50.48.Bulletin advokacie - Česká advokátní komora
50.48.Bulletin advokacie - Česká advokátní komora
50.48.Bulletin advokacie - Česká advokátní komora
You also want an ePaper? Increase the reach of your titles
YUMPU automatically turns print PDFs into web optimized ePapers that Google loves.
články<br />
Jestliže civilní soudy přihlížejí k prekluzi práva v oblasti<br />
soukromoprávních vztahů z úřední povinnosti, tím<br />
spíše tak musí činit správní soudy poskytující ochranu<br />
veřejným subjektivním právům a povinnostem. Soudy<br />
nemohou chránit neexistující práva. Ústavní soud dále<br />
odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, dle<br />
níž správní soudy ex offo přihlížejí k absolutní neplatnosti<br />
právních úkonů. Hmotněprávní dopad absolutní neplatnosti<br />
úkonů a prekluze práva je obdobný, tudíž je nezbytné<br />
přistupovat k oběma otázkám totožně.<br />
Druhým pilířem tohoto nálezu je výklad rozsahu dispoziční<br />
zásady v soudním řízení správním. Žádné soudní<br />
řízení totiž není založeno výlučně na dispoziční zásadě,<br />
ta je nutně doplňována prvky zásady vyšetřovací. V soudním<br />
řízení správním musí být s ohledem na jeho předmět<br />
a účel podíl vyšetřovací zásady vyšší než v civilním řízení<br />
sporném. Správní soudy jsou povolány k ochraně skutečných<br />
subjektivních veřejných práv, a proto je nutno interpretovat<br />
§ 75 odst. 2 větu první s. ř. s. restriktivně. Ústavní<br />
soud proto uzavřel, že k prekluzi práva správce daně<br />
vyměřit daň musí správní soudy přihlédnout i bez námitky,<br />
kdykoliv tuto skutečnost zjistí.<br />
Posledně uvedený nález odstranil jednu ze zásadních<br />
výtek, kterou bylo lze směřovat proti judikatuře Ústavního<br />
soudu k této otázce, a to nepřezkoumatelnost dosavadních<br />
nálezů a v nich vyřčených závěrů. Za této situace<br />
snad již nebudou správní soudy přešlapovat na<br />
místě a budou provádět přezkum prekluze z moci úřed-<br />
ní. Poslední série nálezů snad předznamenává<br />
i druhý očekávaný rys judikatury<br />
Ústavního soudu, totiž jednotnost.<br />
Byť by bylo vítané, pokud by sjednocení<br />
judikatury provedlo plénum postupem<br />
dle § 11 odst. 2 písm. k) zákona o Ústavním soudu ve<br />
spojení s čl. 1 odst. 1 písm. h) sdělení Ústavního soudu<br />
č. 185/2008 Sb.<br />
Když 3+1 jsou 3 (a vlastně ještě méně)<br />
Druhý zásadní nález Ústavního soudu pocházející ze<br />
závěru loňského roku se týká způsobu počítání lhůty pro<br />
vyměření daně dle § 47 daňového řádu. Otázka počítání<br />
této prekluzivní lhůty nepůsobila v aplikační praxi žádné<br />
větší potíže, o čemž svědčí i vnitřně jednotná a konstantní<br />
judikatura Nejvyššího správního soudu, dle níž<br />
je pro počítání lhůty určující, v jakém zdaňovacím období<br />
je daňový subjekt povinen daňové přiznání podat, nikoliv<br />
za které zdaňovací období přiznání podává. Pro tento způsob<br />
počítání prekluzivní lhůty se vžilo označení „3+1“.<br />
Ze zmíněné konstantní judikatury Nejvyššího správního<br />
soudu lze toto pravidlo namátkou demonstrovat na rozsudku<br />
ze dne 15. 5. 2007, č. j. 2 Aps 5/2006-98: „Jestliže<br />
je základ daně zjišťován za kalendářní rok, musí být uvažováno<br />
s veškerými příjmy a daňovými výdaji za takový rok.<br />
Není pochyb o tom, že kalendářní rok končí až uplynutím<br />
posledního dne v tomto roce (tj. 31. 12.). […] Roční příjmy<br />
přitom lze zjistit až po uplynutí celého kalendářního roku.<br />
[…] Aplikováno na posuzovanou věc to znamená, že daňové<br />
přiznání za zdaňovací období roku 2001 bylo možno podat<br />
40<br />
BULLETIN ADVOKACIE 7-8/2009<br />
nejprve následující rok, tedy v roce 2002. Počátek běhu tříleté<br />
prekluzivní lhůty se počítá od konce zdaňovacího období,<br />
v němž vznikla povinnost daňové přiznání podat, tj. od<br />
31. 12. 2002.“<br />
Podrobně je toto pojetí odůvodněno v rozsudku ze dne<br />
19. 9. 2007, č. j. 7 Afs 187/2006-85: „Jestliže tedy zákonodárce<br />
autoritativně stanovil jako zdaňovací období kalendářní<br />
rok, je logické, že lhůtu pro deklaraci výše příjmů<br />
,posunul do kalendářního roku následujícího. Jen tak totiž<br />
,<br />
lze adekvátně zjistit skutečnou a nikoliv presumovanou výši<br />
celkových příjmů za uplynulý kalendářní rok. […] Jestliže<br />
tedy má daňový subjekt povinnost podat daňové přiznání<br />
až v následujícím zdaňovacím období, je zcela evidentní, že<br />
i s tímto obdobím musí být spojeny právní následky. Teprve<br />
po uplynutí zákonem stanovené lhůty pro podání daňového<br />
přiznání je správce daně oprávněn prověřovat splnění předmětné<br />
povinnosti, tj. prověřovat, zda daňový subjekt splnil<br />
svou povinnost podat daňové přiznání a v jaké výši deklaruje<br />
své příjmy a jiné rozhodné skutečnosti. A rovněž až v této<br />
době je správce daně oprávněn nejdříve daň vyměřit či začít<br />
s úvahou o jejím vyměření.“ Z toho tedy plyne, že v systému<br />
3+0 by začala prekluzivní lhůta běžet ještě dříve, než<br />
bylo daňové přiznání podáno a správce daně mohl začít<br />
prověřovat jeho správnost.<br />
Výše citovaná judikatura Nejvyššího správního soudu<br />
byla akceptována i Ústavním soudem v usnesení ze dne<br />
17. 4. 2003, sp. zn. IV. ÚS 754/02. V této věci počítal<br />
správce daně i krajský soud prekluzivní lhůtu dle systé-<br />
mu 3+1, což stěžovatel v ústavní stížnos-<br />
Soudy nemohou chránit ti napadl a namítal, že je třeba vycházet<br />
z pojetí 3+0. Ústavní soud k tomu uvedl:<br />
neexistující práva.<br />
„Závěry správce daně a krajského soudu,<br />
dle kterých mu proto osvobození od daně<br />
z příjmu nepřísluší, nelze považovat za závěry neodpovídající<br />
zákonu, či dokonce za závěry protiústavní. Stejně jako<br />
námitku, týkající se nesprávně stanoveného počátku lhůty<br />
pro vyměření daně. Vzhledem k jednoznačné dikci ustanovení<br />
§ 47 zák. č. 337/1992 Sb. […] a přiléhavému a podrobnému<br />
odůvodnění rozsudku nepovažuje Ústavní soud za nutné<br />
se k této námitce duplicitně vyjadřovat.“<br />
Obrat v judikatuře Ústavního soudu nastal nálezem ze<br />
dne 2. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1611/07, v němž se soud<br />
jednoznačně postavil proti pojetí prekluzivní lhůty jako<br />
3+1, které označil za výsledek extenzivní interpretace.<br />
V daném případě nabyl daňový subjekt v roce 1995 bezplatným<br />
převodem od svých rodičů členský podíl v bytovém<br />
družstvu, jenž byl v roce 1997 transformován na<br />
vlastnictví bytu dle zákona č. 72/1994 Sb. Daňový subjekt<br />
byt v roce 1998 prodal. Správce daně doručil v roce<br />
2002 daňovému subjektu výzvu k podání daňového přiznání<br />
k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období<br />
roku 1998. Následně mu doměřil daň z příjmů, jelikož<br />
neakceptoval jeho názor, že příjem z prodeje bytu je<br />
od daně osvobozen. V ústavní stížnosti daňový subjekt<br />
mimo jiné namítal prekluzi práva vyměřit daň.<br />
Ústavní soud se vyslovil pro pojetí prekluzivní lhůty<br />
3+0, což odůvodnil mimo jiné tím, že již ke dni 31. 12.<br />
je zřejmé, zda příjmy za kalendářní rok překročily stano-<br />
WWW.CAK.CZ
Change language