Bakalářská práce - DSpace UTB

UTB ve Zlíně, Fakulta humanitních studií 19
Tato Zikmundova klasifikace byla časem potvrzena moderní psychopatologickou teorií.
„R.L. Jenkins a S. Glickmanová (1947) dospěli ke třem základním vzorcům osobnosti
delikventů: 1. socializovaný, 2. citově narušený, 3. nesocializovaný agresivní“
(Koudelková, 1995, str. 30)
Socializovaný typ používá delikventní chování vlastně jako instrumentální prostředek
dosažení žádaného cíle.
Kategorie emočně narušených se zpravidla ještě dále rozděluje.
„A. Johnsonová (1949) specifikovala poruchu, jíž označila jako tzv. lakunární superego,
jímž jsou charakterizovány vysoce selektivní defekty ve funkci svědomí.
J. Kesslerová (1966) pak v rámci emočně narušených rozlišuje ještě dvě další kategorie
z hlediska poruchy ve funkci svědomí: slabost superega proti vnitřním impulzům a
nemohoucnost supeega proti nevědomým motivacím.“ (Koudelková, 1995, str. 31)
U nesocializovaného agresivního typu jsou jejich agresivní činy v podstatě jen impulzivní
reakcí na frustraci. Tento způsob jednání se v odborné literatuře také často označuje jako
psychopatická delikvence.
Matoušek a Kroftová (1998, str. 30) o psychopatii píší:
„Psychopatie je většinou psychiatrických škol pojímána jako trvalá, vrozená osobnostní
dispozice, která staví člověka mimo normu. Mezi normou a psychopatií se ještě někdy
rozlišují akcentované osobnosti a anomální osobnosti. Psychopatie, případně i oba další
typy odchylek od normy, jsou diagnostikovány u pachatelů trestné činnosti velmi často.“
U mladých lidí je ovšem poněkud složitější odlišit povahové změny vyvolané bouřlivěji
probíhajícím dospíváním od stálých povahových rysů spojených s psychickým
onemocněním.
Faltin (1972, str. 33) dával psychické činitele delikvence do souvislosti s prostředím:
„Traumata v citech, v citovosti, frustrace v potřebách každodenního života (prvotních i
druhotných – kulturních), oslabování charakteru, vznik pocitu méněcennosti jsou
výsledkem vlivu disharmonického sociálního prostředí.“