vnímavé neúnavnými řečeno největšímu nejsladšího

4 IMMACULATA č.93 (5/2007)
bandu zbojníků. Poněvadž bratr Filip neznal jejich
jazyk, pokynul jen mlčky na Antonína, bojujícího
s vysokou teplotou, který se stále ještě neprobral
z mdloby.
Starý pastýř vstal od ohně, nejdřív se na muže
v šedém mnišském oděvu podíval zamračeně, ale
po chvíli jej vstřícně zavedl do svého stanu. Poskytl
nemocnému pár kozlích kůží, aby měl kam ulehnout.
Když ještě bratru nabídl mléko a chléb, Filip
věděl, že se už těch zasmušile vyhlížejících druhů
nemusí vůbec bát. Pohostinnost byla pro ně právě
tak posvátná jako pro rybáře u moře.
Teprve po několika dnech knězi Antonínovi horečka
ustoupila, byl však ještě příliš vyčerpaný na
to, aby mohl pomýšlet na pokračování cesty, ačkoli
jinak by – nebýt nemoci – na odchod velmi
naléhal.
Stále znovu a znovu se horečka vracela a každý
záchvat byl těžší než předcházející. Sil knězi
hrozivě ubývalo. Jen jeho oči plály plny nevídaného
žáru v pohublém obličeji. Nebylo možné,
aby Antonín v takovém politováníhodném stavu
vůbec dospěl do města Marrákeš v Maroku, cíle
jejich cesty, neboť mnohem dřív než se předpokládalo,
přišly vydatné přívalové deště. Menší bratři
se tedy s těžkým srdcem nakonec rozhodli putovat
zpět, odkud přišli, aby vyčkali nejprve lepšího ročního
období, vždyť i pastýři je k tomu měli.
Antonín, spoléhaje se celou vahou na ramena
mladého Baska, klopýtal dál. Často museli cestu
na víc dní přerušit, protože kněz nanovo upadal do
těžké horečky.
Po nezměrných potížích dorazili konečně do
přístavního města Ceuta. Střechu nad hlavou našli
v nuzné, špínou přetékající lepenici. Zatímco kněz
byl příliš slabý na sebemenší práci, Filip se nechal
zaměstnat jako nosič v přístavu, aby vydělal na
každodenní chléb. Věděl, že Antonín, jehož zdraví
africké klima stále více ničilo, by nikdy nebyl
schopen dosáhnout svého snu.