Denik-ostravaka - e-knihovnazdarma.cz

nudil.
Jak hlasatel ohlasyl minutu nastaveni a rozhodči potem odpiskal poločas, ucytil
sem z obuch stran celkem štyry hladove a ţiznive očiska. Jak sem v bufiku platil
za dva parki a třy kofoly (pivo uţ sem měl strach sy kupiť), spoměl sem sy, čemu
jim segra dala do baťoha obyčejnu vodu, bo po kofole su pry hiperaktyvni. Ty
třy decy skoro eksli a ja sem v duchu politoval segru aji se švagrem, ţe sy večer
uţiju. Jak sme se vracali zpatki na lavki, prozvonil mě upřymny synovec.
Zavolal sem mu zpatki a posluchal, jak do tydlifona nadšeně řve, esli ho vidim,
ţe mi mava z kotla. Hňup! Osumtisyc ludi na stadyjoně! Odplul sem sy a tipnul
sem ho, bo sem sy všimnul, jak se mala vyptava komplet modrobileho chlopa, co
seděl vedle nas, esli fandi Boleslavi. Lapnul sem ju za pysk a chtěl mu to
vysvětliť, ale naštěsti vypadal, ţe k němu ten dotaz ani nědorazyl.
Po poděkovani trenerovi Komňackemu se pokračovalo. Děcka byly zklamane,
bo jak sy motylcy a ti druzy vyměnili strany, uţ se věčinu hralo moc daleko od
nas. Malu uţ to přestalo definytyvně baviť a začla komentovať ludi okolo. Maly
je asy po mě, bo dal nadšeně sledoval zapas. Jak tam Tomašak jebnul druhi
banikovski gol, zas sme skakali jak tvarnica na trampolině. Paru minut před
koňcem všeckich osum fanušku Boleslavi pochopilo, ţe uţ to jejich tym asy
něvyrovna, zebrali se a šli dom. Kotel začal vypušťať bengalske ohně (kura, tuţ
to by mě zajimalo, čemu hlidačum vadi mineralka, ale rachejtle ni). To děcka
nadchlo a začly škemrať, ať teţ jakusyk rachejtlu vytahnu. Robil sem, ţe
něslyšim a sledoval sem, jak se na hřyšťu do sebe pustili. Mladi teţ ztichli, bo se
uţ těšili na bitku. Partyja ale uţ byla asy utahana, bo teho zavčasu něchali a
dohrali to vklidu. Hvizd rozhodčiho ukončil to boleslavske trapeni, kere bylo
jasne od prvni minuty. Enem škoda, ţe tam Banik něnavalil vic golu. Jak sem byl
nadšeny z vyhry, odkival sem gizdum ani nevim jak, ţe jim obum kupim
banikovski šalek. Tuţ taki kusek hadry němoţe moc stať. A moţna na to přes
tyden ti mali vydřyduši zapomenu.
Jak sem s nimi konečně vylez na hlavni magistralu, segra pravě blokovala
zastavku trolejbusu a poliš, co stal kusek odtamtuď robil, ţe ju něvidi. Chudak
měl dosť roboty s autami a s jednu babu, co se rozhodla překličkovať cestu mimo
přechod s kočarem. Strčil sem gizdy do ţigula, otevřel sem pysk, abych jednu
větu popsal, jak sme se měli, ale potem sem sy to rozmyslel. Mali, plni zaţitku a
kofeinu se začli na zadni sedačce rvať, tuţ sem pro istotu segře odmitnul, ţe mě
sveze dom. Segra se tvařyla celkem vděčně, bo sy asy za ty dvě hoďki stačila
vypiť kafe a pokecať s kamoškami. Šak to ju přejdě, aţ gizdi doma usnu aţ po
pulnocy a mezytym vymenuju všecke nove slova, co se naučili.