Příspěvek ke kolokviu na téma “Co se to tady vlastně děje?” po ...

Příspěvek ke kolokviu na téma “Co se to tady vlastně děje?” po dvanácti letech
transformace.
Jan Poněšický
Omezím se na jeden aspekt daného tématu, na pocit zklamání z minulé i současné politiky. Věren
tradici psychoterapie se budu zabývat tím, jaké má ono zklamání, tedy i žití v klamu, kořeny. Budu se
snažit poukázat, více méně heslovitě, na klamné nároky na politiku a politiky, jež vedou, či by měly
vést, k vystřízlivění.
Psychoterapeuti vědí dobře, jak pomalu a často jen povrchně se člověk mění, a jak minulost, zvláště
není-li zpracovaná, dále v novém převleku působí. Budu se tudíž snažit odvodit nynější rozčarování
z politiky z dosavadní, zvl. předlistopadové, historie.
1. Tím, že majetek i příroda patřila komunistickému státu, vyvíjela se k obému stále větší neúcta.
A tak i dnes jsme na hony vzdáleni faktu, že jen když nám půjde o tento společný majetek, se bude
dařit každému z nás lépe. Místo toho delegujeme odpovědnost za naši prosperitu na politiky.
2. S tím souvisí i navyklá tendence kritizovat jiné, k čemuž se komunistický režim báječně hodil,
a odpovědnost za vlastní pasivitu bylo možno projikovat na mohutný Sovětský svaz, který by žádnou
změnu netoleroval. A tak i dne jsou to “oni”, politici, kteří nesou za vše odpovědnost a vinu.
3. S tím souvisí i tendence zavírat oči před nutností vlastní aktivity, tak jak jsme je zavírali před
bezprávím. Účast na volbách stále klesá, v občanských iniciativách se stále angažuje jen velmi málo
lidí, přece jen raději delegujeme vše na politiky, kteří tyto naděje a naši pasivitu s klidem využívají.
4. Jednou z příčin tohoto stavu je návyk na existenční jistotu, pohodlnou pasivitu s příjemným
pocitem, že jsou na tom všichni stejně, že se nemusíme o nic moc snažit. A tak i dnes více
očekáváme, nežli se sami sebe ptáme, co vlastně (státu, společnosti) dáváme. Očekáváme to
samozřejmě v prvé řadě od politiků.
5. S tím souvisí i další očekávání, totiž představa, že po svržení omezujícího komunistického
režimu dojde automaticky ke všeobecnému zlepšení životní situace, kladně se projeví vzdělání a
inteligence českého člověka. Stačí jen, aby politici zavedli k tomu příznivé a spravedlivé zákony a
šikovně se prosadili na mezinárodním poli.
Zapomínáme tedy na to, že se u nás etabluje nový typ člověka, jež je bezbožný a lehce přizpůsobivý,
bez odpovědnosti za přítomnost i budoucnost a bez opravdové hrdosti a vznešenosti, který se velice
dobře hodí do bezohledného kapitalismu, do honby za materiálními statky se snahou po využívání
všech mezer k vlastnímu užitku, dle starého hesla: “Kdo neokrádá stát, okrádá vlastní rodinu.” Jsme to
tudíž my, kdo tento námi zároveň kritizovaný systém vytváříme a nic jiného si nezasloužíme.
Nicméně: opět z naší psychoterapeutické praxe víme, že mnohé krize vedou k opravdové změně, a
pokud to nějak jde beze změny, nemění člověk tak dlouho nic, dokud není úplně na dně. A za druhé:
přese všechnu kritiku je třeba hledat a navazovat na zdroje, na pozitivní možnosti. Uvědomil jsem si to
zřetelně, když jsem psal článek na podobné téma do zdejšího (německého) psychoterapeutického
časopisu ohledně vývoje bývalé NDR po německo- německém sjednocení, či když Dr.Růžička
v diskusi se mnou vyslovil názor, že je situace ve východním Německu o mnoho lepší, neboť je
vystaveno daleko silnějšímu tlaku za strany západní Evropy, nežli je tomu v Česku. To je sice pravda,
avšak zato se pod tímto tlakem událo něco ještě zhoubnějšího, psychologicky nezdravějšího, než je
tomu u nás. Tím, že západní Německo svého východního, slabšího bratra zcela hospodářsky,
legislativně i politicky “převálcovalo”, ztratili zdejší lidé pocit kontinuity, nastal zlom v jejich identitě,
v nedohlednu se ztratila možnost aktivně, vlastními silami vytvářet svou budoucnost, lidé upadli do
pasivity a pocitu, že se jim děje bezpráví. Navíc byli svým silnějším a bohatším partnerem zklamáni,
místo slibované solidarity udeřily nelítostně západoněmecké koncerny a téměř zničily nekonkurence
schopné východoněmecké podniky, což mělo za následek vysokou nezaměstnanost atp. Oproti
situaci v Čechách se na zprávy v televizi moc lidí nedívá, pocit bezmoci a ukřivděnosti zastiňuje
materiální výhody či darovanou demokratickou legislativu.
Co si opět lidé u nás coby pozitivum neuvědomují? Je to onen sice samozřejmý a někdy i bolestný,
avšak i svobodný pocit, že máme jen a právě to, co si sami vybudujeme a zasluhujeme, že můžeme
být hrdi na nově opravená města i na to, že i bez těch stovek miliard marek pociťujeme více radosti ze
života nežli např. východní Němci. A i ten náš zájem o politiku, o zprávy, znajíce skoro intimně naše
politiky, má svou hodnotu. A i tento seminář, tato iniciativa je zde, v Německu sotva představitelná.
Konec konců bychom mohli být hrdí na to, že jsme si do čela zvolili dramatika a myslitele Václava
Havla. Po ztroskotání pravých i levých ideologií je známkou odvahy, že se nebojí předložit novou vizi
české i evropské společnosti a práci na ní, namísto oddávání se klamným iluzím. Jako
psychoterapeuti víme, že člověk potřebuje něco, co jej přesahuje, nějaký vyšší nežli ryze materiální

cíl, že má potřebu dát svému životu smysl. Dokonce lze říci, že jen společnost s vidinami má šanci na
přežití a i materiální prosperita je úzce spjata s celkovou atmosférou ve společnosti.
Využijme naší “nevýhody” malého státu, který je - např. ve srovnání s Ruskem - ještě přehledný, kde
každý zná každého, je možná celonárodní diskuse, zorganizovatelná pomoc slabším či
zprostředkování učebních či volných míst a služeb pomocí computeru, kdy jsou lehčeji uskutečnitelné
změny, větší možná flexibilita.
“Co se u nás vlastně děje?” Máme ještě daleko k radikální sebereflexi, nelítostné zrcadlo nám nastaví
asi až nová generace. To učíme naše pacienty, stejně jako naučit se vážit toho, co máme. Změny
nelze urychlit tlakem zvenčí (který je samozřejmě důležitý), nýbrž procházením vlastními krizemi a
spolehnutím se na vývojové potenciály. Osobně coby emigrant cítím velkou změnu v ubývání
xenofobie, místo strachu ze zahraničního kapitálu jsou investoři vítáni, místo zpupnosti, že si se vším
poradíme, nastupuje skromnost a realističtější uvažování a i sebekritická konfrontace s minulostí je
méně sentimentální než zde, ve východním Německu.
2