PSYCHOSOMATICKÉ

týká samozřejmě i postoje k pacientově tělesnosti a jeho obtížím, což pozná podle toho,
jak na něj reagujeme, jak mu rozumíme.
Zde je zvláště prospěšné přiřazování vlastního emocionálního prožívání a chápání pacienta
k psychosomatickému symptomu. Když líčí například bolesti v souvislosti s rozvodem,
terapeut poznamená: dovedu si představit, jak bolestný to byl rozchod a jaké rozhořčení,
zklamání, bolest i smutek to ve vás vyvolává. Staemler (2009) srovnává tento způsob
komunikace s teorií učení Vigotského, kdy sociální cestou zprostředkovává terapeut vyšší
diferencovanější vývojovou úroveň, resp. razí cestu k její realizaci podobně jako je tomu
při učení se řeči, kdy matka mluví na dítě dlouho před tím, nežli je dítě samo schopno
mluvit. Ve skutečnosti se jedná o vzájemné empatické reagování na sebe, resp. setkání,
což je zde uskutečňováno uvědomělým a systematickým způsobem. Jinými slovy jde
o to, dát dosud nintegrovaným informacím pacienta – jeho prožitkům, chování, vztahům a
symptomům srozumitelný význam, což se stane východiskem pro jakoukoli terapii. Badatel
v oblasti výzkumu psychoterapie Vempold zdůrazňuje tři obecné principy, resp. účinné
faktory: nadání a osobnost psychoterapeuta, kvalitu vztahu mezi terapeutem a pacientem,
a ovládání psychoterapeutického směru, který terapeut zastupuje s tím, že různé druhy
terapie mají přibližně stejný účinek. Lepší výsledky mají pacienti, kteří vyvíjejí v terapii
vlastní aktivitu, kteří přebírají za výsledek psychoterapie svou část odpovědnosti. Aktivní,
motivovaní pacienti jsou otevřeni novým vztahovým možnostem, zvláště v situaci zde
a nyní v interakci s terapeutem. Samozřejmě terapeut mající zábrany bude jen těžko
pacienta přesvědčivě motivovat k odvážnému chování. Tak se změna ve smyslu hlubšího
porozumění a tím i otevření se tomu dosud nežitému musí udát napřed u terapeuta, což se
neděje v případě, že je sám stejným oblastem uzavřen. Ke komplexní psychoterapeutické
léčbě psychosomatických onemocnění patří i tělesně orientovaná terapie, relaxační cvičení,
terapie zaměřená na tělesné vnímání, terapie zaměřené na proudění energie v těle, na
zvyšování napětí i jeho odreagování a podobně. Důležité by bylo se zaměřit na to, co může
udělat praktický nebo odborný lékař, to znamená na to, co by se dalo pojmenovat jako
terapie postojem. Ten je důležitý zvláště u psychosomatických pacientů též proto, poněvadž
přichází k psychoterapeutovi většinou neradi, bez přesvědčení o vlivu psychosociálních
faktorů a bez motivace něco ve svém emočním vztahovém životě změnit. Mají spíše
skeptický postoj po mnoha neúspěšných léčebných pokusech, které nevedly ke zmírnění
jejich příznaků. Již proto, aby se jejich negativní vztah k psychoterapii dále nezhoršil,
je nutno se věnovat podrobně pacientovým tělesným potížím, s náležitou pozorností
a vážností. Fixace na tělesný původ symptomu je součástí jejich onemocnění. Nanejvýš
uznává pacient z psychosociálních vyvolávajících faktorů ty negativní a těžko měnitelné
sociální vlivy, jako je nezaměstnanost, pracovní zátěž nebo různé ztráty. Proto půjde
o to zprvu nechat pacienta vyjádřit jeho subjektivní teorii o nemoci, kdežto poznámka,
že je vlastně tělesně zdráv by vedla k negativní terapeutické reakci. Více než kdy jindy
66
05_Psychosom_FINAL.indd 66
11/10/10 1:09:15 PM