lebka, kostra hlavy

Obr. 172. POŘADÍ A DOBA VZNIKU OSIFIKAČNÍCH JADER.
POŘADÍ A DOBA SPLÝVÁNÍ SAMOSTATNĚ OSIFIKUJÍ-
CÍCH ČÁSTÍ TÝLNÍ KOSTI
A postup vzniku osifikačních jader
B postup splývání osifikačních složek
červeně - pořadí vzniku jader a splývání složek
černě - doba vzniku jader a splývání složek
T. týden
F. fetální
R. rok
p os preinterparietale
K ossiculum Kerckringi
s.a. synchondrosis intraoccipitalis anterior
s.p. synchondrosis intraoccipitalis posterior
m místo vzniku sutura mcndosa
KOST TÝLNÍ 139
l otisky žitních splavů; jsou to
sukus sinus sagittalis superioris, jdoucí kraniálně
od protuberantia occipitalis interna,
sukus sinus transversi, na obě strany od protuberance,
sukus sinus sigmoidei, zakřivené pokračováni
předchozího otisku dále zevně směrem na kost
spánkovou;
sulcus sinus occipitalis, nekonstantní, mělký, jdoucí kaudálnč od
protuberance k foramen magnum; může probíhat po vyvýšené
liště, zvané
crista occipitalis interna;
sulcus sinus marginalis je nekonstantní otisk splavu lemujícího
okraj foramen magnum.
Eminentia cruciformis dělí vnitřní plochu šupiny ve
dvě kraniální jámy, do nichž zasahují týlní laloky
polokoulí koncového mozku,
fossae cerebrales,
a ve dvě jámy kaudální, kde leží polokoule mozečku,
fossae cerebellares.
Vývoj, osifikace a variace týlní kosti
Vývoj a osifikace týlní kosti
Os occipitale osifikuje (obr. 172) ve svých enchondrálních částech
ze čtyř hlavních jader: jedno v pars basilaris (původně dvojité
a záhy splývající v jedno), po jednom v partes laterales, jedno \ šupině.
Vznikající části odpovídají kostem, jež za fylogeneze v týlní
kost splynuly (basioccipitale, dvě occipitalia lateralia čili exoccipitalia,
supraoccipitale). Části jsou od doby vzniku osifikačních jader
(tj. od rané fetální doby do 3. měsíce) odděleny párovými chrupavčitými
růstovými zónami, synchondrosis intraoccipitalis anterior et
posterior, až do 4.-7. roku života, kdy splývají synostosami. Při
zadním okraji foramen magnum se často přechodně objevuje malá
osifikace, zvaná ossiculum Kerckringi"*. Desmogenní část šupiny
(od sutura mendosa kraniálně) osifikuje od 3. fetálního měsíce apostupně
splývá s chondrogenní částí. Sutura mendosa (viz str. 136) je
jako zářez obvykle patrná do 4. roku.
Variace týlní kosti
Variace týlní kosti jsou nejčastější v lambdovém švů a v desmogenní
části šupiny. Ve švů mohou vznikat samostatné kůstky, ossa
suturarum íWormiana"" 1 ). Desmogenní část šupiny může zůstat
samostatná - vzniká
os interparietale (os Incae, podle častých nálezů na lebkách staroindiánských
populací). Tato kost může být ještě rozdělena (sagitálně
probíhajícími švy) bud' ve dvě párové kosti - os interparietale
dextrum ct sinistrum, nebo ve tři kosti, pak střední nepárová je os
interparietale a postranní kosti se podle srovnávací anatomie označují
jako ossa tabularia. Na vrcholu šupiny se někdy ještě zakládají
dvě malé kůstky (někdy splývající v jedinou) - ossa preinterparietalia*"\
Uvedené variace se mohou stát zdrojem chyb při posuzování
rtg snímků.
*) Theodor Kerckring (1640-1693), německý lékař a anatom, působící v Amsterdamu
**) Ole Worm (1588-1654), dánský theolog a anatom, profesor řečtiny, filosofie a anatomie v Kodani
***) v latině správně prae-; anatomická nomenklatura se zde snaží vyhovět výslovnosti v angličtině, kterou by správné psaní předpony komplikovalo.
Tato změna platí pro předponu prae- i ve všech ostatních spojeních.