vnímavé neúnavnými řečeno největšímu nejsladšího

č.93 (5/2007) NEPOSKVRNĚNÁ
5
Sepsal proto potajmu svým představeným v Portugalsku
dopis o všem, co se přihodilo, v němž
prosil o radu nebo nařízení, co mají dál podniknout.
Jeden námořník vzal list za pěkné peníze
s sebou. Za dva měsíce přišla očekávaná odpověď.
Antonín, který zrovna teď přestál opět vysokou
teplotu, spráskl ruce a hořce plakal, když mu Bask
sděloval rozkaz nadřízených, aby se při nejbližší
možné příležitosti vrátili do Portugalska.
„Jak jsem byl jen opovážlivý, když jsem toužil
po mučednictví,“ zadrhával úplně zdrcen. „Nejsem
toho hoden, tváří v tvář se proti mně Bůh postavil.“
„Bůh nás vede cestami, které nám určil ve své
moudrosti a lásce,“ odpověděl Filip.
„To je dobře, bratře, vraťme se tedy domů!“ řekl
kněz zlomeným hlasem a pláč měl na krajíčku.
Schylovalo se už k jaru, než se našla vhodná
loď k plavbě. Opět se jednalo o andaluskou nákladní
plachetnici, která je měla dopravit do otčiny.
Srdce mu to mohlo utrhnout, když opouštěl
africkou půdu.
Jednoho pěkného, sluncem zalitého rána nákladní
loď vyplula. Ale zakrátko, co se odrazila od
břehu a vydala se na širé moře, se rozpoutala tak
strašlivá bouře, že loď nemohla dodržet západní
kurs a byla odstrčena do protisměru.
Nevýslovné bylo soužení ubohého misionáře,
kterého za nezkrotného počasí znovu přepadly
všechny hrůzy příšerné mořské nemoci. Bledý
jako stěna ležel ve svém bídném koutě u řetězu
kotvy, nemohl se ani pohnout. Kdyby o něj
Filip nepečoval s láskou tak, jako kdyby se staral
o vlastního otce, umřel by dozajista ve strašlivých
podmínkách uprostřed krys.
Po mnohé dny foukal vítr ze špatné strany. Málo
platno, že si rval kapitán vzteky vlasy, nadarmo
kleli a nadávali námořníci; po týdnu přistáli ne ve
vytouženém přístavu, ale na pobřeží Sicílie. Zcela
vyčerpaný Antonín se dovlekl k pobřeží.
„Určitě je to Boží vůle, abychom tu prozatím
zůstali,“ řekl bratru laikovi, o jehož paži se opíral.
„Bude nám pomáhat i dál a ukazovat nám
svou cestu.“
V klášteře menších bratří v Messině je srdečně
přijali a pohostili. Antonínovi se dostalo láskyplné
péče, kterou mu neskrývaně věnovali, a očividně
se zotavoval.
„Měli bychom se ještě jednou pokusit přepravit
do Afriky,“ pravil jednoho dne kvardiánovi
konventu. Ale starý ctihodný řeholník potřásl jen
sivou hlavou a odpověděl:
„Ne, můj příteli, mně se zdá, že to není Boží
vůle, abyste šli k nevěřícím.“
„Ale co mám dělat?“ zoufal si Portugalec.
„Náš otec František pozval všechny bratry ke
svatodušní slavnosti do Assisi, kde se má konat generální
kapitula řádu,“ opáčil představený. „Také
náš konvent v Messině bude následovat jeho výzvu.
Pojďte s námi, bratři! Otec ti řekne, co máš učinit.“
„Ano, to bude nejlepší!“ souhlasil s radostí
Antonín. „Vydáme se k našemu otci. Jeho ústy ke
mně promluví Bůh.“
z německého originálu Der Gottesrufer
přeložila Milada Prchalová
ŘÁD BRATŘÍ MINORITŮ
PŘIJÍMÁ NOVÉ KANDIDÁTY
Informace:
P. Josef Goryl, Tel.: 542 215 600
E-mail: provincialat@minorite.cz
Foto: TK