50.48.Bulletin advokacie - Česká advokátní komora
50.48.Bulletin advokacie - Česká advokátní komora
50.48.Bulletin advokacie - Česká advokátní komora
You also want an ePaper? Increase the reach of your titles
YUMPU automatically turns print PDFs into web optimized ePapers that Google loves.
BULLETIN ADVOKACIE 7-8/2009 články<br />
stíhání, ale jsme přesvědčeni o tom, že Ústavní soud by<br />
při první příležitosti shledal tuto praktiku jako neústavní.<br />
Nehledě na to, že by vyslání daňového agenta bylo lze jen<br />
stěží považovat za menší zásah do informační autonomie<br />
než preventivní daňovou kontrolu.<br />
Za naprosto nepřijatelnou je dále třeba označit argumentaci<br />
Ústavního soudu přirovnávající správu daní (daňovou<br />
kontrolu) k trestnímu řízení. Z této konstrukce by zřejmě<br />
plynulo, že daňové řízení a v jeho rámci daňová kontrola<br />
jsou určitou formou trestního obvinění a příslušná daň<br />
pak spravedlivým trestem. Takové pojetí daňového řízení<br />
je však v rozporu s konstantní judikaturou Evropského<br />
soudu pro lidská práva, který odmítá podřadit tento typ<br />
řízení, pokud jeho předmětem není též vyměření penále<br />
či uložení pokuty, pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských<br />
práv a základních svobod (srov. např. rozsudek velkého<br />
senátu ze dne 23. 11. 2006 ve věci Jussila proti Finsku,<br />
stížnost č. 73053/01, zejména body 38 a 45, dále rozsudek<br />
velkého senátu ze dne 12. 7. 2001 ve věci Ferrazzini<br />
proti Itálii [2001] Sbírka rozsudků a rozhodnutí 2001-VII,<br />
k výkladu pojmu trestní obvinění rozsudek ze dne 8. 6.<br />
1976 ve věci Engel a další proti Nizozemí, série A č. 22).<br />
Daňová kontrola není daňovým stíháním, neslouží primárně<br />
k usvědčení daňového subjektu z daňového podvodu,<br />
resp. z neúplného přiznání a odvedení daně. Teze Ústavního<br />
soudu o trestněprávním charakteru daňové kontroly<br />
nemá právní základ v žádném ustanovení daňového řádu<br />
a jen stěží ji lze odvodit interpretací ústavně garantovaných<br />
základních práv a svobod.<br />
Na tomto místě je opět třeba vyzdvihnout disent soudkyně<br />
Ivany Janů: „Správce daně tím, že přistoupí k daňové<br />
kontrole, v žádném případě nepředjímá, že daňový subjekt,<br />
u nějž probíhá kontrola, zkrátil svou daňovou povinnost,<br />
právě tak, jako kupř. <strong>Česká</strong> obchodní inspekce nekontroluje<br />
pouze restaurace, o nichž má důvodné podezření z porušování<br />
hygienických norem, nebo Policie České republiky<br />
nezastavuje pouze ty účastníky provozu na pozemních<br />
komunikacích, u nichž pojala podezření, že porušují pravidla<br />
silničního provozu apod.; správce daně pouze prověřuje,<br />
zda kontrolovaný daňový subjekt si daň stanovil správně.“<br />
Bude velmi zajímavé pozorovat, zda Ústavní soud<br />
rozšíří své závěry i na jiná obdobná řízení, jako je např.<br />
provádění následné kontroly v celním řízení (viz § 127<br />
zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon). Z výkladu provedeného<br />
Ústavním soudem by totiž vyplývalo, že stát není<br />
ani v těchto případech oprávněn přistoupit ke kontrole<br />
bez předchozího konkrétního podezření.<br />
Má-li být daňová kontrola druhem prevence daňových<br />
úniků, a nikoliv sankcí, jak patrně dovozuje Ústavní soud,<br />
není možné její provedení vázat pouze na již nastalá, správcem<br />
daně zjištěná a prokázaná pochybení daňového subjektu.<br />
Ústavní soud ostatně ve svých úvahách srovnávajících<br />
daňovou kontrolu s trestním řízením zcela pomíjí situaci,<br />
kdy je po provedené daňové kontrole zjištěn nikoliv nedoplatek,<br />
ale přeplatek na dani. Bude muset tedy správce<br />
daně i v takovém případě mít dopředu konkrétní, důkazy<br />
podložené podezření, že daňový subjekt odvedl více, než<br />
měl? Z odůvodnění nálezu však spíše plyne (srov. bod<br />
WWW.CAK.CZ<br />
31), že správce daně může zahájit daňovou kontrolu jen<br />
tehdy, má-li podezření, že daňovým subjektem původně<br />
přiznaná daň je nižší, než by měla být. Pokud by snad<br />
měl správce daně podezření, že přiznaná daň je naopak<br />
vyšší, nemůže zřejmě k zahájení daňové kontroly vůbec<br />
přikročit – a to překvapivě pro možné narušení práva na<br />
informační autonomii daňového subjektu.<br />
Je samozřejmé, že daňová kontrola musí být vedena<br />
v souladu se zákonem a musí šetřit práva daňových subjektů.<br />
Lze souhlasit s Ústavním soudem i v tom, že současný<br />
systém provádění daňových kontrol nemá žádná pevná<br />
pravidla ohledně výběru subjektů, které budou kontrolovány,<br />
a proto se (zejména v oblastech, kde je velká koncentrace<br />
sídel daňových subjektů) na některé daňové subjekty<br />
nedostane, a jiné mohou být kontrolovány vícekrát za<br />
sebou. K tomu je třeba připočítat fakt, že menší daňové<br />
subjekty se bezpochyby správcům daně kontrolují snadněji<br />
než subjekty velké (nadnárodní obchodní společnosti).<br />
Pokud pak existuje ze strany ministerstva financí<br />
požadavek na jednotlivé správce daně, aby vykazovali<br />
určitý počet provedených daňových kontrol (což je pravděpodobné),<br />
je příznačné, že správce daně bude spíše ke<br />
kontrole volit menší daňové subjekty, aby vůbec naplnil<br />
požadovanou kvótu. Bylo by proto vhodné zavést určitý<br />
systém z hlediska výběru subjektů ke kontrole (kontrolní<br />
plán založený na objektivních kritériích), aby se skutečně<br />
postupně dostalo na všechny – na což zřejmě míří nález<br />
v bodu 32. Řešením však rozhodně není zákaz daňových<br />
kontrol tam, kde správce daně nemá konkrétní podezření<br />
na nedostatečné plnění daňové povinnosti.<br />
Závěrem<br />
Z provedené analýzy několika rozhodnutí Ústavního<br />
soudu vyplývá kromě konkrétních výtek uvedených výše<br />
i jeden obecnější závěr. Polem působnosti Ústavního soudu<br />
jsou především ústavní normy. Pokud přesto Ústavní soud<br />
přistupuje k výkladu jednoduchého práva (což je přirozeným<br />
důsledkem provázanosti práva jednoduchého s právem<br />
ústavním), musí tak činit uvážlivě, s přihlédnutím ke<br />
všem výkladovým variantám. Své rozhodnutí musí řádně<br />
a dostatečně odůvodnit tak, aby soudy a jiné státní orgány<br />
mohly závěry Ústavního soudu bez problémů aplikovat na<br />
obdobné případy. Zvláště obezřetný by pak měl být v situacích,<br />
kdy zvažuje změnu dlouhodobě zastávaného výkladu<br />
jednoduchého práva jak ze strany obecných soudů, tak ze<br />
strany doktríny. Důvodem pro jiný postup nemůže být ani<br />
přetíženost Ústavního soudu, ani formální nadřazenost<br />
ústavního práva právu jednoduchému, stejně jako Ústavního<br />
soudu soudům obecným. Nálezy Ústavního soudu jsou<br />
sice závazné již z formálního hlediska, mnohem větší část<br />
své autority si u odborné, ale též laické veřejnosti získávají<br />
právě a jen svojí argumentační silou, důkladnou analýzou<br />
všech naskýtajících se řešení (a to i z pohledu jejich racionality)<br />
a přesvědčivostí svých závěrů.<br />
✤ Autoři jsou asistenty soudců Nejvyššího správního soudu<br />
a doktorandy na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.<br />
45
Change language