vnímavé neúnavnými řečeno největšímu nejsladšího

28 IMMACULATA č.93 (5/2007)
Oni by mi neřečnili
mocného a posvěceným olejem mu udělá křížek na
čele a na rukou. Často se stává, že nemocný, o kterém
lékaři mysleli, že každou chvíli umře, po této
svátosti ještě žije mnoho let. Ne vždycky, protože
o některém nemocném Pán Bůh ví, že je pro něho
lepší, když ho vezme brzy do věčné radosti. Ale
vždycky dává nemocnému velikou posilu pro duši:
klid a pokoj srdce; sílu, aby mnohem snáze snášel
všechny těžkosti; radost a vděčnost, lásku k druhým,
aby vyprosil mnoho Božích milostí i jiným
a aby si zasloužil tím větší odměnu na věčnosti.
Obvykle bývá přitom také svatá zpověď a svaté
přijímání. Když se nemocný nemůže zpovídat,
třeba proto, že nemůže mluvit nebo je v bezvědomí,
Bůh dává při pomazání nemocných i odpuštění
jako ve svátosti smíření.
Je důležité, aby k vážně nemocnému nebo těžce
zraněnému přišel kněz. Často na tom závisí věčná
spása. Proto se snažme dělat, co je možné, abychom
k tomu pomohli. Když to není možné, snažme
se pomoci nemocnému poprosit za odpuštění
z lásky k Bohu, který každého, ale trpícího nemocného
tím víc, miluje jako své dítě. Při lítosti
nad hříchy z lásky k Bohu (taková se nazývá
„dokonalá“) odpouští Bůh každému ihned. A za
všechny nemocné, zvlášť za ty, kterým jinak nemůže
pomoci, se s láskou modleme.
Pán Ježíš nás všechny, zdravé i nemocné,
nás zde i naše bratry a sestry v nebeské radosti
i v očistci spojuje v jednu rodinu. Přeje si, abychom
se jednou shledali v nejšťastnějším věčném
domově. Tím radostnější bude setkání s těmi, kterým
jsme třeba dobrým slovem nebo modlitbou
pomohli k věčné spáse v nebeské radosti.
Největší pomocnicí po Bohu je nám Panna
Maria. Vždycky, ale zvlášť v nemoci a utrpení.
S vděčností a láskou je nazývána „Uzdravení nemocných“,
„Útočiště hříšníků“, „Těšitelka zarmoucených“,
„Pomocnice křesťanů“ a „Brána nebeská“.
S přáním a modlitbou za to, aby svátek „Všech
svatých“ byl jednou i svátkem nás všech
Vás srdečně zdraví
Váš P. Bohumil Kolář
Byl jsem svého času na návštěvě v nemocnici, ve Svitavách,
kde ležel můj starý kostelník z Rozhrání. Jel jsem tam přímo ze
školy, takže Sanctissimum jsem neměl. Pěkně jsme si s dědečkem
popovídali a slíbil jsem, že za týden mu udělím svátost nemocných.
Na druhém lůžku ležel jeho spolužák z obecné školy, také
již důchodce, ale před tím velký funkcionář a straník. Ale nemoc
ho „zpracovala“, takže byl ochoten dát to s Pánem Bohem do pořádku.
Když jsem za týden přijel i se svatým přijímáním a svatými
oleji, byl jsem překvapen, že toho straníka odvážejí z pokoje
pryč. Službukonající lékař mi řekl: „On si to rozmyslel, kněze si
nepřeje!“ A pacient se na mne podíval a zašeptal: „Nehněvejte se
na mne, víte, oni by mi pak neřečnili!“ Za čtyři dny přišla za mnou
jeho manželka v černém a s pláčem mi sdělovala, že manžel zemřel,
budu-li ho moci pohřbít: „Víte, on tři dny proplakal, mrzelo
ho, že vás tak odbyl a jestli mu to odpustíte?!“ „Já ano, ale modlete se,“ povídám jí, „aby mu odpustil
Pán, jehož vlastně odmítl.“ Pohřeb pak byl z kostela, soudruzi mu na hřbitově řečnili a já nad otevřeným
hrobem uvažo val, kde je jeho duše a doufal, že ta jeho lítost, že mě odbyl, snad postačila tomu,
který je nekonečně milosrdný...
Z deníku otce Jana Topenčíka
Foto: Uko_jesita, Dreamstime.com