50.48.Bulletin advokacie - Česká advokátní komora

z Evropy
ní výkonu dohod vzešlých z mediace
v mezinárodním měřítku.
Dále byl kladen důraz na zajištění
kvality mediace, na nutnost kvalitního
základního vzdělání včetně následného
a trvalého vzdělávání mediátorů v mediaci.
Vzhledem k tématu „přeshraniční“
mediace byla akcentována nezbytná co-
-mediace vzhledem k rozdílným mentalitám
stran sporu. Byl též projednán
Evropský etický kodex pro mediátory.
Dále se program zabýval samotným
mediačním řízením, především otázkou
minimálních záruk mediačního
řízení z hlediska spravedlnosti procesu.
V neposlední řadě byla zdůrazněna
podpora mediace, a to zejména
stran právnických profesí, byla zmíněna
stěžejní spolupráce mezi advokáty,
notáři a soudci.
Konference nabídla dva workshopy,
které se věnovaly jednak rodinné,
jednak spotřební mediaci.
V tomto příspěvku považuji za podstatné
soustředit se na problematické
a stěžejní otázky týkající se prosazování
shora uvedené směrnice v jednotlivých
zemích, tak, jak vyplynuly ze semináře
a z pracovních podkladů k němu.
Právně mediaci stran evropských
institucí v současné době upravuje:
• především samotná směrnice
(shora uvedená) z roku 2008,
která ukládá členským zemím
nejpozději do 21. 5. 2011
přijmout národní úpravy mediace
v přeshraničních sporech. S tím
souvisí Evropský etický kodex
mediátorů.
• dále byla vytvořena pracovní
skupina pro mediaci (CEPEJ –
GT – MED) složená ze zástupců
ČR, Slovinska, Německa,
Portugalska, Litvy, Velké Británie
a Švédska, která má sledovat vliv
nezávazných doporučení Výboru
ministrů, zejména:
• Doporučení Rec (98)1
o rodinné mediaci
• Doporučení Rec (2002) 10
o mediaci v občanských
věcech
• Doporučení Rec (99) 19
o mediaci v trestních věcech
• Doporučení Rec (2001) 9
o alternativách k litigaci
mezi správními autoritami
a soukromými stranami
86
• V neposlední řadě vydala
Evropská komise pro efektivitu
justice (CEPEJ) v roce 2007
pokyny pro lepší implementaci
existujících doporučení
týkajících se rodinné mediace
v občanských věcech.
Seminář se ve svém programu opřel
o základní pojmy mediace a ty vzápětí
obohatil o mezinárodní zkušenosti
z jejího uplatňování:
Správné pochopení pojmu mediace
jako východisko
Jde o řízení založené na dobrovolnosti
stran, kde zprostředkovatel
(mediátor), aniž by disponoval rozhodovací
pravomocí, podporuje komunikaci
mezi stranami tak, aby jim systematicky
umožnil vyřešit jejich spor
s vlastní odpovědností.
Zde se právní úpravy jednotlivých
zemí (též mimo rámec EU) liší
v pojetí dobrovolnosti – od leckde
absolutního pojetí až po možné nařízení
mediace soudem (Florida).
V úpravě rakouské je mediace upravena
velmi podrobně zákonem z r.
2004, jehož cílem je zejména ochrana
spotřebitele, požadavek právní jistoty,
vymezení a odlišení mediace od
poskytování právního poradenství
a celkově podpora mediace.
Naproti tomu jinde (Anglie) je
úprava mediačního řízení svěřena do
rukou soukromých spolků a samoregulujícímu
trhu.
Mezi těmito dvěma extrémy se
nachází třetí stupnice právních úprav,
která se snaží o určitou vyváženost
mezi dobrovolností mediace a ochranou
před jejím zneužitím.
Povinnosti a odpovědnost
mediátora
Práva a povinnosti mediátora jsou
upraveny v dohodě o mediaci. Mediátor
neodpovídá za to, že se podaří
úspěšně vyřešit spor, ale za způsob
vedení mediace, za umožnění komunikace
mezi stranami. Konkretizace
tohoto požadavku znamená:
1. poučovací povinnost ohledně
způsobu vedení řízení,
přerušení běhu promlčecích
lhůt, důvěrnosti, právních
účinků a ostatních aspektů
mediačního řízení;
BULLETIN ADVOKACIE 7-8/2009
2. povinnost poslat stranu
k odborníkovi, zejména
právníkovi v případě potřeby;
3. dokumentační povinnost
ohledně začátku a konce
mediace a výsledku jednání;
4. povinnosti zachovávat
důvěrnost;
5. povinnost uzavřít pojištění
odpovědnosti za škodu.
K tomuto se připojují povinnosti
odvíjející se od loajality mediátora.
Stěžejní úlohu zde hraje jeho neutralita
jakožto základní princip důvěry
stran v mediaci, dále pak jeho nestrannost
a nezávislost.
Důvěrnost
Důvěrnost mediace je základním
pilířem mediace, neboť strany v mediačním
řízení prezentují to, co by ve
veřejném soudním řízení ne uvedly.
Nabízejí se potom takové možnosti
řešení, které by nikdy nepřicházely
v úvahu, pokud by strany neměly jistotu,
že to, co bylo řečeno v mediačním
řízení, se v eventuálním soudním
řízení již nesmí veřejně sdělit.
Rozlišuje se hmotněprávní rovina
důvěrnosti, která zahrnuje okruh adresátů,
kterému je určena: strany, mediátoři,
právní poradci stran, pomocný
personál (překladatelé, sekretářky,…),
ale též soudci (u soudních mediací).
Dále je to procesněprávní rovina, která
dále rozlišuje, zda jde o omezení,
která zakazují jedné straně odvolávat
se na určitou skutečnost, či na omezení
použití určitých důkazů, resp. jejich
zákaz v eventuálním soudním řízení.
Vedle těchto dvou rovin omezení
existuje úprava mlčenlivosti svědků,
tedy např. mediátorů, právních poradců
a zúčastněných třetích stran.
V Evropském etickém kodexu mediátora
se k tomuto uvádí, že mediátor
považuje za důvěrné veškeré informace,
které souvisí s mediací, či z ní vzešly,
včetně informace, že se mediace
bude konat či se již konala, pokud nejde
o informace, které jsou v rozporu
se zákonem či veřejným pořádkem.
Jakákoli informace, sdělená mediátorovi
jednou ze stran, nesmí být sdělena
druhé straně s výjimkou jejího souhlasu,
nebo pokud tak ukládá zákon.
Členským státům má být dáno k úvaze,
zda rozsah důvěrnosti mediace sta-
WWW.CAK.CZ