Bakalářská práce - DSpace UTB

UTB ve Zlíně, Fakulta humanitních studií 22
3.2.3 Výchova
Ne všichni delikventně jednající mladiství však pocházejí z disociálních nebo neúplných
rodin. Právě proto lze předpokládat, že jejich sociální selhávání projevující se
delikventními činy má souvislost spíše s nesprávnou nebo nedůslednou výchovou, zvláště
pak s výchovným stylem rodičů.
„Studie delikventně jednajících mladistvých založené na jejich popisu rodinného prostředí
ukazují rodinné prostředí přestupníků zákona jako chladné, s minimem rodičovského zájmu
o děti. Rodiče jsou dětmi charakterizováni jako pasivní či odmítaví, nezainteresovaní na
potřebách dítěte.“ (Matoušek, Kroftová, 1998, str. 43)
Takoví rodiče zanedbávají svůj dohled nad dítětem, čímž ztrácejí základní přehled o tom,
co jejich dítě dělá ve volném čase, kde se zdržuje a s kým se stýká.
„Čím hůře rodiče monitorují své děti, tím je, podle studií shrnutých v práci Snydera a
Pattersona (1987), větší pravděpodobnost, že se děti dopustí trestného činu.“ (Matoušek,
Kroftová, 1998, str. 45)
Nedůsledná výchova skutečně může u mladistvého zapříčinit vznik delikventního chování,
ale ke stejnému výsledku může vést i opačný extrém výchovy – vyžadování tvrdé
disciplíny.
Matoušek a Kroftová (1998, str. 44) o tom píší:
„Příliš tvrdá disciplína zahrnující agresivní chování rodiče k dítěti je častější v rodinách,
v nichž se děti chovají delikventně. Dítě se v takové rodině učí agresivitě jako dovolenému
způsobu chování.“
Z nepříznivého rodinného prostředí mají mladiství snahu unikat, a to zejména ke svým
vrstevníkům. Jejich potřeba kladného přijetí vrstevnickou skupinou je pravděpodobně ještě
silnější než u dětí s dobrým rodinným zázemím. Některé party jsou pak ke své delikventní
činnosti přivedeny tím, že tráví čas v hernách a na diskotékách a brzy se jim na tento
způsob života přestane dostávat finančních prostředků.