řečeno největšímu zakusil hlavním uprostřed

26 IMMACULATA
Sir Winton
- muž, který zachránil stovky dětí
z pomnichovského Československa
Psal se rok 1938. Mladý Winton začíná tušit
nebezpečí, které je spojeno s tzv. konečným
řešením. Nevíme proč a kde se vzala ve
Wintonovi síla, aby nasadil své finance i energii
pro odvoz židovských dětí do bezpečí.
Stále více se přibližoval okamžik, kdy se uzavře
šance. S tímto vědomím se mu podaří vypravit
několik vlaků, které zejména do Velké
Británie a Švédska odvezou více jak 600 dětí.
Byly to opravdu vlaky naděje. Jejich cestující
vítaly v Británii nové rodiny, čekalo je porozumění
a pochopení. S vypětím všech sil mladý
Winton prošel všemi úskalími, které skýtal
úřednický aparát Británie a organizace hledání
nových rodin pro „jeho děti“.
Dne 3. září 1939 se definitivně uzavřely
cesty „vlakům naděje“. Byla vyhlášena válka
Německu, a tak poslední vlak už své malé cestující
do nových domovů nedovezl. Pro
Wintona to byl šok. Co se asi odehrávalo při
pohledu na odjíždějící devátou vlakovou soupravu?
Nikdo netušil, že by stačil jediný den
a děti by dojely do „stanice naděje“. A tak
dlouhá desetiletí tento, ne sice šlechtic krví,
ale šlechtic srdce mlčí o své misi, která pomohla
zachránit mnoho lidských životů.
Psal se rok 1999 a do kin se dostává film,
který diváky
ohromil. Film
líčí celý Wintonův
příběh
a na konci je
ukázka z konference
se samotným
zachráncem.
Celý kongresový
sál je pl-
Nicholas
Winton dnes
mladý burzovní makléř, Nicholas Winton
ný. A tehdy se reportérka ptá diváků, zda je tu
někdo, komu ještě zachránil pan Winton život.
A celý sál povstává. Jsou tu zachráněné
děti, jejich synové a dcery, ale také jejich děti.
A tak má dnes po celém světě tento člověk,
který kdysi neváhal a šel s plným nasazením
konat, více jak 5000 „svých dětí“.
Píše se rok 2003 a britská královna
Alžběta II. povyšuje Nicolase Wintona do šlechtického
stavu a uděluje mu státní vyznamenání.
Uplynulo 65 let od doby, kdy Winton
vypravil své „vlaky naděje“.
Myslím, že tento muž ve svém pokročilém
věku je šťastný. Má důvod. Navždy se do jeho
srdce zapsala vděčnost a láska, která pramení
z jeho skutku. Bylo to jedno lidské rozhodnutí,
ale zároveň mnoho úsilí a snad i zklamání,
protože v jeho „rodině“ chybí 250 dětí,
které byly vyrvány této poslední šanci. Ale
přesto u tohoto člověka vnímáme, že sám zůstává
v pozadí. „Prostě jsem jen viděl, co se
děje, a snažil se pomoci.“ To je věta pravého
rytíře, šlechtice, který nosí sice od letošního
roku před svým jménem šlechtický přívlastek,
ale který ví, že život od nás něco očekává.
A tak, když čteme tento příběh, možná se
nám zdá, že nikdy nic takového nevykonáme
nebo ani nejsme schopni vykonat. Ale věřím,
že stát se šlechticem srdce může každý
z nás. Jestliže budeme správně vidět kolem
sebe a mít odvahu a lásku jednat. Potom
i náš život bude prozářen štěstím navzdory
všem možným překážkám.
P. Jan Dohnal