největšímu vyprosíš muselo

č. 108 (2/2010) NEPOSKVRNĚNÁ
Źródlo 27. 9. 2009, překlad -am-
odpuštění
h ř í c h ů
Pouze Bůh může odpouštět hříchy. V tom mají
učitelé Zákona pravdu. Protože považují Je žíše
za pouhého člověka, pohoršují se, že říká ochrnulému:
„Synu, odpouštějí se ti hříchy“ (Mk 2,5).
Nepo chopili, že on jako Syn Boží, jako Syn člověka
po slaný od Otce „má moc odpouštět na zemi
hříchy“ (Mk 2,10).
Abychom vůbec vytušili, jak velikým darem
je odpuštění hříchů, musíme se snažit pochopit
závaž nost hříchu. Pozemské zlo jako nemoci, katastrofy,
ztrátu majetku pociťujeme spontánně jako to
nejhorší, co nás může postihnout. Mravní a duševní
utrpení nám napomáhá k větší zralosti, k novému
spojení s Bohem. Přijmeme-li utrpení ve víře,
budeme mít účast na Kristově kříži a přispějeme
k posvěcení dru hých.
To se nikdy nemůže stát s hříchem. Hřích odděluje
lidi od Boha i mezi sebou. Ničí vnitřní jednotu
jak jednotlivce, tak i kolektivu. Co je tedy hřích?
„Jen proti tobě jsem se prohřešil, spáchal jsem, co
je před tebou zlé“ modlí se církev s žalmistou (Ž
51,6). Při pokusu pochopit, co je to hřích, je nutno
především uznat hluboký vztah člověka k Bohu.
Jen ten, kdo zná Boží plán s člověkem, může pochopit,
že hřích je zneužití oné svobody, kterou
Bůh dává stvo řeným osobám, aby ho mohly milovat
a aby se mohly milovat navzájem. Hřích je „sebeláska
až k pohrdání Bohem“, říká sv. Augustin.
Hřích říká „Já, Já, Já“ – ne Ty.
K tomu poslal Bůh svého Syna na svět, v tom
spočívá cíl Ježíšova poslání: „spasit svůj lid od hříchů“
(Mt 1,21). Kristus zemřel za naše hříchy. Proto
je prvním darem Vzkříšeného po Ve likonocích:
„Přijměte Ducha Svatého! Komu hříchy odpustíte,
tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu
odpuštěny nejsou“ (Jan 20,22–23). Kristus svěřuje
o Velikonocích své církvi to, co si žád ný člověk
nemůže sám darovat: moc odpouštět v jeho jménu
hříchy.
Křest je první a hlavní svátost pro odpuštění
hříchů: spojuje nás s Kristem, který zemřel a vstal
z mrtvých a dává nám Ducha Svatého. Pro to zní
článek ve „velkém“ Krédu: „Vyznávám jeden křest
11
na odpuštění hříchů.“ Moc odpouštět hříchy tím
ale není vyčerpána. Není žádná vina, byť sebetěžší,
kterou by svatá církev nemohla odpustit. Kristus
zemřel za všechny.
V jeho církvi je všem, kdo se obrátí, brána odpuštění
otevřená.
z knížky „Základy naší víry“
od Christopha Schönborna
Není odpuštění
bez obrácení
Důvěra v Boží milosrdenství je nejdůležitější
výzvou, vyplývající ze zjevení Pána Ježíše
svaté sestře Faustyně Kowalské, které si připomínáme
vždycky druhou velikonoční neděli.
Nelze však zapomínat, že Bůh není jenom
milosrdný, ale také spravedlivý. S jeho milosrdenstvím
nemůže počítat ten, kdo se před
ním nepokoří, nelituje svých hříchů, neobrátí
se k němu a nevyužije „zázraku Božího milosrdenství“,
jakým je svátost smíření. Kristus
o tom sv. Faustyně říká:
„Jsem třikrát svatý a mám v ošklivosti i ten
nejmenší hřích. Nemohu milovat duši poskvrněnou
hříchem, ale když lituje, tak neexistuje
hranice pro moji štědrost. Moje milosrdenství
tuto duši objímá a ospravedlňuje. Svým milosrdenstvím
stíhám hříšníky na všech cestách
a mé Srdce se raduje, když se ke mně vracejí.
Zapomínám na hořkosti, jimiž napájeli mé
Srdce, a těším se z jejich návratu. Řekni hříšníkům,
že nikdo neunikne mojí ruce. Když utíkají
před mým milosrdným Srdcem, upadnou
do mých spravedlivých rukou. Řekni hříšníkům,
že vždycky na ně čekám a naslouchám
tepu jejich srdce, kdy začne bít pro mne. Napiš,
že k nim mluvím skrze výčitky svědomí, neúspěchy
a utrpení, skrze bouře a blesky, mluvím
k nim skrze hlas církve, a jestli promarní
všechny mé milosti, začnu se na ně hněvat, ponechám
je sobě samým a dám jim, po čem sami
touží...“ (Deník sestry Faustyny, par. 1728).