Bakalářská práce - DSpace UTB

UTB ve Zlíně, Fakulta humanitních studií 17
3.1.2 Další vnitřní činitele
Mezi tyto vnitřní příčiny můžou patřit: poškození centrálního nervového soustavy,
psychické nebo fyzické nedostatky, poškození mozku při prenatální období, při těžkém
porodu nebo v raném dětství, atd.
Nezanedbatelnou roli ve výčtu dědičných dispozic k delikvenci jistě zaujímá i sklon rodičů
k alkoholismu, či dřívější výskyt kriminality u členů rodiny rodičů mladistvého
Musím ovšem znovu podotknout, že přítomnost žádného tohoto vnitřního činitele sama o
sobě nemůže zapříčinit výskyt delikventního chování u jedince, neboť chování je
ovlivňováno mnoha činiteli a dědičnost je pouze jedním z nich.
„Genetická dispozice může být odpovědná např. za sníženou sebekontrolu či za
hyperaktivitu.“ (Matoušek, Kroftová, 1998, str. 22)
Právě syndrom hyperaktivity (ADHD) je v tomto ohledu poměrně výrazným činitelem
majícím svůj podíl na delikventním chování mladistvého. Tento syndrom je
charakteristický trvalým neklidem a kolísáním pozornosti. K dalším symptomům patří
změny nálad, impulzivita chování, nedostatek zábran a nápadná neobratnost.
Syndrom hyperaktivity postihuje nejméně 5%, podle některých pramenů 10-15% dětí,
mnohokrát častěji chlapce než děvčata. Obvykle udávaný poměr z epidemiologických
studií je 5-6 chlapců na jedno děvče.
Výsledky dlouhodobého sledování dětí se syndromem ADHD ukázalo, že jejich potíže
v období dospívání nemizí, což s sebou nese větší potíže v adaptaci na společenské
prostředí než u ostatních lidí.
Podle Matouška a Kroftové (1998, str. 28) je „syndrom hyperaktivity spojován s takovými
znaky chování adolescenta, jako jsou impulzivita, agresivita, záchvaty vzteku a snížení
sebehodnocení.“