PSYCHOSOMATICKÉ

převládl nad sebekritikou a kritikou okolí, se schopností dostatečné kontroly nad sebou
i nad situacemi, které mě potkávají. Jedná se tudíž o existenci realistického obrazu
o sobě, který si člověk vytváří a jež se neustále vyvíjí na základně nových zkušeností se
sebou v různých situacích,a který i neustále obhajuje. Co se do tohoto sebepojetí nevejde,
například slabost, měkkost, jindy agresivita, zloba, strach, to je potlačováno, projikováno
do okolí a podobně.
Zatím jsme se dotli dvou etiopatogenetických momentů.
Člověk je něčím hluboce zasažen, těžce frustrován se strachem z vážného ohrožení
jeho fyzické či psychické integrity, reaguje extrémně emočně s tělesným vegetativním
doprovodem či chaotickým chováním.
Člověk je schopen určitým reakcím na zevní či vnitřní podněty vyhnout tím, že je potlačí,
to znamená sám sebe omezuje, aby zachoval jak svou vnitřní, tak interpersonální harmonii.
Ve světle narativní psychoterapie se brání všemu, že se nevejde do jeho jím vnímaného
životního příběhu. Záleží na tom, jak se ještě podaří vnímaná fakta vnímat tak, aby nevznikla
kognitivní disonance. Iluzorní vnímání pod vlivem přání a tendence k tak zvané myšlenkové
identitě s názorem okolí v interpersonální situaci (Sandler) je zvláště těžké udržet v situaci
ztráty důležité osoby,opuštění, kdy dojde často ke stavu bezmoci a zoufalství, člověk tělesně
onemocní nemaje k dispozici psychický obranný filtr.
Existuje ještě třetí možnost, o které budeme hovořit zvláště při rozboru tzv. psychosomatóz,
totiž že se člověk nenaučil v průběhu výchovy na určitou podnětovou situaci smysluplně
reagovat. Nebylo realizováno propojení mezi tělesným, emočním a kognitivním prožíváním,
chybí kontakt mezi tělesním a psychickým já. Člověk pak reaguje na určité situace pouze
na fyziologické úrovni a teprve sekundárně pod vlivem očekávání či působení okolí si
vytváří takto převzatý význam celé situace.
A tak již teď bychom mohli odpovědět na otázku proč je přiměřené celostní reagování
na biopsychosociální úrovni často nemožné: buď se jedná o příliš silnou frustraci, jež má
šokující účinek, nebo jde o konflikt, ve kterém chybí řešení na emocionálně kognitivní
úrovni či jde o situaci(o deficit), na kterou se pacient nenaučil reagovat či se reagování na
vědomé úrovni vyhýbá.
5
05_Psychosom_FINAL.indd 5
11/10/10 1:09:13 PM