50.48.Bulletin advokacie - Česká advokátní komora
50.48.Bulletin advokacie - Česká advokátní komora
50.48.Bulletin advokacie - Česká advokátní komora
You also want an ePaper? Increase the reach of your titles
YUMPU automatically turns print PDFs into web optimized ePapers that Google loves.
články<br />
nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne<br />
7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000).<br />
Dobrou víru konstituuje přímo ustanovení § 130 odst. 1<br />
věta druhá občanského zákoníku, které se „…nevztahuje<br />
na jakoukoliv držbu, ale logicky (v návaznosti na větu první<br />
tohoto ustanovení) jen na držbu, která se opírá o objektivně<br />
přijatelnou dobrou víru držitele o tom, že je vlastníkem<br />
věci, a to na základě alespoň domnělého právně relevantního<br />
právního titulu…“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu<br />
sp. zn. 22 Cdo 445/2007 ze dne 17. 7. 2007).<br />
Dobrou víru lze prokázat tehdy, kdy určité osobě<br />
svědčí byť jen domnělý právní titul (např. kupní smlouva,<br />
která byla neplatná z důvodu nabytí určitého předmětu<br />
smlouvy od nevlastníka), na základě kterého užívá<br />
nemovitost jako vlastník, tato osoba nabyla určitou<br />
nemovitost v dobré víře, že je jejím vlastníkem a v této<br />
dobré víře setrvala až do doručení vyrozumění katastrálního<br />
úřadu o duplicitním zápisu. Tato dobrá víra se<br />
může opírat jednak o zápis v katastru nemovitostí, jednak<br />
o skutečnost, že danou nemovitost konkrétní osoba<br />
spravovala a udržovala.<br />
Za rozhodující lze tak považovat skutečnost, zda se lze<br />
při zachování náležité míry opatrnosti domnívat a být<br />
v dobré víře, že určitá věc dané osobě patří (tj. že je jejím<br />
vlastníkem).<br />
Zde však nelze opomenout skutečnost, že podle rozsudku<br />
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. 4. 2007,<br />
sp. zn. 22 Cdo 781/2006, „nebyl pozemek až do 1. 1. 1992,<br />
kdy nabyla účinnosti novela občanského zákoníku, provedená<br />
zákonem č. 509/1991 Sb., způsobilým předmětem<br />
vydržení vlastnického práva“. 5<br />
K tomu je však nutné uvést judikaturu Nejvyššího soudu<br />
České republiky o usnesení Ústavního soudu České<br />
republiky (I. ÚS 360/06 ze dne 14. listopadu 2006,<br />
potvrzeno rovněž v usnesení Ústavního soudu České<br />
republiky sp. zn. II. ÚS 702/08 ze dne 31. března 2008),<br />
podle něhož „…nová právní úprava (zák. č. 509/1991 Sb.)<br />
však držbu uskutečňovanou do 31. prosince 1991 nekvalifikuje<br />
odlišně, nýbrž ji bez dalších omezení započítává<br />
do délky nezbytné vydržecí doby; přitom však účinky souhrnné<br />
právní skutečnosti mohly nastat nejdříve dne 1. ledna<br />
1992… lhůta oprávněné držby za minulé právní úpravy<br />
se započítává pro nastání účinků právní skutečnosti bez<br />
dalšího tak, jak ji zná dnešní úprava ust. § 134 občanského<br />
zákoníku…“. V tomto rozhodnutí Ústavní soud dále<br />
vyšel z ochrany dobré víry a principu důvěry v právo,<br />
když uvedl, že „…nejradikálnější projev ochrany oprávněné<br />
důvěry v právní řád vyúsťuje do principu ochrany minulých<br />
právních skutečností a je obvykle omezován na ochra-<br />
5 To je podle Nejvyššího soudu ČR patrné jednak z toho, že pozemky nebyly<br />
podle tehdejší legislativy i teorie předmětem tzv. osobního vlastnictví (§ 127<br />
občanského zákoníku ve znění před novelou č. 509/1991 Sb.), jakož i z toho,<br />
že oprávněný držitel pozemku, který splnil v této době podmínky vydržení,<br />
měl jen právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku<br />
podle § 135a odst. 2 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991.<br />
Pokud však taková dohoda uzavřena nebyla, a oprávněná držba pozemku<br />
tu k 1. 1. 1992 již nebyla, nemohl držitel nabýt vlastnické právo vydržením<br />
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 8. 2003, sp. zn.<br />
22 Cdo 650/2003; v tomto rozhodnutí je i vysvětleno, proč takový přístup není<br />
v rozporu s Listinou základních práv a svobod).<br />
32<br />
BULLETIN ADVOKACIE 7-8/2009<br />
nu podstatných a nejzávažnějších právních skutečností, tj.<br />
projevů lidského chování. To znamená, že lidskému chování<br />
dokončenému v minulosti ponechává právní předpis<br />
dosavadní právní kvalifikaci.“ Ústavní soud současně připustil,<br />
že „…v obecné rovině lze považovat za nejvhodnější<br />
takovou právní konstrukci, která by posunula konec příslušné<br />
lhůty až na uplynutí stanovené doby po účinnosti<br />
nového zákona…“, současně však dovodil, že „…jestliže<br />
tak zákonodárce neučinil, nelze z toho vyvozovat, že celá<br />
lhůta musí uplynout až po jeho účinnosti, lhůta oprávněné<br />
držby za minulé právní úpravy se započítává po nastání<br />
účinků právní skutečnosti bez dalšího tak, jak ji zná dnešní<br />
úprava ust. § 134 občanského zákoníku…“.<br />
Z uvedeného vyplývá, že pokud se jednalo o nemovitost<br />
– stavbu (dům), mohla být tato předmětem vydržení<br />
již před rokem 1992.<br />
Za stěžejní rozhodnutí při zodpovězení v úvodu nastíněné<br />
otázky, zda je silnějším právním titulem nabytí<br />
vlastnického práva vydržením, či vydání tzv. odevzdací<br />
listiny, lze považovat usnesení Ústavního soudu České<br />
republiky (II. ÚS 702/08) ze dne 31 března 2008, podle<br />
něhož „…ke konstituování vlastnického práva vydržením<br />
došlo již v okamžiku splnění zákonných podmínek…“; „…<br />
nezbytným důsledkem nastoupení účinků vydržení je rovněž<br />
zánik vlastnického práva původního, resp. skutečnost, že mu<br />
již nelze poskytnout ochranu a tato ochrana přísluší plně již<br />
vlastníku novému…“.<br />
Z výše uvedeného tak jednoznačně vyplývá, že účinky<br />
vydržení způsobily zánik vlastnického práva původního.<br />
Rovněž z toho pro okamžik konstituování vlastnického práva<br />
vydržením vyplývá, že původnímu vlastníku (zde zůstaviteli)<br />
již právní ochrana nepřísluší (nelze ji přiznat) a že<br />
výlučné ochrany jeho vlastnického práva požívá ten vlastník,<br />
jehož vlastnické právo vzniklo vydržením.<br />
Z judikatury i z konstantně traktované doktríny je tedy<br />
jednoznačně podáváno, že vydržení je nerelativizovatelným<br />
právním titulem vzniku vlastnického práva, požívajícím<br />
absolutní právní ochrany garantované normami<br />
ústavního pořádku.<br />
4. Závěrem<br />
Vlastnické právo je tedy konstituováno vydržením,<br />
k němuž došlo již v okamžiku splnění zákonných podmínek,<br />
tj. před právní mocí odevzdací listiny. Je-li nezbytným<br />
důsledkem nastoupení účinků vydržení zánik vlastnického<br />
práva původního, resp. skutečnost, že mu již<br />
nelze poskytnout ochranu a tato ochrana přísluší plně již<br />
vlastníku novému, pak vlastníky shora uvedených nemovitostí<br />
jsou osoby, které vydržely vlastnické právo, a to<br />
výlučně. Toliko jim svědčí jeho ochrana. Jiný výklad by<br />
nepochybně popřel doktrinálně konstantně traktovaný<br />
výklad práva vlastnického a jeho ochrany. Opačná konstrukce<br />
by nemohla uspět jak v testu její zákonnosti, tak<br />
v testu její ústavnosti.<br />
Navíc, pokud se v současné době objeví případ, kdy<br />
je majetek odevzdáván na základě tzv. odevzdací listiny,<br />
jedná se nepochybně o případ, kdy určitá osoba byla<br />
WWW.CAK.CZ