Bakalářská práce - DSpace UTB

UTB ve Zlíně, Fakulta humanitních studií 14
Jak píšou Matoušek a Kroftová (1998, str. 22): „Chování je podmíněno velice komplexně.
Dědičnost je jedním z mnoha faktorů, které na ně mají vliv. Genetická dispozice může být
odpovědná např. za sníženou sebekontrolu či za hyperaktivitu.“ Proto nelze přijmout teorii,
že by výskyt delikventního chování u jedince ovlivňovaly pouze, nebo z největší části,
biologické predispozice člověka.
Po neúspěchu teorií přisuzující původ delikvence biologickým faktorům se v závislosti na
rozšíření Freudových a Adlerových teorií začaly upírat zraky odborníků na možné
psychologické příčiny delikventního jednání. Zvláště v USA, ve Francii, Itálii, Anglii a
v jiných západních státech bylo mnoho pracovníků v oblasti delikvence mládeže ovlivněno
freudismem a adlerismem.
Faltin (1972, str. 27) o tomto využití Freudova učení napsal: „Freudovci vysvětlují, že
chování mladistvého delikventa je výsledkem zvratu v jeho psychice během vývinu. Dítě
v útlém věku prožívá frustrace a traumata, které narušují jeho citovost a tu je třeba hledat
původ úchylného chování, které je někdy provinilé.“
Podle pedagogů je frustrace tam, kde se organismus střetává s větší či menší překážkou
nebo těžkostí na svojí cestě za uspokojením vitální potřeby. Vliv frustrace může být
individuální, nemusí se prožívat v horních vrstvách vědomí.
„Psychoanalytik poučený spisy Alfreda Adlera by patrně spatřoval hlavní problém
delikvence mládeže v pocitu méněcennosti postupně posilovaném většinou lidí a institucí,
s nimiž se mladistvý delikvent setkal.“ (Matoušek, Kroftová, 1998, str.16)
I tyto hypotézy o příčinách vzniku delikvence byly příliš jednostranně zaměřeny a
neodpovídaly složitosti a poměrně velké rozmanitosti delikventního jednání. Navíc již od
novověku, kdy osvícenský racionalismus označil člověka za „nepopsanou tabuli“, na níž
lze výchovou napsat téměř cokoliv, začali vědce zajímat i vlivy výchovy a prostředí na
delikventního jedince.