50.48.Bulletin advokacie - Česká advokátní komora

z odborné literatury
mu CCBE (Evropská rada advokátních
komor). Text je ve všech částech
ilustrován odkazy na příslušné normativní
texty, rozhodnutí kárné komise
a zejména též na publikovanou literaturu
(celkem 22 poznámek pod čarou).
Ivo Remunda:
Česká republika
je právní stát (?)
70
Právní rádce č. 14/2008,
str. 526-528.
Právní jistota je prvořadým atributem
právního státu. V tomto ohledu
má značný význam tvorba práva, jeho
stabilita, obecná přístupnost právních
předpisů, jejich jasnost a znalost.
V úvodní části se autor zabývá obecnými
pojmy právního státu a právní
jistoty. Následně se pak věnuje zásadě
„neznalost zákona neomlouvá“
a jejímu vztahu ke společenskoprávní
realitě. Právo je všeobjímající fenomén,
který dopadá „hlava nehlava“
na všechny. Pacient není odpovědný
za neznalost medicíny, občan je však
odpovědný za neznalost práva. Bez
zásady „neznalost zákona neomlouvá“
se bohužel nelze v právu obejít.
Není zde ale opravdu co řešit?
Legislativní smršť posledních let
je obrovská, agresivní a podle autora
„hloupá“. Máme již specialisty nejen
na právní odvětví, ale dokonce na jedno
ustanovení. Kvalita právního aktu
a jednotlivých právních norem je však
tím větší, čím je předpis stručnější,
jasnější, přehlednější, sofistikovanější.
Vytvořit zákon a třicetkrát ho poté
novelizovat ve snaze o jeho vybroušení
do ideálního tvaru, to je vrcholem
právní neschopnosti, povrchnosti, arogance,
neodbornosti. Součástí českého
právního řádu je i právo komunitární.
Otázka, jak se publikují přímo aplikovatelné
předpisy EU/ES, je i pro právníky
zahalena často pod rouškou tajemství.
Zeptejte se několika kolegů, soudců,
firemních právníků, vysokoškolských
pedagogů a chtějte přesnou odpověď
a oslovte i ty, kteří jsou ve svém oboru
uznávanou kapacitou (s výjimkou specialistů
na evropské/komunitární právo).
„Budete, nebo vlastně nebudete se
divit,“ uzavírá autor.
K tomu namísto redakční poznámky:
„Posedlost opatřeními, předpisy,
nařízeními, zákazy, které nemají sebemenší
společenskou závažnost, ale jsou
protlačovány určitými zájmovými skupinami
(...) zaneřáďuje veřejný prostor
takovým tempem a způsobem, že za
chvíli už bude člověk, snažící se chovat
přirozeně, případem pro psychiatra
nebo také prokurátora.“
(Historik Petr Placák v Lidových
novinách 2. 3. 2009).
Romana Lužná:
Použití majetku
nezletilého
Právní rádce č. 7/2008, str. 16-18.
Stejně jako dospělí, mohou i nezletilé
děti vlastnit třeba i rozsáhlý majetek,
včetně nemovitosti, cenných
papírů, uměleckých děl, autorských
práv apod., získaných např. v rámci
dědictví. Nabízí se otázka, zda rodiče
mohou tento majetek spotřebovat
pro potřeby dítěte, nebo jej dokonce
užít pro potřeby rodiny. Nejprve se
autorka zabývá vyživovací povinností
rodičů. Majetek dítěte může přinášet
někdy i značný výnos. Mohou jej rodiče
spotřebovat místo toho, aby dítě živili ze
svých prostředků? Zákon o rodině jednoznačně
upravuje, že výnos majetku
dítěte se užije nejprve pro jeho vlastní
výživu a teprve potom přiměřeně
i pro potřebu rodiny. Majetková podstata
může být dotčena jen v případě,
že by vznikl nezaviněně ze strany
osob výživou povinných hrubý nepoměr
mezi poměry nezletilého dítěte
a osob výživou povinných.
Autorka dovozuje, že v rozsahu,
v jakém rodiče použijí uvedené příjmy
na výživu dítěte, zaniká jejich vyživovací
povinnost k němu. Jestliže příjmy
z majetku dítěte přesahují míru jeho
odůvodněných potřeb, jsou rodiče
oprávněni použít je i na úhradu společných
potřeb rodiny (např. zahraniční
rekreace, úpravy a údržby společného
rodinného bydlení). V tomto
posledním případě lze uvažovat o tom,
že vyživovací povinnost rodičů zanikla,
neboť dítě je již schopno živit se samo
(§ 85 zák. o rodině). Je však třeba
přihlédnout rovněž k § 85 odst. 2
BULLETIN ADVOKACIE 7-8/2009
zák. o rodině, podle něhož má dítě
právo podílet se na životní úrovni
svých rodičů. „Jestliže by tedy rodiče
byli i při plném využití svých finančních
možností v trvalé tíživé finanční
situaci ..., zatímco dítě by mělo značný
majetek, pak je nutné trvání vyživovací
povinnosti uvážit z hlediska § 96
odst. 2 zák. o rodině, resp. dovodit
zánik vyživovací povinnosti.“
Druhá část pojednání je věnována
použitelnosti majetku pro potřeby rodiny.
Autorka poukazuje na to, že rozlišujeme
použití § 37a odst. 2 a podle
§ 31 odst. 4 zák. o rodině, a ustanovení
podrobněji vykládá. V tomto ohledu
odkazujeme na text článku. Případy,
kdy je možné uvažovat o prodeji
určitého majetku, který patří nezletilému,
jsou např. za situace, kdy rodiče
přijdou o zaměstnání, nebo se stanou
invalidními a jejich výdělečné
poměry jsou značně omezené. Z literatury
odkazuje autorka především na
Hrušáková, M. a kol.: Zákon o rodině,
Komentář, III. vydání, C. H. Beck,
Praha 2005.
Jaroslav Petr:
I daktyloskopie může
selhat
Lidové noviny, 2. 3. 2009, str. 16.
Pod tímto názvem s podtitulkem
„Kriminalistika by měla lépe ověřit
spolehlivost svých metod“ uvádí autor
výsledky jedné americké studie, které
jsou nepochybně poučné i pro naše
poměry. Postupy kriminalistů mají
k dokonalosti daleko. Studie uvádí, že
pokud se má výrazně snížit počet justičních
omylů, musí kriminalistické laboratoře
podstatně zkvalitnit svou práci.
V posledních letech přibývá případů,
kdy byli lidé nejprve odsouzeni, posléze
se však zjistila jejich nevina. Výjimečnému
postavení se těší pouze testy DNA,
které jsou zatíženy jen velmi malou
pravděpodobností chyb. U jiných kriminalistických
testů však riziko chyb
neznáme. Kriminalisty čeká řada ověřovacích
studií. Na jejich základě bude
moci kriminalista říci, s jakou pravděpodobností
byla identifikace pachatele
provedena.
✤ Připravil ✝ JUDr. VÁCLAV MANDÁK, CSc.
WWW.CAK.CZ