuţ snad se tam jaksyk domotam.
Se segru sem se dal kafe a potem z ni vylezlo, ţe susedce kape kohoutek. Chvilu
sem dumal, co za bestyju chova v panelaku kohuta a čim ho krmi, ţe ji scypa, ale
segra mě dostala zpatki do reality. Šel sem se prohlednuť ve špigle, esli vypadam
jak instalater a jak sem zystil, ţe ni, tuţ sem razně odmitnul. Před časem sem se
něchal ukecať, abych u nich jedne stare babce vyklepal tepichi (něchapu, jak mě
tenkrat segra ukecala) a jeţibaba potem na celu Dubinu ječela, ţe do teho
něsmim tak valiť, bo to je ručni arabska robota. Jak sem ubral, zas poučovala, ţe
čemu to tak hladim a esli němam sylu, tuţ ţe zavola svojeho maleho vnuka. To
uţ mě nasrala a přectavil sem se ju misto teho tepicha. Přy pate raně sem zlamal
klepač. Od te doby mě babka pokaţde zdravila uţ zdalki a nic po mě nechtěla.
Aţ zas včil.
Chtěl sem se z teho vykrutiť, tuţ sem vymyšlal, čemu musym honem dom, ale
nic mě něnapadlo. Segra mě drapla za rukav, tahla mě do přyzemi a uţ zvonila u
tych prokletych dveřy. Čemu ja nědokaţu segře nic odřeknuť? Dveře se furt
něotviraly, tuţ sem uţ chtěl isť pryč, ale naraz z dalki taki sladki hlas - uţ běţím.
Divne. Jak se dveře otevřely, něchapal sem. To ţe člověk starně, to mi je jasne,
bo kaţdy mame doma špigel a holiť se se zavřenymi očami moc nejdě, no ni?
Ale aby člověk tak omladnul? To sem naposled viděl u Hermanove - dej ji buch
věčny klid a šalek kolem krku. Jak sem pořadně zaostřyl, všimnul sem se, ţe to
asy něbudě ta stara harpyja, kere sem před sto rokami klepal tepichi, ale moţna