Cozzens Menici se tvar knezstvi text.pdf - Josef Hurt

1 Objevit identitu
Zdá se, že katolíci mají o svém kléru jinou představ, než jak si své duchovní
představují příslušníci ostatních denominací. Bez ohledu na ně samotné a na krizi
jejich morálky jsou kněží vnímáni jako posvátné symboly ze světa, jenž přesahuje ten
náš. Jsou to posvátné osoby par excellence. Chtějí být, tedy pokud máme věřit
naléhavým ujišťováním některých kněží, „jako ostatní‘ Ale katolíci, i když jsou si plně
vědomi lidských omezení svého kléru, je přesto vnímají jako „jiné“, zprávu o tom,
jaký je skrývající Bůh, o tom, že existují andělé, jako lidi, kteří poukazují ke světu nad
nimi, jako znamení transcendentního Boha.
- Andrew Greeley, The Catholic Myth
I v naší sekulární, postmoderní kultuře může ještě kolárek a černá sutana vyvolat
vzpomínky na laskavou veselost a útěšnou přítomnost, které se po dlouhou dobu spojovaly s
představou kněží činných v pastoraci. Tito muži tajemství často ve svých farnících probouzeli
nepojmenovaný, ale skutečný hlad po hlubším duchovním životě, po extatickém spojení s
Bohem a druhými lidmi, které tak často doprovázelo chvíle jejich chval při slavení
eucharistie. Byli to muži, kteří své farníky upamatovávali na lásku Boží, budící pohoršení a
bezpodmínečnou. S kázáním a pastýřskou péčí hlásali Boží milosrdenství a skutečnost, že
život je už od základu dobrý. V představách mnoha, ne-li většiny katolíků zůstal kněz
obrazem Krista, jehož už nemůžeme vidět.
V roce 1986 ve svém projevu ke Konferenci biskupů Spojených států připomněl
arcibiskup Daniel Pilarczyk svou představu kněze z doby, kdy jako čtrnáctiletý vstoupil v
roce 1948 do semináře.
Kněz zacházel s posvátnými věcmi a užíval posvátný jazyk. Byl zběhlý v
tajemstvích víry. Byl svatý už jen z toho důvodu, že byl knězem. Byl velmi vzdělaný a
moudrý a i v sebenicotnější záležitosti měl ve farnosti nezpochybnitelnou autoritu.
Když neuměl dobře kázat, příliš to nevadilo. Skutečně podstatné bylo, že může
celebrovat mši.
Zvláštnosti jeho osobního života byly zahaleny tajemstvím. Zdálo se, že je
šťastný a že žije lépe než většina farníků... Být knězem znamenalo pro chlapce
nejváženější způsob života, o který mohl usilovat. Znamenalo to být skutečným
křesťanem, znamenalo to být povolán k službě Kristu a jeho církvi, znamenalo to být
uznávaný a vážený téměř jako sám Kristus. 1
Téměř o dvě generace později úloha kněze a jeho postavení v společenském
uspořádání farního života zůstává problematická a nejasná. Snad opatrovatel Božího
milosrdenství, ale také mluvčí, který vydává morální a doktrinální prohlášení, jež se občas
možná opírají více o tvrzení církevní autority než o přesvědčivé zásady založené na solidní
teologii a Písmu svatém. Kněz, protože je stále znamením spásonosného milosrdenství
Božího, zůstal v očích mnoha lidí hádankou, člověkem, jehož život ne drží krok s lidmi, jimž
slouží. Snad málokomu se líbila role moralisty, kterou evokují ponuré verše Williama Blakea:
„And priests in black gowns, were walking in their rounds,/ and binding with briers my joys -
desires“ - „A kněz v svém ornátu jako sup krouží tu! a touhu i s radostí žene mi do trní.“ 2 A
lidem vně katolické kultury se kněz zdá být buď anomálií v sekulární době, nebo záchrannou
kotvou pro ctnost a slušnost v době morálního relativizmu. Jedno je však pravděpodobně jisté
- představa kněžství, jak byla kdysi zachycena v laskavé duchovní péči otce O‘Malleyho ve
filmu The Bells of St. Mary, se rozpadá.

Jiné představy prosté sentimentality, s tím, jak se kněžství snaží samo sebe obnovit ve
světle všeobecné obnovy inspirované II. vatikánským koncilem, teprve postupně vyplouvají
na povrch 3 . James Bacik shrnul vývoj, nové identity kněží a představy o nich a rozpoznal
několik významných posunů, které se objevily po koncilu: „Od piedestalu k účastenství; od
klasického kazatele k současnému mystagogovi; od stylu osamělého strážce pořádku k službě
a spolupráci; od spirituality mnišské k spiritualitě sekulární; od záchrany duší k osvobozování
lidí.“ 4 Myslím, že Bacík má pravdu, když hledání kněžské identity zakotvuje do posunu od
kultického modelu kněžství (který je ve výše uvedených dvojicích zastupován výrazy s
předložkou „od“) k modelu kněze, který slouží a vede (skutečnosti uvedené předložkou,,k“).
Pilarczykovo líčení vlastní chlapecké představy kněze zachycuje mnoho klíčových
prvků kultického modelu: kněz jako prostředník mezi Bohem a lidskými bytostmi;
rozdělovatel svátostí; strážce posvátného prostoru a posvátné pravdy. Stále více kněží, kteří se
nechali povzbudit duchem a vizí Jana XXIII. a kteří si přečetli koncilní dokumenty a přijali je
za své, však začalo hledat jiný obraz, který formoval jejich službu a znovu vymezil jejich
identitu.
Pozornost odborníků, která se na identitu kněze zaměřila v poslední době, osvětlila
základní sporné otázky a intelektuální postoje určující současný stav této problematiky. Zda
dochází ke shodě, není zatím jasné. 5 Vývoj od kultického modelu kněžství k objevujícím se
modelům, které jsou více či méně přesně rozděleny do skupin v rámci modelu kněze
sloužícího a vedoucího, jistě vyvolal značnou úzkost na straně kněze a určité znepokojení i u
kněží, i u laiků. Thomas Rausch si všímá, že
zánik posvátného modelu kněžství a nahrazení slova kněz (priest) výrazem před
sedající (presider) - s odvoláním na vedení eucharistie - přispělo u mnoha kněží ke
ztrátě identity ... Na druhé straně je důležité, abychom se vyhnuli jakémukoliv náznaku
toho, že kněz je nad církví, že je jí nadřazen, neboť je její součástí. 6
Kněží se dnes nacházejí uprostřed objevování hlubší, celostnější identity, identity
příslušníků Božího lidu a presbyterů církve. Když ji objeví, je to - jako u každého
opravdového hledání identity - úspěch a zároveň i procitnutí. Porozumění činitelům, které tu
jsou ve hře, oba tyto aspekty objevování identity usnadní.
Když Bacik komentuje dynamické napětí mezi rolí a funkcí, které dává podobu
otázce kněžské identity, vrhá tím mnoho světla na psychickou energii a odvahu, kterých je
třeba, máme-li se vyrovnat s dnešním hledáním. Přibližme si jeho analýzu a uvidíme, jak
následující příklady odhalují značný stres a tlaky, jež jsou spojeny s hledáním pokoncilní
kněžské identity:
Od piedestalu k účastenství. Mnozí kněží, protože jsou přesvědčeni o základní
důstojnosti a rovnosti příslušníků Božího lidu, se snaží vytvořit si ke svým farníkům spíše
vztah přítele, který vede než vztah někoho, kdo uplatňuje nezpochybnitelnou autoritu.
Ve své pastorační praxi zdůrazňují spoluzodpovědnost všech pokřtěných za dobro
církve. Více se s lidmi, kterým slouží, stýkají a jsou ochotni vést s nimi upřímný
dialog. Hovory o společných nadějích a zápasech vytvářejí mezi klérem a laiky
pevnější pouto a objasňují omezení a nedostatky kněží. 7
Od klasického kazatele k nositeli tajemství. Kázaní po způsobu kultického modelu
často zdůrazňuje pravdy víry a morálně nezávadné chování. Má sklony k výchovnému a
nabádavému tónu. Bacik si všímá, že
mnohým kněžím dnes tento (kultický) přístup nevyhovuje. Raději by se viděli jako
mystagogové, nositelé tajemství, kteří v lidech, jimž slouží, pomáhají vyvolat
vědomí tajemství. Jejich kázání nejsou sestavována tak, aby nalévala nové

vědomosti a inspirací do prázdných myslí a srdcí. Spíše mají lidem umožnit, aby si
více uvědomovali Boha v sobě, Boha, který každého z nás povolává k odpovědným
skutkům ve jménu Království.
Když kardinál Joseph Bernardin hovořil v roce 1995 na konferenci Národní federace
kněžských rad (National Federation of Priests‘ Councils), nazval svůj příspěvek Kněží:
náboženští vůdci, lékaři duše (Priests: Religious Leaders, Doctors of the Soul). „Kněz Ježíše
Krista,“ zdůraznil Bernardin, „je v první řadě člověk, který nese tajemství Boží a druhé do
něho zasvěcuje ... Kněz je ten, kdo nese zvláštní moc a kdo Božímu lidu pomáhá vytvořit si s
ní ještě důvěrnější vztah. Kdo uskutečňuje takovýto úkol, ten je v pravém slova smyslu
knězem.“ 9 Představa kněze jako mystagoga se skrývá za metaforami, které ho vykreslují
jako nositele tajemství, lékaře duší a toho, kdo pečuje o Slovo.
Od stylu osamělého strážce pořádku k služ Kultický model se zaměřuje na kněžskou
moc „sloužit mši“ a „vysluhovat svátosti“. Podporuje individualistický přístup k službě tím,
že zdůrazňuje jedinečnost svátostné moci kněze. Model služby a vedení tíhne k vyzdvižení
pastýřských darů farní komunity a přitom jedinečnou roli z nejdůležitějších úkolů
kněze tohoto modelu s charizmatem sloužit, získat je k službě a povzbuzovat rozvoj
jejich osobních darů a nadání. K „duchovnímu personálu“, který pečuje o farnost, patří
kněz, jáhen, osoba zodpovědná za náboženské vzdělávání, za organizaci liturgie a osoba
pověřená péčí o mládež. Idea služby a spolupráce je kamenem úrazu zvláště pro ty kněze,
kteří jsou chráněni výlučným kultickým modelem a identitou kněžství a kteří si pro
takovou službu neosvojili základní dovednosti.
Od spirituality mnišské k spiritualitě sekulární Po staletí byla kněžská spiritualita silně
ovlivňována velkými mnišskými řády a velkými řády žebravými, jako jsou dominikáni a
františkáni. Při duchovní formaci, značně poznamenané sulpiciánským a „irským“ přístupem,
se v seminářích předávaly duchovní ideály a praktiky, jež byly vhodné spíše pro život v
řeholní komunitě než pro farní kněze, kteří na farách žijí buď sami, nebo s jedním či dvěma
dalšími kněžími.
Zvláště spiritualita diecézního kněze byla zakořeněna v tom, co bylo považováno za
jeho ontologický status - v tom, že je knězem církve. Z jeho moci proměňovat při
eucharistii, odpouštět a pomazávat vyplynul úkol vést svatý život, který by byl hodný
kněžského stavu. Když byl takto zavázán ke svatosti, začal farní kněz poněkud pochybovat o
vhodnosti a uskutečnitelnosti mnišsko-řeholních spiritualit, v kterých byl formován. Vlastní
rytmus farního života, neustálé nároky požadavky služby vyžadují spiritualitu, která
vychází z vlastního charakteru pastýřské služby.
Bacik rozpoznává napětí přítomné v monastickém modelu. Vychází z toho, že farní
kněží mají více společného se zaneprázdněnými lidmi, jimž slouží, než s mnichy a řeholníky a
podotýká, ze knězi ve farní službě by více vyhovovala spiritualita, která se od praxe v
klauzuře liší. „Kněží žijící podle jistého druhu světské spirituality dovolují svým
pastoračním aktivitám, aby určovaly obsah a rytmus jejich duchovní cesty.“ 11
Od záchrany duší k osvobozování lidí. Z pohledu kultického modelu je prvotním
posláním kněze zachraňovat duše skrze pastorační péči a udělování svátostí. V posledních
desetiletích se tato perspektiva rozšířila k bodu, kdy se věnuje odpovídající pozornost
komuniálnímu rozměru spásy. Boží lid je vykoupen a spasen jako lid. Aniž bychom
podceňovali zásadní úlohu osobního odevzdání se milující vůli Boží, k němuž je povolán
každý jedinec, obnovení významu přináležitosti k vyvolenému lidu vedlo k novému
uvědomění si společenského hříchu a institucionálního zla. A to zase vyvolalo naléhavé

vědomí skutečnosti, ze ústřední místo v životě křesťana zaujímá práce pro spravedlnost,
pokoj a osvobození. Společenství víry a společenské uspořádání vyplouvají na povrch jako
trvaly kontext pro Boží spásonosnou milost. Bacik říká:
Kněžím, kteří přijali společenský rozměr evangelia a kteří se mu přizpůsobili,
kultický model nevyhovuje .... Pokud jejich farníci tuto propojenost nepřijímají a
chtějí kněžím přenechat pouze církevní záležitosti, cítí se tito kněží pod tlakem
a žijí v napětí. 12
Instrukce
Problému kněžské identity se dostalo významné pozornosti v roce 1997, kdy byla
promulgována Instrukce k některým otázkám ohledně možnosti laiků podílet se na službách
vykonávaných kněžími, společně vydaná osmi vatikánskými úřady se souhlasem papeže Jana
Pavla II. („in forma specifica“). 13 Instrukce se soustředila na posvátný charakter kněžské
služby, která se liší od obecného kněžství věřících, a nahlížela laickou službu ne jako
vyplývající ze křtu, ale jako pomocnou vzhledem k službě vysvěcených kněží.
Autoři Instrukce se obávali, že laická služba neoprávněně zasahuje do úkolů
ztotožňovaných se služebným kněžstvím. Podle Instrukce má znejasnění úloh a identit podíl
na drastickém úbytku kněží a seminaristů v mnoha částech světa a je zdrojem zmatku jak u
vysvěcených, tak u nevysvěcených věřících. Kromě toho se v dokumentu tvrdí, že tento
zmatek přivodil pastorační a liturgické zlořády. 14 Instrukce nejen že ukazuje obavy Vatikánu
o vývoj identity vysvěcených kněží, ale také zdůrazňuje „nepostradatelnou úlohu
vysvěceného kněze v životě církve“. 15 Tento poslední bod, pokud se nespojuje s knězovou
sounáležitostí s ostatními pokřtěnými příslušníky Božího lidu, v sobě, jak uvidíme později,
nese důsledky pro knězovu duchovní a psychickou rovnováhu.
Hledání
V jádru krize kněžské duše je hledání identity vysvěceného služebníka Ježíše Krista, která se
rozvíjí a roste. Za problémy integrity a intimity, které ovlivňují kvalitu knězovy duše, a nad
nimi leží stále přítomná otázka jeho vlastního já jako osoby spojené svěcením s
kněžstvím jednoho Nejvyššího Velekněze. Tato otázka je tak základní, že podbarvuje
každou stránku jeho života - to, jak se chová, způsob, jakým komunikuje a navazuje
vztahy, i způsob, jakým mluví k farníkům, přátelům a bratřím kněžím.
Otázka kněžské identity pevně drží kořeny jeho duše a jednak mu poskytuje zázemí v
jeho církevní roli presbytera, jednak ho inspiruje k tornu, aby vstoupil do tajemství člověka
postupně povolávaného na tuto jedinečnou a mimořádnou životní cestu. Tento problém je jak
povahy existenciální, tak teologické, a dovádí kněze mimo tradiční a běžná teologická pojetí
kněžství. A právě proto, že je to otázka tak těžko rozumově a systematicky uchopitelná, a to
zvlášť v obdobích intenzivního teologického kvasu, kněz ji snadno odsouvá stranou. Tíha
služby se stává vítaným odvedením pozornosti od práce s duší, kterou tyto znepokojivé
otázky vyžadují. Zatímco někteří kněží zájem o svou kněžskou identitu popírají, většina jich
přiznává, že tento problém jim visí nad hlavou jako bouřkový mrak, který je okrádá o
důvěrnou jistotu, kterou kdysi znali, a který je v jistých situacích ve farnostech a ve
společnosti ztrapňuje a přivádí do rozpaků.
Obecně řečeno, jisté znepokojení a rozpaky doprovázejí hledání identity u
každého, neboť identita je zároveň stálá i vyvíjející se skutečnost. I když jedinec zakouší
uvědomění si vlastního já, které se během jeho života nemění, proměnlivá povaha identity

činí toto vědomí iluzivním a prchavým. A nakonec samozřejmě naše pravá identita
zůstává tajemstvím skrytým v Bohu. Jak spočívání v Boží milosti, tak prožívání cesty víry
zanořují naše uvědomění si vlastního já, naši identitu, kterou vidíme na první pohled, do
tajemného spojení našich pravých já v Bohu. Z tohoto pohledu zůstává naše identita mimo náš
dosah. Ale čas od času jsme svědky extatického spojení s Bohem a svou identitu v Bohu
zakoušíme. Tyto okamžiky milosti ale pominou a my se vrátíme do každodenního života,
v němž pravá identita zůstává nadále skryta.
Vědomí vlastní identity, které je hluboce intimní a zároveň samozřejmě společenské,
se dotýká doslova každé stránky osobnosti a slouží jako filtr, jímž procházejí každodenní
události a životní rytmus. Nicméně dokud se kněží nerozhodnou pro zápas s důsledky
rozvoje své identity, bude stín nedokončené práce s duší nadále odčerpávat jejich energii
a oslabovat jejich sebedůvěru. Ačkoliv většina kněží cítí ve spojitosti s rozvojem své
identity jisté znepokojení a úzkost, nejsou výjimkou ti, kdo je necítí. Jsou spokojeni v
kultickém modelu a nemají nejmenší chuť připojit se k hledání. Přesto je naděje, že tito lidé
pochopí, že navzdory tomu, že kněžství má svou podstatu a pravdu v Ježíši Kristu, není jejich
kněžská identita nic statického a neměnného.
Knězova církevní identita bude dále rozkvétat podobně, jako se identita
kteréhokoliv člověka rozvíjí během jeho nebo jejích vývojových stupňů: z dětství do
adolescence, z časné do pozdní dospělosti. A nakonec, realita a poslání kněžství, a tím jeho
identita, zůstávají zakotveny v tajemství Ježíše Krista, v tajemství trojjediného Boha. Tato
pravda možná vysvětluje, proč se tak mnoha kněžím problém identity rozplyne, když
vstoupí do shromáždění k bohoslužbě a modlitbě. Neboť pouze ve shromáždění věřících,
uprostřed sester a bratří v Kristu a v Duchu skutečně plně prožívají svou úlohu toho,
kdo slouží a vede. A zde také s ostatními věřícími nakrátko zahlédnou milost své identity
v neutuchajícím Božím milosrdenství a lásce.
Dialektika kněžské identity
Archetypální psychologie už dlouho předkládá zajímavý koncept dyadického nebo
bipolárního archetypu. 16 Archetypy, starobylé kulturní a společenské vzorce hluboko uložené
v kolektivním nevědomí, vymezují jakýsi univerzální význam základních rolí, které lze najít
ve všech civilizacích, a způsob, jak jím rozumět. Mezi archetypální role patří takové obecné
funkce jako král, královna, učitel, mudrc, válečník, matka, otec, šaman a kněz. Některé jsou
nevyhnutelně dávány do souvislosti se svým párovým archetypem, odtud tedy termín
dyadický archetyp. K nejnápadnějším dyádám náležejí archetypy jako lékař/pacient;
učitel/student; král/poddaný; kněz/farník.
Pokud bereme v úvahu pouze nadřazený pól archetypu, tedy lékaře, učitele, krále,
kněze, dyáda se rozbíjí a záporné stránky těchto členů dyády mohou ovládnout vnitřní
život duše. Proto lékař, který zapomíná, že i když pečuje o druhé, kteří potřebují léčit, v
jistém smyslu zůstává sám pacientem, rozbil archetyp a ve snaze být vědecký, empirický a
objektivní umenšuje léčivou moc terapeutického vztahu. Dobří lékaři přirozeně respektují
lékaře v každém pacientovi. Táž záporná síla se objeví, pokud je podřazený pól dyády
přijímán, aniž by byl zároveň přijímán pól nadřazený. Neboť i pacienti mají moc archetyp
lékař/pacient rozbít. Když nevěří svým vlastním uzdravovacím schopnostem a když přeceňují
možnosti a síly lékaře, pracují proti svým vlastním vnitřním zdrojům uzdravení a celosti.
Na druhou stranu lékaři a pacienti, kteří udržují dyádu v rovnováze, kteří uzavírají
terapeutické spojenectví, od sebe vzájemně čerpají energii a pochopení věcí, které pomáhají
určovat správnou diagnózu a léčebný postup. Lékaři, jichž si pacienti velmi váží, jsou pokorní

uzdravovatelé, kteří udržují dyádu pohromadě. Pokud ale lékař dyadický archetyp rozbije,
je pravděpodobné, že na povrch vyplují příznaky arogance a elitářství. Když je dyáda
rozbita, lékař ztrácí kořeny, nestojí už nohama na zemi. Namyšlenost, přílišné
sebevědomí a pýcha často dusí smysl pro volání a povolání.
Totéž můžeme říci i o archetypech učitel/student, král/poddaný, kněz/farník.
Učitelé, na které vzpomínáme s jistou láskou a úctou, pravděpodobně nikdy nezapomněli, že
také byli žáky a že jejich studenti byli v jistém smyslu učiteli sobě samým a učiteli svým
učitelům. Když učitelé chránili tuto dyádu, chránili tím to, co je ve výchově svaté a
posvátné. Důstojnost studenta byla chována v úctě a chráněna a duše jak učitele, tak i
žáka mohly, alespoň čas od času, zakoušet transformující a povznášející účinek studia.
Studium se za takových okolností stává společným dobrodružstvím a může vést ke
skutečné moudrosti a soucitu. Pokud se ale dyáda rozbije, třída se stává arénou pro
soupeřící vůle. Informace lze sdělovat, vzorce lze memorovat, ale cestu za úžasem a pravdou
nelze materializovat. Politici (králové a královny), kteří sami sebe nedokážou vnímat jako
občany (poddané), jako ty, jimž někdo vládne, tento archetyp rozbíjejí stejně, a to s
podobnými důsledky pro obecné blaho.
Umístíme-li kněžský archetyp do dyadickěho svazku, jasně vystoupí na povrch
dialektický rozměr kněžské identity. I když byl kněz ordinován ke kněžské službě,
nepřestává patřit k věřícím, kteří potřebují službu a společenství. Zůstává-li věrný svému
povolání, podporuje ve svých farnících vědomí jejich vlastního kněžství vyplývajícího ze
křtu. Respektuje se odlišnost rolí a zároveň může vzkvétat inherentní vzájemnost členů místní
církve. A stejný transformující účinek, jaký vyplývá z neporušeného archetypu
učitel/student, zakouší i společenství věřících - vědomí tajemné Boží milosti, která
shromáždění neustále formuje do společenství chvály a služby. Místní církev se tak
pozvolna proměňuje v „společenství Moudrosti“, v němž farníci vnímají svého kněze
nejen jako staršího a pastýře, ale také jako bratra a přítele.
Dyádu však bohužel může snadno rozbít kterýkoliv z jejích pólů. Kněz může
zapomenout, že i on potřebuje jako jeden z věřících poslouchat Boží slovo a že i jemu je
třeba sloužit. I když je tím, kdo káže, s otevřeným srdcem naslouchá kázání druhých. I když
je tím, kdo žehná, sám také sklání hlavu, aby přijal požehnání druhých. I když je oslovován
„otče‘ je synem a bratrem. Roztrhněte dyádu kněz/farník a kněz začne ke své farnosti
přistupovat odtažitě, jakoby zvenčí. On i farníci pak musejí bojovat s neodbytným
podezřením. že něco není v pořádku.
Na druhou stranu mohou dyádu rozbít i farníci, a to když si svého kněze idealizují.
(V poslední době kněží tento jev zaznamenávají velice ojediněle.) V takové situaci má vztah
mezi knězem a farníky srdečný, ale přesto formální charakter. Zcela jistě tu panuje
zdvořilost, ale skutečného přátelství je pomálu. Hierarchická povaha farnosti je tu
dovedena do extrému, ale farnost jako společenství tím trpí. A pokud se tu kněz pokusí
zdůraznit povahu farnosti jako společenství, jeho úsilí možná narazí na zdvořilý odpor.
Přece jen je svým způsobem pohodlné vědět, kde je mé místo, a žít v jasně definovaných
společenských rolích. Na povrchu taková narušená dyáda kněz/farník funguje celkem hladce,
ale často je to za cenu ztráty „duše“ farnosti a osamocenosti kněze.
Z pohledu individuální psychologie je identita presbytera jednoduše identitou
vysvěceného kněze. Kněžství je jeho pravda, jeho individuální pravda, kterou objevil, když
odpověděl na volání církve a na volání Ducha Božího z hlubin vlastni duše. Je to jeho
povolání. Je to všechno, čím je a co dělá. Z pohledu toho, kdo je jedním zvěřících, možná
rychle pochopí, že je stvořením jediného Stvořitele, stvořeným k obrazu Božímu, že je ve
společenství a podle zaslíbení veden vodami křtu do nového života a že ho ne plně poznané

síly táhnou k tornu, aby jako kněz Ježíše Krista kázáním evangelia a službou Božímu lidu
přibližoval Boží království.
Kněz je tedy jak pastýř, tak i farník, káže i naslouchá. Udržovat zdravé napětí této
protikladnosti je podnětné. Snadněji ho ale vytváří knězova zkušenost selhání a slabosti,
jeho lidská omezení, utrpení. které se dotýká života každého člověka. Možná právě
proto se s hloubkou duše a výjimečným soucitem setkáváme u kněží, kteří snášeli
„horko dne“. Tito lidé jsou obyčejně ve středním věku nebo starší. Desetiletí kněžské
služby dovedlo jejich ducha k vyrovnanosti - naučili se přijímat chválu i kritiku s určitou
lhostejností. Umějí si poradit sami se sebou, naučili se žít se svými démony a neztratili ani
srdce, ani nervy. Zakořeněni v tajemné milosti jsou jak lidmi naděje, tak i lidmi bez iluzí.
Zachovali dyádu a objevili tak svou pravdu, jádro svého bytí, kde tajemná milost
uprostřed věřících v tichu beze slov a bez obrazů potvrzuje jejich povoláni ke kněžské
službě.

1. Pilarczyk, Daniel.The Changing Image of the Priest. Origins, 3.7.1986, s. 140-141.
2. Blake, William. Songs of Innocence and of Experience. Oxford; New York: Oxford University Press, 1970,
báseň The Garden of Love, s. 145 (česky Blake, William. Písničky nevinnosti a zkušenosti. Přel. Z. Hron. Praha:
BB art, 2001, báseň Zahrada lásky, s. 53).
3. Presbyterorum ordinis 2,4,5; Lumen gentium 1,28 (česky Dokumenty II. vatikánského koncilu. Přel. O. Mádr
aj. Praha: Zvon, 1995, s. 307-308, 311-314; 37, 65-67).
4. Viz eseje Jamese J. Bacíka v (Toledo) Catholic Chronicle. Periodikum Catholic Chronic publikovalo sérii
Bacikových esejí o kněžské morálce Od 29.9. 1989 do 16.2. 1990.
5. Viz Rausch, Thomas P. Priestly Identity: Priority of Representation and the Iconic Argument. Worship, 1999,
roč. 73, s. 169-179. Rausch nabízí jasné a vyvážené shrnutí současného problému a svou analýzou
reprezentativního a sakrálního modelu kněžství významně posunuje diskusi kupředu. Viz také Kilmartin,
Edward J. Apostolic Office; Sacrament of christ. Theological Studies, 1975, roč. 36, s. 243-264; Dulles, Avery.
Models of Ministerial priesterhood. Origins, 1990, roč. 29, s.284-289; Power, David N. Representing Christ in
community and Sacrament. In Georgen, Donald J. (ed.). Being a Priest Today. Collegeville: The Liturgical
Press, 1992, s. 97-123; Wood, Susan K. Priestly Identity: Sacrament of the Ecclesial community. Worship, 1995,
roč, 69, s. 109-127. Edwards, Denis. Personal Symbol of Communion. In Cozzens, Donald B. (ed.). The
Spirituality of the Diocesan Priest. collegeville The Liturgical Press, 1997, s. 73-84.
6. Rausch, Priestly Identity, s. 174-175.
7. James Bacík (srov. pozn. 4 a 11).
8.TýŽ.
9. Bernardin, Joseph. Priests: Religious Leaders, Doctors of the Soul. In The Priesthood Today: Presentations of
the 27th Annual NFPC Convention. San Diego (May 1-4, 1995), s. 8-9.
10. Viz Cozzens, Donald B. Tenders of the Word. In Cozzens, Donald B. (ed.). The Spirituality of the Diocesan
Priest.ColIegeville: The Liturgical Press, 1997, s. 42-58.
11.James J. Bacik(/Toledo/Catholic Chronicle, 10.11.1989, s. 16).
12.Tamtéž,s. 17.
13. Instrukce, schválená Janem Pavlem II. 13.8. 1997 a podepsaná osmi hlavami vatikánských dikasterií 15.8.
1997, nebyla až do listopadu 1997 zveřejněna (česky Instrukce k některým otázkám ohledně možnosti laiků
podílet se na službách vykonávaných kněžími. Praha: Sekretariát České biskupské konference, 2001 (pro vnitřní
potřebu, dostupné na internetových stránkách České biskupské konference).
14. Thomas O‘Meara z University Of Notre Dame komentoval tuto Instrukci takto:,,Měli jsme tu tento model
(služby laiků) 25 let. Postaveni kněze tu není ohroženo nebo potlačeno-— je jistým způsobem zvýrazněno, kněz
má atraktivnější práci. Ale role kněze/biskupa je jasná a nikdo ji nezpochybňuje“ (National Catholic Reporter, 5.
12. 1997, s.14).
15. Biskup James Hoffman z Toleda (National Catholic Reporter, 5. 12. 1997, s. 14).
16.Viz Guggenbühl-Craig, Adolf. Power in the Helping Professions. Dallas: Spring Publications, 1971, zvláště
s.85 až 101. Guggenbühl-Craig zkoumá odvrácenou stranu, nevědomou dynamiku, která vede k riziku, že lidé v
pomáhajících profesích nadělají více škody než užitku.