Pohybové hry a hraní na 1.stupni základní školy - Pf UJEP

Pohybové hry a hraní na 1.stupni 

základní školy 

Jan Kresta 

e-learningová opora pro předmět Drobné pohybové hry 1.st. ZŠ 

Obsah 

Tento materiál byl vytvořen v rámci projektu Zkvalitňování podmínek pro vzdělávání učitelů na Pedagogické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem v kombinované formě 

studia, reg.č. CZ.1.07/2.2.00/18. 

Recenzent: doc. Mgr. Vladimír Horkel, CSc.

zpět na úvodní stránku 

Pohybové hry a hraní na 1.stupni základní školy 


ÚVOD 

TERMINOLOGIE 

HRA 

Obsah 

POHYBOVÁ HRA 

Pojem pohybová hra 

Dělení pohybových her 

POHYBOVÉ HRANÍ 

CHARAKTERISTIKA MLADŠÍHO ŠKOLNÍHO VĚKU 

PSYCHICKÝ VÝVOJ 

SOMATICKÝ VÝVOJ 

KURIKULÁRNÍ DOKUMENTY 

RÁMCOVÝ VZDĚLÁVACÍ PROGRAM PRO ZÁKLADNÍ VZDĚLÁVÁNÍ 

ŠKOLNÍ VZDĚLÁVACÍ PROGRAM 

DIDAKTICKÉ POZNÁMKY 

OSOBNOST VEDOUCÍHO HRY 

Učitel jako (ne)formální vedoucí 

Učitel jako herec a režisér 

Učitel jako hráč 

Učitel jako rozhodčí 

VÝBĚR HER 

Výběr her dle prostředí 

Výběr her dle cíle vyučovací jednotky 

Výběr her dle typu a části vyučovací jednotky 

Výběr her dle účastníků 

ROZDĚLOVÁNÍ DO DRUŽSTEV 

PŘÍPRAVA A REALIZACE POHYBOVÝCH HER 

Příprava a realizace pohybové hry 

Pohybové hry v programu akce 

BEZPEČNOST PŘI VÝUCE 

OKRUHY TÉMAT PRO OVĚŘENÍ VĚDOMOSTÍ 

LITERATURA 

CITOVANÁ LITERATURA

zpět na obsah 

Pohybové činnosti tvoří nezastupitelnou roli ve výchově člověka. Současné kurikulární dokumenty na toto 

pamatují na evropské, státní i školní úrovni vzdělávání. Pohybové činnosti jsou implementovány do rámcových 

vzdělávacích programů - předškolního, základního, gymnaziálního i středního odborného vzdělávání, popř. 

dalších. Tyto činnosti jsou zařazeny i do terciálního a dalších programů vzdělávání. My bychom se v naší 

učebnici zaměřili na základní vzdělávání, konkrétně na 1. stupeň, tj. 1.-5. třídu základní školy (dále jen 

1. stupeň ZŠ). Obsahově se učebnice orientuje zejména na vzdělávací oblast Člověk a zdraví s možným 

přesahem do jiných oblastí. Konkrétně se budeme věnovat pohybovým hrám (zejména drobným) 

a pohybovému hraní. 



Tato multimediální studijní opora by měla posloužit zejména studentům kombinované formy učitelství pro 

1. stupeň základní školy. Poznatky z učebnice však, jak doufáme, budou čerpat i jiní výchovní pracovníci 

z oblasti školství nebo volnočasových aktivit. Učebnice si neklade za cíl vyčerpávajícím způsobem popsat 

problematiku, ale poskytnout relevantní informace pro základní vhled do problematiky. V textu je odkazováno 

na další doporučenou studijní literaturu. 

Úvod 

literatura 

následující stránka 

Chtěli bychom vřele poděkovat vyučujícím, rodičům a žákům Základní školy v Palachově ulici v Ústí n.L. 

za jejich vstřícnost při pořizování fotografií. Tyto fotografie by měly názorně osvětlit některé aspekty při 

realizaci pohybových her. Bez pochopení a souhlasu výše jmenovaných by nebylo možno fotografie zveřejnit.




Terminologie 

předchozí stránka 


V této kapitole se pokusíme osvětlit základní pojmy, které jsou nutné pro základní vhled do problematiky 

pohybových her, zejména pro učitele na 1. stupni ZŠ. Upozorňujeme čtenáře, že se v žádném případě 

nejedná o ucelený přehled z této oblasti terminologie pohybových činností. Oblasti terminologické se 

věnovalo v minulosti a věnuje i v současnosti řada autorů, a mnohdy se názory odborníků liší. Zájemci o 

hlubší studium nechť se zaměří na publikace Dobrého (1988), Tomajka (1998, 1999), Stibitze (1982) či 

Süsse (2006). 

Hra 

Jednoznačně objasnit pojem hra se do současnosti nikomu zřejmě nepovedlo. V odborné literatuře, 

citované v předešlém odstavci (zejména v přehledových studiích a různých analýzách), se tomuto 

problému věnovalo mnoho autorů. 

Psychologové hru považují za jednu z činností člověka, která doplňuje práci a učení. Výchovné účinky 

jsou u her nepopiratelné. Jedná se o rozvoj vnímání, senzomotorické koordinace, paměti, fantazie, 

myšlení, pozornosti, získávání dovedností. Jedinec se učí spolupráci, překonávat překážky, osvojuje si 

vědomosti. Též dochází k získávání zkušeností v různých sociálních rolích (Čáp, 1980; Čáp & Mareš, 

2001). 

Za nejstarší písemně dochovanou definici hry je považována charakteristika římského lékaře Galéna 

z roku 150. „Hra je činnost, která zaměstnává příjemným způsobem tělo i ducha. Pro tělo je 

odpočinkovým cvičením a ducha mírně unaví.“ Komenský věnoval hře velkou pozornost a charakterizuje 

ji jako „ cvičení (duševní nebo tělesné), realizované mezi více osobami, které soupeří o jakousi odměnu 

poskytující zisk nebo čestné uznání. Sedm věcí dělá hru hrou. Jedná se o pohyb, spontánnost, společnost, 

zápas, pravidla, lehkost hraní a příjemný cíl (duševní osvěžení). Hra musí být čestná, užitečná, má 

osvěžit tělo i duši a má být předehrou vážných věcí“ (Rovný & Zdeněk, 1979). 

Tomajko předkládá výčet osmi desítek atributů pojmu hra, které sesbíral z odborné literatury a dodává, 

že těmito znaky autoři nahrazují definici pojmu hra. Hru tedy považuje za pojem, který zahrnuje 

neurčený počet těchto atributů a pojmenovává je tzv. hrovými příznaky. Např. hrovou činností je tedy 

činnost zábavná, radostná, nevážná, dobrovolná, spontánní, bezúčelná, neproduktivní, vázaná na 

pravidla atd. (Tomajko, 1998, 1999). 

Třídit hry je možné podle různých hledisek. Pokud bychom je chtěli dělit podle zážitku, využijeme 

klasifikaci do čtyř kategorií podle Cailloise (1999). První je tzv. Agon (zápas, závod), která spatřuje 

hlavní smysl v soutěživosti (např. fotbalový zápas profesionálů). Druhou kategorií je tzv. Alea (kostka, 

nejistota), jež je založena na náhodě, štěstí (hazardní hry). Třetí kategorii tvoří hry, u nichž dochází ke 

změně vnímání točením, rychlostí apod. Ty nazýváme Illinx nebo Vertigo (válení sudů, lyžování). Čtvrtou 

kategorii utváří tzv. Mimikry. Umožňují nám pomocí představivosti a předstírání stát se někým jiným 

(hraní s hračkou, ceremoniály). 

Hry mohou být i divadelní, sexuální, počítačové, karetní, deskové atd. a pro nás podstatné hry pohybové. 

Pohybová hra 

Pojem pohybová hra 

Tento pojem je v oblasti kinantropologie objasňován např. Mazalem (2007), který pohybovou hru chápe 

jako záměrnou, uvědoměle organizovanou pohybovou aktivitu dvou a více lidí, v prostoru a čase, 

s předem dobrovolně dohodnutými a bezpodmínečně dodržovanými pravidly. Má účelný a souvislý 

uzavřený děj, je charakterizována napětím, prožitkem, radostí, vysokou motivací k činnosti, uplatněním 

známých dovedností, pohodou a často soutěživostí. 

Obdobně definují pohybovou hru Tomajko & Dobrý (1999) jako současnou, soutěživou aktivitu dvou 

soupeřících stran, jež probíhá nejen v neustále a nestandardně se měnících podmínkách herní situace, ale 

i v stále se transformujících vztazích mezi těmito stranami (popř. uvnitř těchto stran, pokud jsou alespoň 

dvoučlenné) a ve vztazích vůči společnému předmětu. Toto je užší pojetí pojmu pohybové hry, které se 

zaměřuje na „boj o společný předmět“. 

Podle vztahů, které vznikají v průběhu pohybových her mezi jednotlivými subjekty a objekty, můžeme 

rozlišovat následující podoby pohybové hry. Jedná se o podobu výlučného soupeření (jednotlivců nebo 

družstev) nebo o současné soupeření (vůči protivníkovi) a spolupráci (se spoluhráčem v družstvu). 

Na příkladu fotbalu a rychlé vybíjené, tedy obecně známých pohybových her, si můžeme představit a 

ujasnit pojem pohybová hra. Fotbal i rychlá vybíjená musí pro realizaci splňovat mj. následující podmínky. 

Musí probíhat v určitý čas a na určitém místě za současné účasti minimálně dvou soupeřících stran 

(fotbalové hřiště a míč, hrací doba 90 min, dvě družstva o 11 hráčích; tělocvična a míč pro rychlou 

vybíjenou, hrací doba např. 5 min, 26 soupeřících stran při 26 účastnících). Hráči i míč se pohybují, aby 

bylo dosaženo cíle hry – mění se herní děj. Spoluhráči spolupracují a „bojují“ proti soupeři. 

V definici, co pohybovou hrou není a je, by mohlo pomoci tradiční dělení sportovních činností publikované 

Stibitzem (1981). Sportovní činnosti lze tedy klasifikovat na sportovní závody, úpoly a právě hry. Tuto 

klasifikaci, při nahrazení slova sportovní na pohybový, využívají i Tomajko & Dobrý (1999). V praxi však 

běžně dochází k označování těchto úpolových i závodivých činností slovem hra. 

Pohybovým závodem rozumíme snahu o překonání soupeře v určitém výkonu (měřitelném, 

bodovatelném). Jedná se o jednotlivce nebo skupiny, kteří soupeří tzv. „vedle sebe“ nebo „za sebou“. 

Nedochází zde k přímému ovlivnění soupeřem. Příkladem může být závod v plavání (měříme čas), 

gymnastice (bodujeme), hod oštěpem (měříme vzdálenost) apod. 

Pohybovým úpolem rozumíme snahu překonat jednotlivce při přímém soupeření tzv. „proti sobě“ pomocí 

chvatů, hmatů, síly apod. Zde dochází k přímému (fyzickému) ovlivňování soupeře. Jedná se např. o judo, 

zápas, přetlačování, přetahování lanem apod. 

Dělení pohybových her 

Protože pohybových her existuje celá řada a jsou velmi rozličné, je vhodné je nějakým způsobem dělit, 

klasifikovat. Dělení můžeme realizovat podle různých kritérií. Samotnou klasifikací se v odborné literatuře 

zabývalo mnoho autorů, u nichž je možno nalézt podrobnější informace - např. Tomajko (1998, 1999), 

Stibitz (1981, 1982) či Süss (2006). Pro naše účely je problematika zjednodušena. 

Pohybová hra je jakási velká „množina“, do které náleží jak činnosti prováděné pro zábavu (např. vybíjená 

s pamatováním), tak profesionálně prováděné činnosti (např. fotbal hraný profesionálními družstvy). 

Hlavním rozdílem mezi těmito jmenovanými činnostmi je existence či neexistence oficiální organizace 

zastřešující soutěže a pravidla (Süss, 2006). Proto rozlišujeme tzv. malé (drobné) pohybové hry (nebo 

jen pohybové hry), které nesplňují tyto podmínky „oficiálnosti“ a sportovní hry, které tyto podmínky 

splňují. Z toho vyplývá, že u drobných pohybových her (na rozdíl od her sportovních) je možné, aby 

realizátor prvky hry vymýšlel nebo modifikoval (např. pravidla). 

Dělit můžeme pohybové hry na týmové a individuální. Týmovou hrou může být např. vybíjená, hráč je 

součástí družstva. Individuální hrou může být přehazovaná jeden proti jednomu. 

Podle hlediska, zda dochází při realizaci pohybové hry ke kontaktu při boji o míč nebo ne, rozlišujeme 

neinvazní a invazní pohybové hry. U neinvazních pohybových her nedochází k přímému kontaktu mezi 

protihráči při zápolení. Cílem je překonat soupeře lepším ovládáním předmětu hry, lepšími dovednostmi. 

Tyto můžeme rozlišit na vyřazovací, kde je cílem herních činností vyřadit protivníka ze hry. Patří sem 

tzv. pálkovací hry (brenbal, softbal) a hry typu vybíjené. Dále mezi neinvazní patří tzv. síťové pohybové 

hry (popř. odrážením o stěnu). Příkladem budiž přehazovaná nebo squash. U invazních (brankových) 

pohybových her dochází k přímému kontaktu se soupeřem při boji o „předmět“ hry (např. míč, puk). 

Cílem je dopravit předmět do určité branky, místa. Jedná se např. o házenou nebo minibasketbal (Süss, 

2006). 

Pohybové hraní 

Pod pojmem pohybové hraní si lze představit poněkud „volnější“ obsah, který není tak jednoznačně 

„svázán“ definicí, jako je např. pohybová hra. Jedná se o pohybovou aktivitu jednoho nebo více lidí, 

v prostoru a čase, bez složitých pravidel. Hraní nemá přesná, pro hraní platná pravidla a je vymezeno 

obsahem pohybové aktivity (Mazal, 2007). Jedná se tedy o poměrně široký pojem, kam spadají i herní, 

úpolové či závodivé činnosti. 

literatura


Každé období ve vývoji jedince je něčím zvláštní, specifické. Právě věk účastníků musíme při aplikaci 

pohybových činností brát v úvahu. Pro správnou aplikaci pohybových her je třeba zmínit některé elementární 

aspekty mladšího školního věku. 

Psychický vývoj 

Započetí povinné školní docházky je pro každého jedince důležitým mezníkem v jeho životě. Dochází zde 

k přechodu od hry k učební činnosti. Dítě se setkává s novými povinnostmi, činnostmi apod. Na nové prostředí 

je vázán problém adaptace dítěte. Problémy s adaptací závisí na mnoha faktorech. Jedná se o zralost dítěte 

(biologickou, psychickou, sociální), osobnost učitele, spolužáky, rodiče atd. (Čáp, 1980; Čáp & Mareš, 2001). 

Fantazijní procesy doplňují procesy vnímání a je třeba je neopomíjet, rozvíjet. Pozornost je charakterizována 

jako výběrová a nestálá. Na konci období se projevuje kritičnost dítěte v hodnocení jevů, podnětů z okolí. 

Piaget (1970) popisuje toto období (z hlediska vývoje intelektu) jako období konkrétní činnosti. Dochází 

k rozvoji logických myšlenkových operací. 

Tato vývojová perioda se vyznačuje též zvýšeným zájmem o některé činnosti. Přirozená biologická potřeba 

pohybu se odráží i v zájmu o určité pohybové aktivity. 

Somatický vývoj 

V tomto období dochází k intenzivním změnám ve výšce a hmotnosti dítěte. Tempo těchto změn je vcelku 

rovnoměrné a postupem času se zpomaluje. Hmotnost je v tempu růstu před výškou. Nejsou zde významné 

rozdíly mezi chlapci a dívkami. Kosti, kloubní spojení jsou ještě velmi měkké a pružné (Rychtecký & Fialová, 

2007). 



CHARAKTERISTIKA 

MLADŠÍHO 



ŠKOLNÍHO VĚKU 

Dítě nedovede od počátku tohoto období šetřit energii a poměrně rychle se unaví. Postupem času se toto 

zlepšuje. U obou pohlaví dochází k poměrně rovnoměrným změnám v oblasti pohybových schopností 

rychlostních a vytrvalostních. Rozdíly mezi chlapci a dívkami u pohybových schopností jsou konstantní, avšak 

zřejmé. Fakt, že dochází k velké progresi morfologických změn, způsobuje vysokou adaptabilitu na tělesnou 

zátěž (Rychtecký & Fialová, 2007). Zejména v pohybových hrách spontánního charakteru, kde dochází k 

intermitentní (střídavé) pohybové činnosti, snesou děti velké objemové zatížení (Psotta, 2006). 

literatura


Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání 

Oblast pohybových aktivit má v kontextu Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání (dále 

jen RVP ZV) nejblíže k vzdělávací oblasti Člověk a zdraví. V této oblasti vzdělávání (ve vzdělávacím oboru 

Tělesná výchova) jsou pohybové hry povinné pro oba stupně základního vzdělávání (VÚP Praha, 2007). 

Nevylučuje se však jejich realizace v rámci některých dalších vzdělávacích oblastí prvního stupně RVP ZV, 

popř. průřezových témat, volitelných předmětů, zdravotní tělesné výchovy, doplňujících vzdělávacích oborů 

apod. 

Všechny klíčové kompetence RVP ZV lze propojit s pohybovými hrami. V mnohých případech se může 

jednat o velmi vhodný prostředek pro osvojování všech klíčových kompetencí. RVP ZV klade důraz na 

prožitek žáka při pohybové aktivitě, k čemuž mohou velmi vhodně posloužit právě pohybové hry. Podrobně 

o prožitku v pohybových hrách pojednává např. Neuman (1998). 

RVP ZV pro 1. stupeň předepisuje učivo přímo z oblasti pohybových her nebo s úzkým vztahem 

k pohybovým hrám (VÚP Praha, 2007). Konkrétně se jedná o činnosti ovlivňující úroveň pohybových 

dovedností, tj. o: 



pohybové hry – s různým zaměřením, netradiční pohybové hry 

základy sportovních her – manipulace s míčem, pálkou či jiným herním náčiním, herní činnosti jednotlivce, spolupráce ve hře, 

průpravné hry, utkání podle zjednodušených pravidel minisportů 

lyžování, bruslení – hry na sněhu a na ledě 

další pohybové činnosti – možnost zařazení dalších pohybových her dle zájmu žáků a podmínek školy 

Pohybové hry lze však aplikovat i v dalším předepsaném učivu RVP ZV, v činnostech ovlivňujících úroveň pohybových dovedností. 

Domníváme se, že u většiny učiva lze pohybové hry pro určitý cíl vzdělávání využít. Je však třeba vhodně zvolit pohybovou hru 

s ohledem na konkrétní učivo a další aspekty (podmínky, věk účastníků atd.). Může se jednat o pohybové hry v učivu: 

základy gymnastiky 

rytmické a kondiční formy cvičení pro děti 

průpravné úpoly 

základy atletiky 

turistika a pobyt v přírodě 

plavání 

KURIKULÁRNÍ 

DOKUMENTY 



V učivu, které je orientováno na činnosti ovlivňující zdraví, lze pohybové hry využít např. v učivu: 

příprava organismu – příprava před pohybovou činností, uklidnění po zátěži 

rozvoj různých forem rychlosti, vytrvalosti, síly, pohyblivosti, koordinace pohybu 

V učivu, zaměřeném na činnosti podporující pohybové učení, spatřujeme možnost realizace pohybových her v učivu: 

komunikace v TV – základní tělocvičné názvosloví osvojovaných činností, smluvené povely, signály 

zásady jednání a chování – fair play, olympijské ideály 

pravidla zjednodušených osvojovaných pohybových činností – her, závodů, soutěží 

Školní vzdělávací program 

V předchozí kapitole bylo nastíněno, jak jsou pohybové hry zařazeny v rámci RVP ZV do jednotlivých 

vzdělávacích oblastí, oborů, učiva. Konkrétní realizace pohybových her na dané škole bude vycházet ze 

Školního vzdělávacího programu (dále jen ŠVP). Vytváření ŠVP se řídí mj. zásadami pro zpracování 

školního vzdělávacího programu, které jsou obsaženy v RVP ZV (VÚP Praha, 2007). 

Při tvorbě ŠVP by měly být brány v potaz následující podněty z oblasti pohybových her. Odborníci 

doporučují poměrně vysoké procento obsahu pohybových her na 1. stupni základní školy. V prvním ročníku 

by se mělo jednat o 30% podíl pohybových her na obsahu školní tělesné výchovy. V následných ročnících 

se podíl pohybových her snižuje. Ve druhém, třetím a čtvrtém ročníku postupně snižujeme podíl 

na 10-15 %. V pátém ročníku tvoří pohybové hry 5-10 % z celkového obsahu předmětu (Mazal, 2007). 

literatura


Osobnost vedoucího hry 

Osobnosti vedoucího hry považujeme za velmi důležitou a pro realizaci pohybových her na 1. stupni základní 

školy to platí dvojnásob. Vedoucí hry je v našem případě učitel vyučující tělesnou výchovu. Velmi výstižně 

úlohy vedoucího her popisují dlouholetí propagátoři pohybových her Mazal a Neuman. Vedoucí hry by měl 

být režisér, herec i odborník (Mazal, 2007). Vedoucí hry musí umět vystupovat v roli formálního vedoucího 

hry, rozhodčího, instruktora, hráče, animátora, kouče a poradce (Neuman, 1998). 

Učitel jako (ne)formální vedoucí 

Role formálního vedoucího je učiteli dána zejména právními předpisy, RVP, ŠVP apod. V první řadě je 

vedoucí zodpovědný za smysluplné a bezpečné provádění her (viz kapitoly Didaktické poznámky a 

Bezpečnost při výuce). Proto by měl v tomto ohledu postupovat velice svědomitě a obezřetně. Z tohoto 

důvodu je nutné, aby učitel pečlivě zvážil veškeré aspekty plánované hry. Protože je mnohdy žádoucí, aby 

učitel vystupoval i v jiných rolích (např. hráč), dostává se jeho vedení her i do roviny jakési „neformálnosti“. 

Je nutné, aby vedoucí hry uměl improvizovat, když se hra nedaří, pozměnil její pravidla, obměnil prostor, 

náčiní apod. 

Učitel jako herec a režisér 

V některých, zejména drobných pohybových hrách, je velmi přínosné, že učitel vystupuje jako „herec“. 

V rámci hry předstupuje před děti jako ježibaba, loupežník apod. Tento přístup doporučujeme zvláště pro 

nejmenší žáky. Z hlediska pozitivní motivace je legenda (pohádka ke hře) neocenitelným pomocníkem 

vedoucího hry. Je zde velký prostor pro tvořivost a fantazii učitele, který se může angažovat i jako režisér 

při těchto činnostech (např. zinscenuje dramatické vystoupení před hrou s několika žáka apod.). Právě 

režírováním činností může učitel ovlivňovat různé role ve hře u jednotlivých žáků. 

Učitel jako hráč 

V některých případech je ku prospěchu pohybové hry, že učitel se hry, současně s jejím vedením, účastní i 

jako hráč. Tento přístup je doporučován např. v oblasti psychomotorických her, kde je kladen důraz na 

prožitek a sociální vztahy. V jiných pohybových hrách, participace učitele jako hráče může být na škodu. 

Např. dovednosti učitele, který se přidá do jednoho družstva, mohou být rozhodující pro vítězství tohoto 

družstva v rychlé vybíjené a poražené družstvo se může cítit znevýhodněno. Z těchto důvodů je vždy třeba 

zvážit, kdy se učitel hry zúčastní jako hráč. 

Učitel jako rozhodčí 

Rozhodování o herních situacích patří taktéž k dovednostem, které by měl učitel ovládat. Z našich 

zkušeností i výzkumů vyplývá, že se učitelé této role občas obávají (Kresta, 2008). Je nutné, aby učitel znal 

pravidla hry a poznal, kdy došlo k jejich porušení, popř. k jak závažnému porušení došlo. V každém případě 

by měl trestat hrubá porušení pravidel, kdy dojde ke zvýhodnění družstva, které je porušilo. Obdobně 

postupuje při vědomých podvodech (pokusech) s cílem nečestně zvítězit. Naproti tomu „pedantské“ trestání 

malých přestupků, které nemají zásadní význam, může vést k neplynulému průběhu hry a ztrátě motivace u 

žáků. 



DIDAKTICKÉ POZNÁMKY 



Výběr her 

Výběr pohybových her je závislý na mnoha okolnostech. Záleží na osobnosti učitele, žácích, prostředí, cílech 

apod. V prvé řadě bychom si měli umět odpovědět na otázku, zda je náš vytýčený pedagogický cíl v kontextu 

s pohybovou hrou, tj. zda cíl pohybovou hrou můžeme splnit. Pokud shledáme, že ano, tak můžeme 

postoupit k dalším východiskům pro výběr pohybových her. 

Jedním z prvních kroků, které by měl vyučující provést při výběru her, by mělo být uvážení kontextu 

základních didaktických zásad a vybíraných her. Didaktické zásady, formulované J.A. Komenským, nám 

zobecňují mnohaleté pedagogické zkušenosti. Pro naši problematiku se jeví nejvíce prospěšné tyto didaktické 

zásady, které cituje i Rychtecký & Fialová (2007): 

uvědomělosti a aktivity 

názornosti 

soustavnosti 

přiměřenosti 

trvalosti 

postupnosti 

Výběr her dle prostředí 

Prostředí, ve kterém budeme pohybové hry hrát, může být velmi rozličné. Hrát je můžeme v tělocvičně, 

parku, na venkovním hřišti, na louce, na sněhu, v bazénu, na tenisovém kurtu, v učebně, v tanečním sále, na 

cestě atd. Je tedy nutné vždy uvažovat o konkrétní pohybové hře v souvislosti s místem, kde ji budeme hrát. 

Hra, jež se nám velmi dařila v tělocvičně, může být zcela nevhodná např. v učebně. Některé pohybové hry 

mohou být dokonce v určitém prostředí nebezpečné (např. rychlá vybíjená v gymnastickém sále, kde hrozí 

nebezpečí rozbití zrcadla míčem). 

Výběr her dle cíle vyučovací jednotky 

Každou pohybovou hrou bychom měli plnit určitý dílčí cíl pedagogického procesu. Cíle mohou být rozmanité. 

Cílem vyučovací jednotky (nebo jen její části) může být získání kladného postoje k pohybovým aktivitám, 

učení se dovednostem, rozvoj schopností, získávání vědomostí, podněcování k tvořivosti atd. Pokud tedy 

máme vytýčen cíl vyučovací jednotky, můžeme vybrat cíli adekvátní pohybovou hru jako obsah vyučovací 

jednotky. 

Výběr her dle typu vyučovací jednotky a dle části vyučovací jednotky 

Z hlediska typologie vyučovacích jednotek dle hlavních složek pedagogického procesu doporučujeme hry 

zařadit zejména do motivačních a fixačních vyučovacích jednotek. Použití her v jednotkách expozičních a 

diagnostických možné je, ale se zřetelem na cíl vyučovací jednotky. 

Pohybové hry lze využít samozřejmě v tzv. herních hodinách, popř. i úpolových, atletických, gymnastických 

atd. Je nutné opět přihlédnout k cíli hodiny a dle něj provést případnou didaktickou transformaci učiva. 

Realizace her je možné jak v dívčích, chlapeckých i koedukovaných vyučovacích jednotkách – vždy je však 

třeba brát tento aspekt v úvahu při dramaturgii činností. 

Vyučovací jednotka má určité dílčí části. Existuje několik možností strukturování vyučovací jednotky. 

Nejčastější bývají vyučovací jednotky o třech nebo čtyřech částech. Většinou se jedná o úvodní, hlavní a 

závěrečnou část, resp. úvodní, průpravnou, hlavní a závěrečnou část. Podle cíle jednotlivé části (popř. 

epizody) vyučovací jednotky, můžeme vybrat adekvátní pohybovou hru. Bližší informace o vyučovacích 

jednotkách lze nalézt např. u Rychteckého & Fialové (2007) nebo Belšana (1986a, 1986b). 

Kupříkladu chceme-li v dynamickém rozcvičení zvýšit srdeční frekvenci cvičenců, musíme zvolit odpovídající 

pohybovou hru – tj. např. honičku, u které se pohybují všichni cvičenci v určitém prostoru, po určitý čas. 

Budeme-li chtít rozvíjet v hlavní části vyučovací jednotky u žáků rychlostní schopnosti, zvolíme např. 

desetisekundové válčení s míči, kde každý hráč střílí míčem na druhé a sám před střelami uhýbá. Takto lze 

vybrat vhodnou hru do každé části vyučovací jednotky, avšak vždy s dodržením výše uvedených kritérií 

výběru. 

Výběr her dle účastníků 

Dalším kritériem pro výběr pohybových her jsou cvičenci, pro které je hra určena. Je třeba uvážit zejména 

jejich počet, věk, dovednosti, schopnosti, zkušenosti, výstroj cvičenců. Na 1.stupni základní školy proto 

přihlížíme k charakteristikám mladšího školního věku. 

Výhodou bývá v prvním období (1.-2.třída), že lze využít smíšených tříd a nemusíme násilně rozdělovat či 

slučovat chlapce a dívky do družstev. Vhodné jsou hry, které mají jednoduchá pravidla a nenáročnou 

přípravu. Postupem času, kdy žáci nabývají zkušenosti, lze hry modifikovat a přejít ke složitějším. Měli 

bychom vytvářet rovnocenné herní podmínky pro všechny hráče, taktéž střídat hráčské role ve hře. 

Rozdělování do družstev 

Při mnohých pohybových hrách je třeba rozdělit hráče do družstev, týmů či stran. Pro smysluplné rozdělení je 

třeba zvážit několik faktorů. Je výhodnější rozdělit hráče ještě než začneme vysvětlovat pravidla pohybové 

hry. Rozdělení provádíme vždy s ohledem na hru, která následuje. Někdy je postačující náhodné rozdělení 

např. losem nebo rozdělení v řadě na „prvého a druhého“. Někdy naopak potřebujeme družstva výkonnostně 

vyrovnaná, proto je třeba rozdělení dle pohlaví, výšky, váhy, dovedností apod. 

Můžeme též určit kapitány družstev, kteří si střídavě volí členy svého družstva. Pozor však na žáky s nižší 

úrovní pohybových schopností a dovedností, nikdo je nechce do družstva, vždy zůstanou na konci výběru. To 

na ně nepůsobí kladně z psychologického hlediska. Je možné nechat vybrat kapitány jen část hráčů a zbytek 

rozdělí učitel. 

Pro dlouhodobější hry se osvědčila rozdělení stálá (hráči jsou ve družstvu dlouhodobě). Družstva však mohou 

být i pouze příležitostná, pro jednu hru. Rozlišení družstev může být pomocí rozlišovacích dresů, názvu 

družstva, čísla apod. Podrobně o této problematice pojednává např. Hrkal & Hanuš (1998). 

Příprava a realizace pohybových her 

Příprava a realizace pohybové hry 

Abychom docílili co nejefektivnějšího výsledku při aplikaci pohybových her v tělesné výchově, doporučujeme 

využívat základní osnovu, podle které se řídíme při zadávání a realizaci hry. Níže předkládáme praxí 

osvědčenou osnovu, která bývá využívána zejména pro drobné pohybové hry. Nelze tuto osnovu brát jako 

dogma, ale spíše jako pomůcku, jež nás povede, abychom na nic nezapomněli. 

U některých her je vhodné (nutné) určitý bod vynechat, popř. naopak přidat. Jestliže hru realizujme se 

skupinou poprvé, tak je vhodné držet se osnovy a vycházet z předpokladu, že hráči hru neznají. Pokud hru 

realizujeme již poněkolikáté, můžeme např. vynechat podrobný popis pravidel, která již hráči znají a 

zdůrazníme pouze ta hlavní. Vždy však musíme vědět, proč jsme ten který bod vynechali nebo přidali. 

Osnova je analogická k užívané zásadě 5P, která nás navádí takto (Neuman, 1998): 

Uvedení hry 

Popiš, Předveď, Ptej se, Prováděj, Přizpůsobuj. 

Zaujmeme takové postavení, abychom my viděli a slyšeli všechny cvičence a současně aby oni viděli a slyšeli 

nás. Nabízí se různá uskupení (z cvičenců vytvořená řada, půlkruh apod.). Uvedení hry je vhodné pomocí 

poutavého názvu („Na střílejícího loupežníka“ aj.). Pozitivně působí motivační příběh, legenda, pohádka, 

jež vzbudí u dětí kladné emoce. („Milé děti, mezi námi je loupežník s bambitkou …“). 

Následuje rozdělení do družstev (pokud je potřebné a nebylo určeno již před uváděním do hry) a vymezení 

herního prostoru s ohledem na charakter hry a bezpečnost. Stručně nastíníme děj hry s jasným sdělením 

hlavního cíle činnosti hráče, družstva nebo celku. („Loupežník má za úkol míčem vybít zajíce, tj. ostatní 

hráče a zajíci se snaží míči vyhnout, aby nebyli vybiti.“). Pak sdělíme další potřebná pravidla hry, upřesnění 

průběhu a bezpečnostní rizika. Nezapomeneme jasně říct, kdy bude začátek a konec hry. Některá pravidla či 

samotný průběh hry je vhodné mnohdy názorně ukázat (vedoucím, cvičencem), vyzkoušet nanečisto. 

Někdy je dokonce vhodnější průběh hry rovnou ukázat, popř. doprovodit ukázku instrukcemi. Toto platí 

zejména u mladších dětí a při nových či složitých činnostech. Dáme prostor k otázkám hráčů, odpovíme na 

ně. 

Realizace hry 

Jestliže jsme zdárně absolvovali uvedení do hry, máme vytvořeny podmínky pro zahájení hry. Hru tedy jako 

vedoucí hry zahájíme, řídíme, rozhodujeme, někdy i hrajeme. Můžeme povzbuzovat, chválit, předcházet 

porušením pravidel apod. V případě, že hrozí nebezpečí pro hráče, hru okamžitě přerušíme. V jejím průběhu 

neměníme pravidla. Hru obměníme pokud možno až po ukončení alespoň prvního kola, před jejím 

opakováním a s důrazem na spravedlnost. Hru, se splněním herních úkolů hrajících stran či hráčů, 

ukončíme. 

Vyhodnocení hry 

Vyhodnocení konkrétní hry je závislé na povaze hry, cíli apod. U některých her postačí sdělit, že úkol byl 

nebo nebyl splněn, u jiných můžeme udělovat body za umístění, splnění, kreativitu atd. U jiných her může 

být závěrečné porovnávání na škodu. Mnohdy postačí jako odměna potlesk ostatních nebo obdiv učitele, 

spoluhráčů. Při hrubém porušení pravidel v průběhu hry některým účastníkem, toto penalizujeme. Opačně 

můžeme vyzdvihnout chování v duchu „fair play“ nebo pochválit za snahu. U některých pohybových her je 

možno možné realizovat reflexi – proces hodnocení s využitím zpětnovazebních informací (Neuman, 1998). 

Pohybové hry v programu akce 

Pokud se v určité organizační formě chystáme realizovat větší množství pohybových popř. i jiných her, je 

nutné sestavit smysluplný program. Může se jednat o přípravu her na školu v přírodě, soustředění, sportovní 

kurz nebo do kontextu projektového vyučování apod. Jedná se tzv. dramaturgii akce. 

literatura 

Dramaturg je pracovník, který se zabývá tzv. dramaturgií a je pověřen výběrem a sestavováním repertoáru 

(např. v divadle). Mluvíme-li o učiteli jako o dramaturgovi určité akce, máme na mysli jeho práci s výběrem,


Vzhledem k faktu, že při tělesné výchově 

je zvýšené riziko úrazů (např. oproti 

matematice), je nutné, aby i vyučující 

d b a l z v ý š e n é o p a t r n o s t i p ř i 

tělovýchovném procesu. Staré pořekadlo, 

že „vyučující tělesné výchovy je jednou 

nohou v kriminále“, nemusí být někdy 

daleko od reality. Učitel tělesné výchovy 

by měl znát nejen právní normy, ale i 

pravidla pohybových činností (např. 

pohybových her). Podrobně o právní 

problematice pojednává Mazal (1998). 

Tuto knihu vřele doporučujeme 

k prostudování. 



předchozí stránka BEZPEČNOST PŘI VÝUCE 


Povinnost učitele dbát na bezpečný průběh pedagogického procesu je dána právními normami nejen v oblasti 

školství, ale i obecně platnými právními předpisy. Jedná se zejména o aktuální znění tzv. „školského 

zákona“ (zákona o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání). 

Konkrétní postupy, vedoucí k zajištění bezpečného pedagogického procesu žáků ve školách a školských 

zařízeních, upravuje aktuální znění metodického pokynu MŠMT k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví žáků (k 

30.12.2011 jde o pokyn MŠMT, 2005). Zde jsou konkretizovány určité aspekty bezpečnosti a ochrany 

zdraví jednotlivých činností. Je zde mj. popsáno předcházení rizikům, povinnosti žáků, omezení pro činnost 

žáků, zdravotní předpoklady, uvolňování z vyučování, první pomoc, dozor nad žáky, postup při úrazu, zvláštní 

pravidla při některých činnostech apod. 

Mezi zvláštními pravidly při některých činnostech tohoto metodického pokynu je obsažena i řada činností, které 

souvisí s tělovýchovným procesem. Jedná se o činnosti se zvýšeným rizikem ohrožení zdraví a života. 

Mezi tyto je zařazen i předmět (vzdělávací obor) tělesná výchova. Dále koupání, výuka plavání, lyžařský 

výcvik, sportovní a turistické akce. Mezi nejdůležitější bezpečnostní zásady pro tělesnou výchovu, patří nutnost 

používat cvičební úbor (adekvátní prováděné činnosti). Jsou zakázány ozdobné a jiné pro činnost nevhodné a 

nebezpečné předměty (prstýnky, řetízky apod.). 

Nejčastější chyby, za které lze vyučujícího tělesné výchovy postihnout, jsou níže uvedené (Rychtecký & 

Fialová, 2007). V závorce uvádíme poznámky, které se mohou týkat konkrétní situace. 

absence vyučujícího (při činnosti, jeho pozdní příchod) 

chybná metodika (realizace činnosti, jež vyžaduje záchranu - bez ní; 

nedodržení posloupnosti nácviku) 

chyby v organizaci výuky (špatné uvedení a organizace hry) 

neposkytnutí informace o bezpečnosti (nesdělení rizika o možnosti utonutí v bazénu) 

nezajištění podmínek výuky (nebezpečné, se hrou nesouvisející předměty 

v prostoru hry, povolení fotbalu bez obuvi) 

nepřiměřený úkol (věku nevhodná nebo v ŠVP nezařazená pohybová hra) 

nedodržení počtu žáků (vyšší než povolený počet žáků při pohybových hrách 

ve vodě) 

zanedbání první pomoci (neposkytnutí pomoci, zatajení úrazu) 

Při pohybových hrách vycházíme z výše uvedených právních, pedagogických, sportovních (pravidlových) 

norem. Povinností vedoucího hry je udělat vše pro to, aby eliminoval možná zranění. Před započetím 

pohybové hry je třeba zkontrolovat bezpečnost prostoru pro hru (tělocvičnu, louku, bazén apod.) a výstroj 

(cvičební úbor) i výzbroj cvičenců (pálka na Brenbal aj.), nářadí (žebřiny apod.). Je vhodné na potencionální 

riziko hráče upozornit („dejte pozor na vybíjení míčem do hlavy“ apod.). Vymezíme bezpečný prostor hry 

(kužele, lajny). U některých činností poskytneme záchranu či dopomoc. Uvedení hry, zahájení i ukončení hry 

by mělo být jednoznačné. Při průběhu hry by měl vedoucí neustále sledovat celý cvičební prostor a 

předvídat možná nebezpečí (vyběhnutí žáka z herního prostoru apod.). 

literatura




OKRUHY TÉMAT PRO 

OVĚŘENÍ VĚDOMOSTÍ 



1. Problematika pojmu hra. 

2. Problematika pojmů pohybová hra a hraní, pohybový závod, pohybový úpol. 

3. Vztahová dimenze v pohybových hrách mezi jednotlivými subjekty a objekty. 

4. Klasifikace pohybových her. 

5. Problematika výběru pohybových her s ohledem na děti 1. stupně. 

6. Pohybové hry v rámci RVP ZV na 1.stupni ZŠ. 

pohybové hry ve vztahu k činnostem ovlivňujícím úroveň 

pohybových dovedností 

pohybové hry ve vztahu k činnostem ovlivňujícím zdraví 

pohybové hry ve vztahu k činnostem podporujícím pohybové učení 

rozvoj klíčových kompetencí pomocí pohybových her 

7. Osobnost vedoucího hry. 

8. Hlediska výběru pohybových her. 

dle prostředí 

dle cíle vyučovací jednotky 

dle části vyučovací jednotky 

dle účastníků 

9. Problematika rozdělování hráčů do družstev. 

10. Příprava a realizace určité pohybové hry. 

přípravné činnosti 

uvedení hry 

realizace hry 

vyhodnocení hry 

11. Bezpečnostní aspekty výuky pohybových her na 1.stupni ZŠ. 

literatura



Citovaná literatura 

Citovaná literatura 

BELŠAN, P. Tělesná výchova pro 1. a 2. ročník základní školy. Praha: SPN, 1986a. 

BELŠAN, P. Tělesná výchova pro 3. a 4. ročník základní školy. Praha: SPN, 1986b. 

CAILLOIS, R. Hry a lidé. Praha: Studio Ypsilon, 1999. ISBN 80-902482-2-2-5. 

ČÁP, J. & MAREŠ, J. Psychologie pro učitele. Praha : Portál, 2001. 655 s. ISBN 80-7178-463. 

ČÁP, J. Psychologie pro učitele. Praha: SPN, 1980. 

DOBRÝ, L. Didaktika sportovních her. 1. vyd. Praha : SPN, 1988, 195 s. 

HRKAL, J., HANUŠ, R., aj. Zlatý fond her II. 1. vyd. Praha : Portál, 1998, 165 s. ISBN 80-7178-153-3. 

KRESTA, J. Učitel jako rozhodčí sportovních her ve školní tělesné výchově. Tělesná výchova a sport mládeže, 2008, roč. 74, č. 1, s. 3. ISSN 1210 – 7689. 

MAZAL, F. Učitel tělesné výchovy mezi paragrafy. Olomouc : HANEX, 1998. ISBN 80-85783-21-5. 

MAZAL, F. Hry a hraní pohledem ŠVP. 1. vyd. Olomouc : HANEX, 2007. ISBN 978-80-85783-77-3. 

MINISTERSTVO ŠKOLSTVÍ, MLÁDEŽE A TĚLOVÝCHOVY (MŠMT). Metodický pokyn k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví dětí, 

žáků a studentů ve školách a školských zařízeních zřizovaných Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, Č.j.: 37 014/2005 

-25. Praha: MŠMT, 2005. 

NEUMAN, J. Dobrodružné hry a cvičení v přírodě. 1. vyd. Praha : Portál, 1998, 328 s. ISBN 80-7178-218-1. 

PIAGET, J. Science of education a psychology of the child. New York: Orion press, 1970. 

PSOTTA,R. a kol. Fotbal – kondiční trénink.1.vyd. Praha: Grada 2006. 220 s. ISBN 80-247-0821-3. 

ROVNÝ, M., ZDENĚK, D. Pohybové hry. 1.vyd. Bratislava : SPN 1979, 208 s. 

RYCHTECKÝ,A.FIALOVÁ,L. Didaktika školní tělesné výchovy.online] c 2007, poslednírevize 2007 [cit.2007-8-01]. Dostupné 

z:http://www.ftvs.cuni.cz/Katedry/PPD/materialy/skriptaDidaktika/ . 

STIBITZ, F. Standardní herní soutěže. Praha : FTVS UK, 1982. 

STIBITZ, F. Informace o méně známých sportovních hrách. 1.vyd. Praha: Universita Karlova, 1982. 

SÜSS, V. Význam indikátorů herního výkonu pro řízení tréninkového procesu. Vědecká monografie. Praha : Karolinum 2006, 173 

s. ISBN 80-246-1162-7. 

TOMAJKO, Dušan, DOBRÝ, Lubomír. Pojmoslovné a terminologické vádemékum - pohybová hra. Těl. Vých. Sport Mlád., 1999, roč. 65, č.8, s. 11-15. ISSN 1210 – 

7689. 

TOMAJKO, D. Pohybová hra. Habilitační práce. FTK UP v Olomouci, 1998. 

VÚP Praha, Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání. Praha, 2007. 

Literatura obsahující zásobníky pohybových her 

Níže předkládáme soupis několika pramenů, ve kterých je možné nalézt konkrétní pohybové hry. Jsou uvedeny prameny, jež se 

zabývají zejména tzv. drobnými pohybovými hrami. U každého pramenu jsou uvedeny oblasti (témata, zaměření) pohybových 

her, do kterých příslušný pramen pohybové hry klasifikuje. 

BRTNÍK, J., NEUMAN, J. Zimní hry na sněhu i bez něj. Praha : Portál, 1999. ISBN 80-7367-399-1. 

(hry a zábavná cvičení, ke zdokonalování lyžařských schopností i celkové zdatnosti) 


(různé hry seřazené podle času, fyzické i psychické zátěže, výchovného cíle, prostředí) 

KIRCHNER, J. & HNÍZDIL, J. Orientační hry nejen do přírody. Praha: Grada, 2004. ISBN 80-2470-798-5. 

(orientační hry v letní i zimní přírodě, ve vodě, v noci, v budově) 

(hry rozvoj pohybových schopností) 



KRESTA, J., VLACH, J. Drobné a průpravné hry pro volejbal (videosnímek). Ústí nad Labem : Univerzita J.E.Purkyně v Ústí nad Labem, 2004. 

(rozvoj pohybových schopností, osvojování specifických dovedností ve sportovních hrách) 

KRESTA, J. Pohybové hry a nohejbal 3. Nohejbal-Footballtennis, 2004, roč. 3, č. 3. 






MAZAL, F. Pohybové hry a hraní. 1. vyd. Olomouc : HANEX, 2000, 292 s. ISBN 80-85783-29-0. 

(hry pro 5 až 76tileté, úpolové hraní, soutěže družstev, kreativně kooperační, air play, s padákem) 


(hry pro 5 až 76tileté, úpolové hraní, soutěže družstev, kreativně kooperační, air play, s padákem) 

NEUMAN, J. Dobrodružné hry a cvičení v přírodě. 1. vyd. Praha : Portál, 1998, 328 s. ISBN 80-7178-218-1. 

ISBN 80-2470-995-3. 

(hry zahřívací a kontaktní, seznamovací, hrátky a zábavná soutěžení, na rozvoj důvěry, inicitativní a týmové, na rozvoj komunikace a spolupráce, v přírodě, 

ekohry, ceremoniální, pro reflexi a závěrečné hodnocení) 

NEUMAN, J. Překážkové dráhy, lezecké stěny a výchova prožitkem. 1. vyd. Praha : Portál, 312 s. ISBN 80-7178-292. 

(hry s prožitkem, hry v podobách překážkových drah a lezeckých stěn) 


(hry pro děti 3-6, 6-8 , 8-11, 12-15 a nad 15 let, v malé místnosti, v tělocvičně, na školním hřišti, na lyžích, na vodě, na letní tábor, honičky, skákačky, 

přenášečky, zaháněné, přihrávané, odrážené, trefovací, pálkovací, úpolové, překážkové, orientační, branné) 

Tělesná výchova a sport mládeže. Praha: UK FTVS, 1931- .Vychází 8x ročně.ISSN 1210 – 7689. 

(hry různého zaměření) 

ZACHOVÁ, KRESTA, B. a kol.. Drobné J. Pohybové pohybové hry, hry drobné a závody, nohejbal soutěže 2. a Nohejbal-Footballtennis, úpoly, drobné hry a zábavy v místnosti. 2004, Skriptum. roč. Praha 3, : UK, č. 1. 1980, 145 s. 

(hry rozvoj pohybových schopností, pro rozcvičení, pro uklidnění, v místnosti, další třídění dle obsahu her) 

ZAPLETAL, M. Velká encyklopedie her; I. Hry v přírodě. Praha: Olympia 1985, 638 s. 

(hry v lese, na louce, na cestu, v noční přírodě, na táboře, ve vodě, na plavidlech, na sněhu, dlouhodobé, další třídění dle obsahu her) 

ZAPLETAL, M. Velká encyklopedie her; II. Hry v klubovně. Praha: Olympia 1986, 576 s. 

(hry rozvíjející intelektové dovednosti, cvičící především motoriku, bez výcvikového významu, další třídění dle obsahu her) 

ZAPLETAL, M. Velká encyklopedie her; III. Hry na hřišti a v tělocvičně. Praha: Olympia 1987, 512 s. 

(hry na hřišti, v tělocvičně, další třídění dle obsahu her) 

LITERATURA 

BELŠAN, P. Tělesná výchova pro 1. a 2. ročník základní školy. Praha: SPN, 1986a. 

BELŠAN, P. Tělesná výchova pro 3. a 4. ročník základní školy. Praha: SPN, 1986b. 

CAILLOIS, R. Hry a lidé. Praha: Studio Ypsilon, 1999. ISBN 80-902482-2-2-5. 

ČÁP, J. & MAREŠ, J. Psychologie pro učitele. Praha : Portál, 2001. 655 s. ISBN 80-7178-463. 

ČÁP, J. Psychologie pro učitele. Praha: SPN, 1980. 

DOBRÝ, L. Didaktika sportovních her. 1. vyd. Praha : SPN, 1988, 195 s. 


KRESTA, J. Učitel jako rozhodčí sportovních her ve školní tělesné výchově. Tělesná výchova a sport 

mládeže, 2008, roč. 74, č. 1, s. 3. ISSN 1210 – 7689. 

MAZAL, F. Učitel tělesné výchovy mezi paragrafy. Olomouc : HANEX, 1998. ISBN 80-85783-21-5. 


MINISTERSTVO ŠKOLSTVÍ, MLÁDEŽE A TĚLOVÝCHOVY (MŠMT). Metodický pokyn k zajištění 

bezpečnosti a ochrany zdraví dětí, žáků a studentů ve školách a školských zařízeních zřizovaných 

Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, Č.j.: 37 014/2005-25. Praha: MŠMT, 2005. 

NEUMAN, J. Dobrodružné hry a cvičení v přírodě. 1. vyd. Praha : Portál, 1998, 328 s. ISBN 80-7178- 

218-1. 

PIAGET, J. Science of education a psychology of the child. New York: Orion press, 1970. 

PSOTTA,R. a kol. Fotbal – kondiční trénink.1.vyd. Praha: Grada 2006. 220 s. ISBN 80-247-0821-3. 


RYCHTECKÝ,A.FIALOVÁ,L. Didaktika školní tělesné výchovy.online] c 2007, poslednírevize 2007 

[cit.2007-8-01]. Dostupné z:http://www.ftvs.cuni.cz/Katedry/PPD/materialy/skriptaDidaktika/ . 

STIBITZ, F. Standardní herní soutěže. Praha : FTVS UK, 1982. 

STIBITZ, F. Informace o méně známých sportovních hrách. 1.vyd. Praha: Universita Karlova, 1982. 

SÜSS, V. Význam indikátorů herního výkonu pro řízení tréninkového procesu. Vědecká monografie. 

Praha : Karolinum 2006, 173 s. ISBN 80-246-1162-7. 

TOMAJKO, Dušan, DOBRÝ, Lubomír. Pojmoslovné a terminologické vádemékum - pohybová hra. Těl. 

Vých. Sport Mlád., 1999, roč. 65, č.8, s. 11-15. ISSN 1210 – 7689. 

TOMAJKO, D. Pohybová hra. Habilitační práce. FTK UP v Olomouci, 1998. 

VÚP Praha, Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání. Praha, 2007. 

Literatura obsahující zásobníky pohybových her 

Níže předkládáme soupis několika pramenů, ve kterých je možné nalézt konkrétní pohybové hry. Jsou 

KIRCHNER, uvedeny J. & prameny, HNÍZDIL, J. & LOUKA, jež se O. Kondiční zabývají hry a zejména cvičení nejen v tzv. přírodě. drobnými Praha: Grada, pohybovými 2005. ISBN 80-2470-995-3. hrami. U každého pramenu jsou 

uvedeny oblasti (témata, zaměření) pohybových her, do kterých příslušný pramen pohybové hry 

klasifikuje. 

BRTNÍK, J., NEUMAN, J. Zimní hry na sněhu i bez něj. Praha : Portál, 1999. ISBN 80-7367-399-1. 

(hry a zábavná cvičení, ke zdokonalování lyžařských schopností i celkové zdatnosti) 

HRKAL, J., HANUŠ, R., aj. Zlatý fond her II. 1. vyd. Praha : Portál, 1998, 165 s. ISBN 80-7178-153- 

3. 

(různé hry seřazené podle času, fyzické i psychické zátěže, výchovného cíle, prostředí) 

KIRCHNER, J. & HNÍZDIL, J. Orientační hry nejen do přírody. Praha: Grada, 2004. ISBN 80-2470-798 

-5. 

(orientační hry v letní i zimní přírodě, ve vodě, v noci, v budově) 

KIRCHNER, J. & HNÍZDIL, J. & LOUKA, O. Kondiční hry a cvičení nejen v přírodě. Praha: Grada, 2005. 

(hry na rozvoj pohybových schopností) 

KRESTA, J., VLACH, J. Drobné a průpravné hry pro volejbal (videosnímek). Ústí nad Labem : 

Univerzita J.E.Purkyně v Ústí nad Labem, 2004. 







MAZAL, F. Pohybové hry a hraní. 1. vyd. Olomouc : HANEX, 2000, 292 s. ISBN 80-85783-29-0. 

(hry pro 5 až 76tileté, úpolové hraní, soutěže družstev, kreativně kooperační, air play, s 

padákem) 


(hry pro 5 až 76tileté, úpolové hraní, soutěže družstev, kreativně kooperační, air play, s 

padákem) 

NEUMAN, J. Dobrodružné hry a cvičení v přírodě. 1. vyd. Praha : Portál, 1998, 328 s. ISBN 80-7178- 

218-1. 

(hry zahřívací a kontaktní, seznamovací, hrátky a zábavná soutěžení, na rozvoj důvěry, 

inicitativní a týmové, na rozvoj komunikace a spolupráce, v přírodě, ekohry, ceremoniální, 

pro reflexi a závěrečné hodnocení)

Pohybové hry a hraní na 1.stupni základní školy - Pf UJEP

You also want an ePaper? Increase the reach of your titles

Delete template?

Save as template?