50.48.Bulletin advokacie - Česká advokátní komora

nakonec
S
uměním zmíněným v titulku jsem se setkal v knize
„MUŽ, KTERÝ SNĚDL VŠE….a další gastronomická
vítězství, rozepře a labužnické výpady“, kterou
napsal Jeffrey Steingarten, do češtiny přeložila Jitka
Rákosníková a v roce 2008 vydalo nakladatelství Lidové
noviny. Úvodem musím sám zdůvodnit, proč o gastronomické
publikaci píši v periodiku určeném advokátům.
Především vím, že advokátský stav je velmi pestrá směsice
lidí; nejde jen o samé kulišáky (jak věc chápe širší
veřejnost), najde se tam i mnohý kulinář, znalec to dobrého
jídla a pití. Patří k nim i autor zmíněné knížky. Její
záložka nám sděluje, že pan Jeffrey Steingarten „vystudoval
práva na Harvardu a dlouho jako právník působil, současně
proslul jako kulinář. Od roku 1989 píše sloupky o jídle
pro americký Vogue. Tehdy měl za sebou i politickou kariéru
– jistou dobu byl asistentem bostonského starosty Kevina
Whitea a podílel se i na volebních kampaních –, ale láska
ke gastronomii a psanému slovu nakonec zvítězila“. (Inu
nedivme se, podíl na volebních kampaních asi nemusí ani
v Americe patřit k zvlášť chutným záležitostem.)
Jeffrey Steingarten navíc nezapomněl zcela na svou právnickou
minulost a ve své publikaci uvádí i příklady ze světa
paragrafů. Tak na straně 175 začíná kapitola s názvem
„TO JE SLADKÁ VRAŽDA, ŘEKLA“, v níž nalezneme
odstavec zvlášť poučný pro obhájce ve věcech trestních.
Čteme tam: „Naše národní hrůza z rafinovaného bílého cukru
dosáhla horečnatého vrcholu v roce 1979 a od té doby se
drží na stejné výši. Bylo to toho roku, kdy byl Dan White,
stíhaný za zastřelení sanfranciského starosty George Mosconeho
a jeho zástupce Harveye Milka, odsouzen za zabití,
a nikoli vraždu prvního stupně poté, co jeho obhájce pronesl
takzvanou Cukrátkovou řeč. V ní tvrdil, že mozek Dana
Whitea byl zpustošen takovým způsobem konzumací cukrátek
s názvem Hostess Twinkies, že nebyl za své činy zodpovědný.
Zkrátka a dobře, tvrdí se v obhajobě, přinutily ho k tomu
cukrátka Twinkies.“ V souvislosti s touto událostí autor uvažuje:
„Nápad, že nás příroda navrhla tak, abychom byli silně
přitahováni k něčemu, co nás nejvíce poškozuje, mi připadá
perverzní, nehodný bohů a extrémně nepravděpodobný“. Svými
slovy bych vyjádřil jeho celkové krédo asi takto: Nelze
obžalovat vše, co nás oblažuje; není pravda, že věci, které
nám působí libost, jsou nutně buď nezdravé nebo nemravné.
Ve všem musíme sami hledat smysl pro míru.
Pan kulinářský kritik však nejen emotivně cosi tvrdí
i brojí proti zavedeným gastronomickým názorům, ovládá
i umění uvedené v našem titulku. Leccos by se od
něj mohli naučit současní studenti práv (i když se pak
v životě budou věnovat něčemu úplně jinému) a také činní
advokáti, soudci či tvůrci správních rozhodnutí. Vždyť
jedna má známá označila právnickou fakultu za vysokou
školu zdůvodňovací (chápala to jako vlídnou charakteristiku)
a staří Římané věděli, že dobrý argument (přirovnání,
metafora) dokáže mít sílu důkazu.
104
BULLETIN ADVOKACIE 7-8/2009
O umění zdůvodňovat
V kapitole „Syrová pravda“ (str. 72) Jeffrey Steingarten
argumentuje pomocí statistických údajů a srovnání:
„Momentálně jsou všichni vyděšeni z nebezpečí, hrozícího
z pojídání syrových mořských plodů. (Možno nahradit
například „pojídáním hovězího v době, kdy se hojně psalo
o nemoci šílených krav“ – poznámka P. H.). Ale já mám
plán. Abych se jich mohl najíst do sytosti, vypustím letos lyžování….
Můj plán se zrodil u večeře s nešťastným přítelem, čerstvě
dorazivším ze sněhobílých strání a od sněhobílých lékařských
plášťů…Při sjezdování si přerazil rameno o strom. Horní část
trupu měl v sádře a potřeboval pomoc při obracení stránek
v jídelníčku…Sledoval jsem, jak si vybírá jídlo s podezíravým
lpěním na každém moderním výživářském bludu a blábolu,
který kdy slyšel… …Pokud po požití dvou tisíc porcí syrových
korýšů jednou onemocníte, jaké je srovnání s nebezpečím úrazu
na lyžích? K závažnému zranění dojde za každých 250,
maximálně 400 dní. Patří sem zlomeniny nohou i páteře,
otřesy mozku, tržné rány a poranění kolen…. Moje poslední
zkažená ústřice mne vyřadila na jediný den.“
Když už jsem se tematicky dotkl zažívacích potíží, mám
příležitost sdělit čtenáři, že právní inspiraci hledám nejen
u gastronomických žurnalistů, ale například též u filozofa
Artura Schopenhauera (ten mimochodem bádal i o dostatečném
důvodu). Tentokráte jsem listoval v knížce „O spisovatelství
a stylu“ (z němčiny přeložila Věra Koubová, v roce
1994 vydalo nakladatelství Hynek, Praha). Na str. 29 tam
Schopenhauer uvádí: Německým spisovatelům by vůbec prospělo
poznání, že je sice třeba myslet pokud možno jako velký
duch, avšak mluvit touž řečí jako každý jiný. Užívat obyčejná
slova a říkat neobyčejné věci: avšak oni činí pravý opak.
Vidíme, jak se snaží zahalit triviální pojmy do vznešených slov
a své zcela obyčejné myšlenky odívají do nejneobvyklejších výrazů,
nejhledanějších, nejprecióznějších a nejzvláštnějších způsobů
řeči. Jejich věty ustavičně kráčí na chůdách… Pro milovníky
příkladů přikládám toto oznámení: „V našem nakladatelství
právě vychází: Teoreticko-prakticky vědecká fyziologie, pathologie
a terapie pneumatických fenomenů známých pod názvem
nadýmání, v níž jsou tyto jevy systematicky vyloženy ve svých
organických a kauzálních souvislostech, co do svého bytí a podstaty,
jakož i se všemi je podmiňujícími, vnějšími a vnitřními
genetickými momenty v plném rozsahu jejich výskytu a působnosti
jak pro obecně lidské, tak i pro vědecké vědomí: volný,
s korigujícími poznámkami a vysvětlujícími exkursy vybavený
překlad francouzského díla: ,L‘art de peter‘“ (Umění prdět).
Příklad ani po staletích neztratil na aktuálnosti. Lze
ho vztáhnout i na současné reklamy našich nakladatelství,
na nejedno odborné dílo i na argumentaci, se kterou
se někdy setkáváme v advokátových podáních a v důvodech
soudního či správního rozhodnutí. Schopenhauerovy
výzvy by proto měli dbát všichni ti, kdo si přejí, aby
jejich písemné výtvory a slovní projevy byly něčím víc než
pouhým nadýmáním či upšouknutím.
✤ prof. PETR HAJN
WWW.CAK.CZ