největšímu vyprosíš muselo

18 IMMACULATA č. 108 (2/2010)
Dobrodružství víry
z Kazachstánu
Bylo to ve 30. letech 20. stol. v Sovětském svazu.
Komunistický tyran Stalin nařídil „zúčtovat“ s ským obyvatelstvem „nebezpečných“ národů evropské části
venkov-
Ruska. Desítky obcí na západě Sovětského svazu potkal
stejný osud jako české Lidice za protektorátu: Celé rodiny
byly naloženy do nákladních aut a v lese postříleny. Jiné
vesnice měly alespoň to „štěstí“, že jejich rolníci s rodinami
byli „pouze“ deportováni za Ural. Jednalo se o Poláky,
Litevce, Bělorusy, Ukrajince, povolžské Němce, krymské
Tatary aj. Poláci a část Ukrajinců, Bělorusů a Němců byli
katolického vyznání. Transporty v dobytčích vagonech
byly strašlivé, mnoho lidí, zvláště staří a malé děti, cestu
nepřežilo. Účastnicí tohoto transportu byla i matka řeholní
sestry Anastasie Blumové, která, dnes žijící v Německu,
na základě jejich vzpomínek vypráví:
„Během 24 hodin byli všichni nacpáni do dobytčáků,
mezi nimi i má matka, tehdy čtrnáctiletá, s rodiči a sourozenci.
Směr Kazachstán, to znamenalo několik tisíc kilometrů.
Nesměli si vzít s sebou vůbec nic, absolutně žádné
zavazadlo a také žádné peníze. Cesta trvala přes týden.
Nedávali jim téměř vůbec jíst, jenom párkrát za den spouštěli
otvorem ve střeše ve špinavém kýblu trochu chleba
a v tomtéž kýblu potom vytahovali exkrementy. Někteří
cestu nepřežili. Konečně vlak zastavil a venku se ozvalo:
‚Vystupovat!‘
Byl podzim, venku fičel ledový vítr, padal sníh s deštěm.
Celé rodiny s deseti i více dětmi se octly najednou opuštěny
uprostřed stepi. Všichni začali žalostně plakat. Tu se náhle
ujal slova starý, hluboce věřící muž: ‚Děti! Tak dlouho jsme
přijímali od milého Pána Boha vděčně mnoho dobrého.
Přijměme se stejnou vděčností i to zlé. A aby dobrý Bůh
slyšel, že mu opravdu děkujeme, zazpívejme mu společně
chvalozpěv.‘ Ze stovek úst se tak v mrazivé stepi rozezněl
zpěv chvály a díků Hospodinu.
Mladší muži, kteří ještě měli zbytek sil, postavili z hlíny
a kamení provizorní obydlí a dali tam trochu slámy, aby
alespoň děti měly kam ulehnout. Tak žili dlouhé týdny.
Jejich potravou byla nahodile ulovená zvěř a nějaká stepní
vegetace. Nedostatek hygieny vyvolal epidemii tyfu, na niž
mnozí zemřeli. I mí prarodiče onemocněli, má matka se
sourozenci klečeli u jejich provizorního slaměného lůžka
P. Aleksij Sarytskij
a modlili se za uzdravení. Všemohoucí
Bůh je vyslyšel. Dědeček s babičkou přežili.“
Deportovaní si nakonec po všech strastech
založili kolchoz a postavili domky.
Matka sestry Anastasie dospěla, provdala
se a založila rodinu. Jen jedno jim scházelo:
katoličtí kněží. V Sovětském svazu jich
byla většina buď povražděna, nebo odeslána
do koncentračních táborů. Až r. 1961
se rodina sestry Anastasie poprvé setkala
s katolickým knězem. Byl to Otec Aleksij
Sarytskij, jehož r. 2001 papež Jan Pavel II.
při své návštěvě Ukrajiny prohlásil blahoslaveným.
Otec Sarytskij byl Ukrajinec. Narodil se
r. 1912 v Bilči u Lvova v rodině řeckokatolického
jáhna. R. 1936 přijal v katedrále
sv. Jiří ve Lvově kněžské svěcení. Lvov
a celá západní Ukrajina patřily tenkrát
Polsku. Když v září r. 1939 se o polské
území nacistické Německo a komunistické
Rusko „bratrsky“ rozdělily, octl se Otec
Aleksij pod sovětskou mocí. R. 1946 byla
řeckokatolická církev v Sovětském svazu