50.48.Bulletin advokacie - Česká advokátní komora
50.48.Bulletin advokacie - Česká advokátní komora
50.48.Bulletin advokacie - Česká advokátní komora
You also want an ePaper? Increase the reach of your titles
YUMPU automatically turns print PDFs into web optimized ePapers that Google loves.
články<br />
kého práva dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod,<br />
tedy daňových subjektů. Tato zbraň je však dvojsečná.<br />
To, co na jedné straně může být vnímáno jako interpretace<br />
in dubio mitius, se může na straně druhé projevit<br />
zcela opačně. Právě jenom ve lhůtě pro vyměření daně<br />
může správce daně vyměřit či doměřit daň tak, aby daňovému<br />
subjektu vznikl přeplatek a byl dán právní důvod<br />
pro jeho vrácení (viz rozsudek NSS ze dne 21. 8. 2003,<br />
č. j. 2 Afs 9/2003-70). Dodatečné daňové přiznání na<br />
nižší daň či vyšší daňovou ztrátu lze podat pouze ve lhůtě<br />
dle § 47 odst. 1 daňového řádu. Výklad Ústavního soudu<br />
v tomto případě působí v neprospěch jedince, stejně jako<br />
má za následek zkrácení objektivní lhůty k podání žádosti<br />
o obnovu řízení (§ 54 odst. 3 daňového řádu).<br />
V neposlední řadě je třeba se zabývat kompetencí Ústavního<br />
soudu ve vztahu k interpretaci tzv. jednoduchého práva,<br />
zde daňového řádu. Ústavní soud dlouhodobě judikuje,<br />
že není vrcholnou instancí obecného soudnictví,<br />
a proto přikročí k výkladu jednoduchého práva pouze<br />
tehdy, pokud jeho nesprávná aplikace soudy má za<br />
následek porušení základních práv a svobod. Tak např.<br />
v nálezu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, uvedl:<br />
„Základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva<br />
působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují<br />
komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé<br />
z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním<br />
kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež<br />
je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý<br />
formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu<br />
a svobodě.“<br />
Poté, co byl ustaven Nejvyšší správní soud, a správní<br />
soudnictví se tak stalo dvojinstančním, změnila se též<br />
role Ústavního soudu při přezkumu rozhodnutí správních<br />
soudů. Nejvyšší správní soud je orgánem, jehož posláním<br />
je taktéž ochrana ústavně garantovaných základních lidských<br />
práv a svobod. V možnostech Ústavního soudu je<br />
toliko klást akcent na nejdůležitější otázky, popř. korigovat<br />
nejextrémnější excesy. „Za takto naznačené v průběhu<br />
času nově nastalé situace Ústavní soud připomíná, že v kontextu<br />
své dosavadní judikatury se cítí být oprávněn tento<br />
výklad, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení,<br />
posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého<br />
práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším<br />
správním soudem byla důsledkem interpretace, která by<br />
extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny,<br />
a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající<br />
za následek porušení základních práv a svobod,“ upřesnil<br />
Ústavní soud v usnesení ze dne 23. 6. 2004, sp. zn.<br />
III. ÚS 219/04 (z aktuální judikatorní činnosti prvního<br />
senátu shodně např. usnesení ze dne 21. 10. 2008, sp. zn.<br />
I. ÚS 1296/08).<br />
Domníváme se, že výklad počítání prekluzivní lhůty<br />
v podobě 3+1 lze jen stěží považovat za interpretaci jednoduchého<br />
práva, která by extrémně vybočila z kautel<br />
zaručených Listinou v hlavě páté. Platí totiž, že stanovení<br />
délky prekluzivní lhůty je plně v dispozici zákonodárce.<br />
V dané věci se jednalo o výklad zákonného ustanovení,<br />
kdy Nejvyšší správní soud aplikoval pojetí 3+1, které<br />
42<br />
BULLETIN ADVOKACIE 7-8/2009<br />
představuje vnitřně jednotnou a konstantní judikaturu<br />
(ostatně již jednou akceptovanou samotným Ústavním<br />
soudem – usnesení sp. zn. IV. ÚS 754/02) a které z tohoto<br />
důvodu nemůže představovat libovůli správce daně<br />
či soudu při výkladu a aplikaci zákona (jednoduchého<br />
práva). Ústavní soud rezolutně odmítl argument stálosti<br />
judikatury, avšak nevypořádal se nikterak s tím, zda stálá<br />
judikatura představuje extrémní exces, extrémní vybočení<br />
z kautel Listiny, či nikoliv. Ústavní soud svým nálezem<br />
judikaturu roztříštil (rozhodně nelze hovořit o sjednocení<br />
judikatury Ústavním soudem), čímž působí proti právní jistotě<br />
daňových subjektů.<br />
Nekontrolujte bezdůvodně, a pokud možno,<br />
nekontrolujte vůbec<br />
Překreslení pomyslné daňové mapy dokončil Ústavní<br />
soud nálezem ze dne 18. 11. 2008, sp. zn. I.ÚS 1835/07.<br />
V tomto případě zahájil dne 20. 12. 2002 správce daně<br />
u daňového subjektu kontrolu daně z příjmů fyzických<br />
osob a silniční daně za roky 1998, 1999 a 2000 a daně<br />
z přidané hodnoty za rok 2000. Následně správce daně<br />
v dodatečných platebních výměrech ze dne 26. 3. 2004<br />
doměřil daňovému subjektu daň z příjmů fyzických osob<br />
za zdaňovací období roku 1998 ve výši 825 Kč a za zdaňovací<br />
období roku 1999 ve výši 12 225 Kč. V odvolání<br />
a v následném soudním řízení daňový subjekt především<br />
namítal, že daňová kontrola byla zahájena pouze formálně,<br />
protokol o zahájení daňové kontroly měl řadu nedostatků,<br />
a navíc daňová kontrola není úkonem směřujícím<br />
k vyměření daně, a nemůže mít proto vliv na běh prekluzivní<br />
lhůty. K doměření daně tudíž došlo po uplynutí prekluzivní<br />
lhůty stanovené v § 47 daňového řádu.<br />
Námitky daňového subjektu však odvolací orgán ani krajský<br />
soud nevyslyšely a rovněž Nejvyšší správní soud kasační<br />
stížnost daňového subjektu zamítl. V odůvodnění svého<br />
rozsudku ze dne 26. 4. 2007, č. j. 5 Afs 169/2006-58,<br />
setrval na své dřívější judikatuře, podle níž je nutno za<br />
úkon směřující k vyměření daně nebo k jejímu dodatečnému<br />
stanovení, který přerušuje prekluzivní lhůtu, považovat<br />
i daňovou kontrolu jako jeden celek. Tříletá lhůta k vyměření<br />
daně nebo jejímu dodatečnému stanovení tak běží<br />
znovu od konce roku, v němž byl daňový subjekt o zahájení<br />
daňové kontroly zpraven, a její běh již nemohou<br />
ovlivnit jednotlivé úkony správce daně provedené v průběhu<br />
daňové kontroly (viz rozsudek Nejvyššího správního<br />
soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 2 Afs 69/2004-52).<br />
Nejvyšší správní soud se rovněž neztotožnil s námitkami<br />
proti protokolu o zahájení daňové kontroly, neboť ten,<br />
přes jisté vady, splňoval požadavky kladené na protokol<br />
v § 12 daňového řádu.<br />
Soud nepřitakal ani námitce formálního zahájení<br />
daňové kontroly. Poukázal na dřívější rozsudek dne<br />
17. 2. 2006, č. j. 8 Afs 7/2005-96, podle nějž formální<br />
sepis protokolu o zahájení daňové kontroly nelze<br />
považovat za úkon směřující k vyměření daně a přerušující<br />
běh prekluzivní lhůty ve smyslu § 47 odst. 2<br />
cit. zákona, jestliže správce daně provedl první faktický<br />
úkon daňové kontroly teprve deset měsíců po jejím<br />
WWW.CAK.CZ
Change language