vnímavé neúnavnými řečeno největšímu nejsladšího

6 IMMACULATA č.93 (5/2007)
Homilie Benedikta XVI., dóm sv. Štěpána, Vídeň
Dej duši její neděli,
dej neděli její duši
Drazí bratři a sestry, „Sine Dominici non possumus!“
Bez Pánova daru, bez dne Páně nemůžeme žít
– tak odpověděli roku 304 křesťané v Abitene v nynějším
Tunisku, když byli přistiženi při slavení nedělní
eucharistie, která byla zakázána, a byli předvedeni před
soudce, který se jich zeptal, proč konali křesťanskou
bohoslužbu, ač věděli, že přestoupení zákazu je trestáno
smrtí. „Sine Dominici non possumus!“ Ve slovu
Dominici se neoddělitelně spojují dva významy, jejichž
jednotu se musíme znovu naučit vnímat. Je to především
Pánův dar a tím darem je Pán sám, Vzkříšený,
jehož blízkost a kontakt mají křesťané zapotřebí, aby
byli sebou samými. Není to však jenom kontakt duchovní,
niterný, subjektivní. Setkání s Pánem je vepsáno
do času prostřednictvím určitého dne. A tímto způsobem
se vpisuje do naší konkrétní existence, tělesné
i komunitní, kterou je časnost. Dává našemu času, a tedy
našemu životu v jeho celku určitý střed, vnitřní řád.
Nedělní eucharistie nebyla pro ony křesťany předpisem,
ale vnitřní nezbytností. Bez Toho, který drží náš život
svou láskou, je samotný život prázdný. Nechat stranou
nebo ztratit tento střed by znamenalo odejmout životu
jeho základ, jeho důstojnost a jeho krásu.
Je pro nás dnešní křesťany tento postoj tehdejších
křesťanů ještě relevantní? Ano, platí i pro nás,
kteří potřebujeme vztah, jenž je nám oporou a dává
směr a obsah našemu životu. Také my potřebujeme
kontakt se Vzkříšeným, který nás drží až za smrt.
Potřebujeme toto setkání, které nás vždy znovu sjednocuje,
dává nám prostor svobody, umožňuje nám
hledět dál než aktivismus každodenního života, směrem
k tvůrčí lásce Boha, od něhož pocházíme a ke
kterému jdeme.
Nicméně, vrátíme-li se nyní k dnešnímu evangelnímu
úryvku, k Pánu, který k nám mluví, zalekneme se.
„Kdo se nezřekne veškerého svého vlastnictví a nevzdá
se také všech příbuzenských vztahů, nemůže být
mým učedníkem.“ Chtěli bychom namítnout: ale co to
říkáš, Pane? Nemá snad svět zapotřebí právě rodinu?
Nemá snad zapotřebí otcovské i mateřské lásky, lásky
mezi rodiči a dětmi, mezi mužem a ženou? Nemáme
my snad zapotřebí lásky k životu, radosti ze života?
A není snad zapotřebí také osob, které investují do
dober tohoto světa a spravují zemi, která nám byla
svěřena, tak aby všichni mohli mít účast na jejích darech?
Nebyl nám snad svěřen také úkol starat se o rozvoj
země a jejích dober? Nasloucháme-li lépe Pánu
a celku všeho, co nám říká, pak pochopíme, že Ježíš
nežádá ode všech totéž. Každý z nás má svůj zvláštní
osobní úkol a způsob následování, který On naplánoval.
V dnešním evangeliu Ježíš mluví přímo o tom,
co není posláním mnoha těch, kteří se k němu cestou
do Jeruzaléma přidali, ale že je to zvláštní povolání
Dvanácti apoštolů. Ti musí nejprve překonat pohoršení
Kříže a potom musí být připraveni opustit opravdu
všechno a přijmout zdánlivě absurdní poslání jít na
konec světa, a se svou skrovnou kulturou zvěstovat
evangelium Ježíše Krista světu, pyšnícímu se domnělou
vzdělaností a fiktivní či opravdovou úrovní, jakož
také a zejména chudým a prostým. Musí být připraveni
na cestu do neznámého světa a v první osobě podstoupit
mučednictví, aby tak dosvědčili evangelium