největšímu vyprosíš muselo

4 IMMACULATA č. 108 (2/2010)
I stalo se jedenkrát, že právě když s nimi seděl
u stolu, opustily jej náhle všechny síly.
Zamotala se mu hlava a omdlel. Když znovu přišel
k sobě, promluvil ke kvardiánovi klášterku:
„Jestli mi dáš své svolení, bratře Rogere, vydám
se do Padovy, abych umřel v klášteře Nejsvětější
Panny Marie.“
„To bys hraběte velmi zarmoutil, kdybys nás
opustil,“ opáčil kvardián, „a také my zůstaneme
bez útěchy, když tě nebudeme mít u sebe.“
„Přece mi to dopřejte!“ poprosil Antonín.
Hrabě Tiso byl na cestách a jeho zástupce ze
zámku nechtěl nemocný obtěžovat. Nuže tedy bratři
vystlali dvoukolový vozík trochou sena a slámy,
aby na něj uložili kněze, který již nemohl chodit,
a vezli jej víc než čtyři hodiny (cesty) do Padovy.
Sotva se přiblížili k cíli, nechal Antonín zastavit.
Jeho pohled dlouze spočinul na ohromném městě
s mnoha věžemi.
„Jednou bude sláva Padovy veliká!“ řekl
ke svému věrnému příteli Lukášovi. Nato zvedl
ruku a požehnal město, jak to kdysi byl udělal
František u bran Assisi.
Když přijeli dál, střetli bratra Vinotta z klášteříku
Arcella. Udiven se ptal, co má podivný průvod
znamenat. Když mu to vysvětlili, řekl horlivě:
„Pojď k nám, bratře Antoníne! V našem klášteře
budeš mít větší klid a pokoj než v hlučném
městě.“
Inu Antonín nechal tedy vůz obrátit a nechal
se zavézt k bratřím do Arcelly. Cesta po hrbolaté
silnici byla však tak velmi vyčerpávající, že celý
zlámaný a naživu jen zpola, nevýslovně unavený
klesl na lůžko ve své cele.
Vpravdě byla to již jeho poslední cesta před
smrtí.
z německého originálu Der Gottesruffer von Padua
přeložila Milada Prchalová
Umírající sv. Antonín jede z Camposampiera do Padovy, mal. Giorgio Trevisan