50.48.Bulletin advokacie - Česká advokátní komora

články
avšak pouze jako demonstrativní výčet podmínek, pro
které však tato dosavadní směrnice – na rozdíl od některých
národních právních řádů9 – vždy připouští důkaz,
že se o nepřiměřenou podmínku nejedná.)
Dosavadní směrnice č. 93/13/EHS dovoluje členským státům
v národních úpravách zavést či ponechat režim, který je
pro spotřebitele příznivější. 10 Tento koncept v podstatě ponechává
dosavadní právní úpravu jednotlivých členských států
nedotčenu a mnohé velmi důležité a moderní principy spotřebitelského
práva, které směrnice (informativně) obsahuje
ve své příloze (katalogu nekalých klauzulí, tzv. unfair terms)
zůstávají jen mrtvými ilustracemi bez jasného právního obsahu
a především obligatorní transpozice do národních právních
řádů. Některé národní právní řády tento katalog převzaly
částečně, jiné zcela, jiné vůbec, mnohé jej převzaly
a velmi jej zkomolily. Nepochopení katalogu nekalých klauzulí
dokumentuje i názor uvedený v renomovaném komentáři
k českému občanskému zákoníku, který označuje seznam
tzv. unfair terms v příloze směrnice 93/13/EHS (který je do
současného českého občanského zákoníku převzat částečně
a velmi nepřesně jako demonstrativní výčet) za „sáhodlouhý
výčet zcela nic neříkající z hlediska praxe.“ 11 Takový komentář
však svědčí pouze o naprostém nepochopení, a to jak na straně
národního zákonodárce, tak především komentátora.
Cílem směrnice č. 93/13/EHS (a celé právní úpravy nekalých
klauzulí ve spotřebitelských smlouvách na evropské úrov-
50
123 45
9 Srov. např. § 56 odst. 3 českého občanského zákoníku: „Nepřípustná jsou zejména
smluvní ujednání (následuje seznam)“, § 53 odst. 4 slovenského občanského
zákoníku: „Za nepřijatelné podmínky, uvedené ve spotřebitelské smlouvě, se
považují zejména ustanovení (následuje seznam)“ – naproti tomu článek 3 odst. 3
směrnice 93/13/EHS: „Příloha obsahuje informativní a nevyčerpávající seznam
podmínek, které mohou být pokládány za nepřiměřené.“
10 Článek 8 směrnice 93/13/EHS.
11 Holub, Milan a kol.: Občanský zákoník – komentář, 1. svazek, Linde Praha,
2003, s. 214 (autorem citovaného textu komentáře k § 56 je prof. A. Kanda).
12 Čl. 32 ve spojení s čl. 35 návrhu směrnice.
13 Dosavadní rigidní interpretace viz např. Žlebková, M.: Výklad ke smlouvám
o běžném a vkladovém účtu. Obecná část, Věstník ČNB, 4/2003: „Upravují-li
obchodní podmínky banky práva a povinnosti smluvních stran, tedy část obsahu
smlouvy podle § 273, je změna podmínek (nové podmínky) závazná pro majitele
účtu, projeví-li s nimi souhlas. Totéž platí pro úrokové sazby a ceny za služby banky.
Změnu smlouvy nelze provést jednostranným úkonem banky.“ Srov. též rozsudek
Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Odo 1000/2004 ze dne 31. 5. 2006: „Pokud je ve
smlouvě o úvěru sjednán způsob určení úrokové sazby založený na objektivních
kritériích, a je stanoven (anebo je určitelný) i den rozhodný pro změnu výše
úrokové sazby, potom podle přesvědčení Nejvyššího soudu změna těchto kritérií
nemá za následek změnu smlouvy (co do výše úroků), nýbrž jde jen o určení
konkrétní výše úrokové sazby k rozhodnému datu. Shora uvedený závěr se ale
neuplatní, není-li splněn předpoklad, podle něhož je způsob určení výše úrokové
sazby vázán na objektivní (na vůli banky nezávislá) kritéria.“ Srov. též rozhodnutí
prezidia Komise pro cenné papíry KCP/17/2003: „K úpravě spotřebitelských smluv
považuje prezidium Komise za podstatné ještě uvést, že možnost jednostranné
změny obchodních podmínek není vyloučena absolutně. Jak plyne z § 56 odst. 3
písm. h) občanského zákoníku, ve smlouvě lze sjednat důvod, pro který je možno
takto postupovat. (…) Tento důvod však nemůže být jakýkoli, především ne takový,
který by dodavateli umožňoval změnu za jakýchkoli podmínek a v jakémkoli
případě, který by tedy směřoval k cíli zákonem nedovolenému. Důvod by měl mít
podobu konkrétní doložky, jež by stanovila konkrétní oblasti a kritéria vztahující se
k možnosti jednostranné změny (tento postup může být účelný např. v případě
ceníku služeb).“ Srov. též § 12 odst. 7 již zrušené vyhlášky Komise pro cenné
papíry č. 466/2002 Sb., kterou se stanoví podrobnější pravidla organizace vnitřního
provozu obchodníka s cennými papíry a podrobnější pravidla jednání obchodníka
s cennými papíry ve vztahu k zákazníkům. „Obchodník je povinen seznámit
zákazníka s obchodními podmínkami, cenami služeb a s reklamačním řádem i bez
požádání, bez zbytečného odkladu jej informovat o všech jejich změnách a vyžádat
si jeho výslovný souhlas se změnou obchodních podmínek. Obchodník je povinen
upravit způsob, kterým zákazník vyslovuje souhlas se změnami podle věty první
ve smlouvě se zákazníkem. Tím nejsou dotčena ustanovení zvláštních právních
předpisů.“
BULLETIN ADVOKACIE 7-8/2009
ni), kterého se však bez principu úplné harmonizace nemůže
podařit v národních právních řádech dosáhnout, je prostřednictvím
katalogu unfair terms nejen chránit spotřebitele, ale
dozajista (s použitím argumentu a contrario) též připustit
určité odchylky od obecně zažitých právních principů národních
právních řádů proto, aby spotřebitelské právo v případě
adhezních smluv (resp. klauzulí smluv, které nejsou individuálně
sjednávány) mohlo flexibilněji vyhovovat též podnikatelům
vstupujícím do takových smluvních vztahů.
Jako příklad lze uvést zásadu formulovanou v českém
občanském zákoníku č. 40/1964 Sb., v platném znění,
v ustanovení § 493 – „Závazkový vztah ne lze měnit bez
souhlasu jeho stran, pokud tento zákon nestanoví jinak“,
kterou se nadále bude tento příspěvek zabývat.
Český zákonodárce si pravděpodobně vůbec nebyl vědom
důsledku implementace směrnice č. 93/13/EHS v ustanovení
§ 56 odst. 3 občanského zákoníku, kde je pod písm. h)
uvedeno prakticky totožné znění s ustanovením bodu 1
písm. j) přílohy směrnice 93/13/EHS: „Nepřípustná jsou
zejména smluvní ujednání, která dovolují dodavateli jednostranně
změnit smluvní podmínky bez důvodu sjednaného ve
smlouvě.“ Jak by totiž bylo možné toto ustanovení převzaté
ze směrnice 93/13/EHS interpretovat? Lze jej považovat
za ustanovení, které stanoví odchylku (a contrario) od
ustanovení § 493 občanského zákoníku, a tedy ve spotřebitelských
smlouvách připouští ujednání o jednostranné
změně smlouvy, je-li důvod sjednán ve smlouvě? Je zřejmé,
že takto zákonodárce vůbec neuvažoval, neboť nestanovil
žádné limity takovéto odchylky (tj. co může být oním
důvodem umožňujícím jednostrannou změnu, ale především
jaký prostor bude mít dodavatel pro provedení jednostranné
změny smluvních podmínek – nemůže jít o změnu
libovolnou, byť s důvodem sjednaným ve smlouvě). Zákonodárce
pak zcela pominul též výjimky z omezení jednostranných
změn v příloze směrnice 93/13/EHS obsažené.
Z judikatury lze dovozovat, že česká národní úprava
nadále trvá na absolutním zákazu jednostranných změn
smluv, pročež se citovaný selektivní zákaz některých případů
jednostranných změn smluv převzatý z přílohy směrnice
93/13/EHS jeví jako zcela obsoletní (neboť vedle něj
stojí zákaz absolutní). Zatímco dosavadní česká národní
úprava snad odpovídá článku 8 směrnice č. 93/13/EHS, tj.
je přísnější (byť přinášela interpretační obtíže), neboť stanoví
podmínky příznivější pro spotřebitele, v režimu úplné
harmonizace tato právní úprava rozhodně nemůže obstát.
Bude tedy nezbytné upravit vztah mezi obecným absolutním
zákazem jednostranné změny smluvních podmínek
(a obdobně změnou ceny, jejíž určení je dokonce podstatnou
náležitostí kupní smlouvy) a úpravou, která pro
spotřebitelské smlouvy stanoví zákaz jednostranné změny
smluvních podmínek pouze v konkrétních případech, navíc
jen tehdy, není-li prokázáno, že takové ujednání neodporuje
generální klauzuli nekalých ujednání ve spotřebitelských
smlouvách. 12 Z přílohy III návrhu směrnice pak jasně
plynou výjimky, které se budou muset stát zákonnými
výjimkami z pravidla dosud zakotveného v § 493 českého
občanského zákoníku, a to ve vztahu k finančním službám
13 a finančním instrumentům, jakož i ke všem spotře-
WWW.CAK.CZ