PSYCHOSOMATICKÉ

u velmi korektních a na harmonii závislých lidí. Může zde hrát roli i silná zděděná agresivita,
která musí být o to více držena v šachu. Samozřejmě je těžko odhadnout, zda uvedené
osobnostní charakteristiky nejsou již reakcí na onemocnění, ve smyslu potlačování afektů,
zvl. zloby na osud tak i smutku, což je spíše adaptivní reakce na onemocnění. Podobné
je to i s častým pozorováním a hypotézou, že nádorové onemocnění vznikne za nějakou
dobu po těžké ztrátě, zvláště vyvinul-li se pocit naprostého zoufalství. I to může být
reakcí na onemocnění, zvláště tehdy, když okolí pacienta, doufajíce, že se k němu chová
šetrně o nemoci nehovoří a tak se pacient cítí se svým onemocněním a hrozbě smrti stále
osamělejší. Nejčastěji prokazovaná domněnka je ta, že přílišný stres, který je samozřejmě
subjektivní a pro pacienty s nádorovým onemocněním by právě mohl následovat po ztrátě
významné osoby, způsobuje svou hormonální odpovědí potlačení imunologických obranných
reakcí a zoufalstvím podbarvená deprese snižuje obranyschopnost organismu nutná pro
zneškodňování nádorových buněk, které se v organismu stále vyskytují. V experimentu
bylo prokázáno, že určitý druh rakoviny, který je spolupodmíněn virovou nákazou,
se vyvine jenom u těch zvířat, která byla vystavena každodennímu, i když ne extrémnímu
stresu spojenému s běžným provozem v laboratoři, zatímco myši, které byly ponechány
v klidu onemocněly 13x řidčeji. Zajímavé bylo zjištění, že pakliže nebyla myš v kleci sama,
nýbrž s jinou myší, tak se pod vlivem stejné stresové situace vyvinuly psychosomatické
poruchy a následkem i rakovina daleko řidčeji. Imunologický, ale paralelně i psychologický
deficit ohledně obranyschopnosti proti rakovině je východiskem poměrně úspěšného
psychologickému léčení rakoviny: jedná se o imaginativní techniky s představou boje
proti rakovinným buňkám. V posledních desetiletích se změnil postoj lékařů k pacientům,
kteří trpí rakovinou, který je daleko otevřenější a zároveň i citlivější. Pacienti mají právo
na to zabývat se dostatečně intenzivně tím, co je třeba před možnou smrtí udělat, nad čím
se zamyslet, s kým se ještě setkat či rozloučit.
9. Prevence a terapie psychosomatických onemocnění
Prvence
O terapeutickém přístupu k jednolivým psychosomatickým poruchám jsme pojednali již
v předchozích kapitolách.
Cílem primární prevence je předcházení vzniku onemocnění, to znamená odstraněním
možných příčin a psychosociálních rizik. Může být prováděna jednak individuálně, což
je vlastně jedním z úkolů praktického lékaře, který by se měl zaměřit na životosprávu
61
05_Psychosom_FINAL.indd 61
11/10/10 1:09:15 PM