50.48.Bulletin advokacie - Česká advokátní komora

články
lo pouze o to, že Nejvyšší správní soud označil za nepřípustnou
jednu z kasačních námitek, avšak s ostatními se
meritorně vypořádal v rozsudku.
Ústavní soud se v nálezu rovněž zabývá rozdílem mezi
nepřípustností nových důvodů (§ 104 odst. 4 s. ř. s.)
a nových skutečností (§ 109 odst. 4 s. ř. s.) v řízení
o kasační stížnosti, aniž by bylo zřejmé, proč tak činí.
Vytýká-li totiž následně Nejvyššímu správnímu soudu,
že se odmítl zabývat námitkou prekluze, jelikož se jedná
o novou skutečnost (novotu) podle § 109 odst. 4 s. ř. s.,
podsouvá Nejvyššímu správnímu soudu něco, co v napadeném
rozsudku nikdy nevyslovil: Nejvyšší správní soud
se námitkou prekluze nezabýval proto, že nebyla uplatněna
v žalobě, jak mu ukládá § 104 odst. 4 s. ř. s. Pokud
Ústavní soud tvrdí, že námitka prekluze práva správce
daně doměřit daň byla daňovými subjekty uplatněna již
v řízení před správním soudem prvního stupně, není zřejmé,
na základě jakých skutečností k takovému závěru
dospěl.
Účelem tohoto článku nicméně není vytýkat Ústavnímu
soudu zjevné věcné chyby, které se v nálezu nacházejí.
Pro naše úvahy je podstatné, co Ústavní soud uvedl
k povinnosti správních soudů přezkoumávat prekluzi
práva správce daně vyměřit daň ex officio. Argumentace
Ústavního soudu k této otázce je však velmi sporá, neboť
Ústavní soud si vystačil s následujícím odůvodněním:
„Nezákonnost je dána, jestliže je napadeným rozhodnutím
založena kolize se zákonem stanovenými podmínkami. Zde
může být důvodem k nezákonnosti nesprávná interpretace
ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) daňového řádu (správně
soudního řádu správního – pozn. autorů), tedy jiná vada
Ústavní soud ČR v Brně.
38
BULLETIN ADVOKACIE 7-8/2009
řízení před soudem spočívající v tom, že soud nepřihlédl ex
offo k prekluzi práva správního orgánu dodatečně vyměřit
daň.“ Jakékoliv hlubší ústavněprávní úvahy o tom, proč
by soudy měly k prekluzi práva správce daně doměřit daň
přihlížet z úřední povinnosti, v citovaném nálezu chybí.
Tento postup však lze kromě zjevné nepřezkoumatelnosti
považovat za problematický i z toho důvodu, že ve své
předchozí judikatuře Ústavní soud bez jakýchkoliv výhrad
akceptoval, že námitka prekluze práva správce daně vyměřit
daň musí být uvedena v žalobě (musí být před soudem
včas namítnuta), aby se jí mohly správní soudy zabývat
(srov. usnesení ze dne 15. 5. 2007, sp. zn. I. ÚS 668/06,
nebo usnesení ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 355/05).
Z toho je zřejmé, že došlo k „rozjetí“ judikatury Ústavního
soudu. Za této situace pak vzniká otázka vázanosti
obecných soudů takovou judikaturou Ústavního soudu.
K tomu lze citovat výstižné pojednání, které provedl
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 14. 9. 2005,
č. j. 2 Afs 180/2004-44: „Jakkoliv tedy se Česká republika
nenachází v tradičním prostředí precedentálního práva, jsou
obecné soudy povinny judikaturu Ústavního soudu respektovat
a v tomto smyslu je pro ně závazná. K odchylce od ní by
mohly přistoupit pouze ve výjimečných případech, a to např.
tehdy, pokud by došlo ke změně právní úpravy; tato judikatura
by byla vnitřně nesourodá a nepředstavovala by proto
tzv. ustálenou (konstantní) judikaturu; nevypořádávala by
se dostatečně se všemi možnými a uplatněnými zásadními
argumentačními pozicemi a zároveň by bylo z obsahu takovéhoto
rozhodnutí a z konkrétních okolností věci patrno, že
k tomuto nevypořádání nedošlo záměrně, nýbrž v důsledku
opomenutí anebo by došlo k zásadní změně společenských
WWW.CAK.CZ